„Neděla je neděla, v nedělu sa nedělá!“ říká známé slovácké úsloví. Dnes milá slovní hříčka, kterou se napůl žertovně chráníme proti odsudkům okolí, když si dovolíme se na den na všechno vykašlat a věnovat se čemukoliv, k čemu nemáme v myšlenkách přilepená slova jako „je potřeba,“ „musím“ nebo „to nepočká“.
Zvlášť na vesnici to ale nebývala jenom prázdná věta. Opírala se o křesťanské Desatero přikázání: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku,“ píše se v Bibli (Deuteronomium 5,15).
Kdo v neděli pracoval, nebyl efektivní dříč ani výkonná mašina na zlaťáky ani starostlivý poskytovatel jistot. Naopak. Byl to někdo, kdo narušuje řád.
V neděli se prostě nepracovalo. Ne na poli, ne na domě, ne na zahradě. Neděle bývala dnem, kdy se zpomalilo, šlo se do kostela, sedělo se doma nebo se chodilo na návštěvy. V době, kdy neexistovala žádná dovolená, to byl jediný moment, kdy si člověk mohl dovolit nedělat nic. Ne proto, že by nebylo co dělat, ale právě proto, že toho bylo vždycky až moc.
Nejhorší den v týdnu
Teď je všechno jinak. Z nedělního restartu se stal den, kdy se dohání resty přechozích dní, abychom další týden začali, pokud možno, s čistým štítem. V neděli večer zažíváme vlnu úzkostí, nedělní blues nebo, chcete-li, Sunday scaries. Ten pocit napětí před novou dávkou běhu v křeččím kolečku, které se hned ráno zase roztočí. A něco na tom bude.
Nejde o to být připravený na výkon. Jde o to na chvíli přestat výkon řešit.
Americký výrobce matrací Amerisleep uchopil příležitost za pačesy a dal si práci s menším průzkumem, který zjišťoval, jak na tom Američané v tomto ohledu jsou.
Víc než polovina z tisícovky dotázaných uvedla, že nedělní reset provádí pravidelně, téměř tři čtvrtiny pak tvrdí, že když si reset „dovolí“, cítí k večeru výrazně nižší míru úzkosti. Na druhou stranu bude zjevně problém i v chápání slovního spojení „nedělní reset“ – zhruba 40 % dotázaných uvedlo, že jejich reset je spíš o přípravě na pracovní týden než o užívání si volna.
A tady jsme Ameriku dohnali. Neděle se nenápadně proměnila v logistické centrum života. Den, kdy plánujeme, organizujeme, optimalizujeme. Den, který má sloužit tomu, aby pondělí bolelo o něco míň. Jenže nejde o to být připravený na další výkon. Jde o to na chvíli přestat výkon vůbec řešit.
Neděle není pro nikoho
Možná už jsme zapomněli, jak se to vůbec dělá. Vzít si neděli zpátky neznamená vrátit se do 19. století ani začít svědomitě dodržovat náboženské příkazy. Znamená to vrátit se k myšlence, že jeden den v týdnu nemá sloužit ničemu jinému než tomu, abychom nebyli k dispozici. Ani práci, ani povinnostem, ani neustálému zlepšování sebe sama. Vůbec nikomu a ničemu. S výjimkou věcí, které by mohly ublížit – lidem, vztahům nebo, buďme realisté, majetku. Vytopená koupelna do pondělí nepočká a jíst musíte také.
Nedělat si seznam. Neřešit, co všechno „by se ještě dalo stihnout“. Nechat věci nedokončené bez pocitu viny. Přestat neděli chápat jako předsíň pondělí. A místo toho ji brát jako samostatný prostor, který má vlastní rytmus.
Možná jsme si zvykli věřit, že se svět bez našeho neustálého dohledu rozpadne. Že když na chvíli polevíme, něco nám uteče. Vzít si neděli zpátky je v tomhle smyslu tichý vzdor. Ne proti práci, ale proti představě, že naše hodnota vzniká jen z ní. A že i odpočinek si musíme nějak zasloužit.
Možná na tom starém úsloví přece jen něco bylo.
