Psychologie

Šla jsem tam s ryze pragmatickým zadáním naučit se lépe komunikovat s lidmi, být lepší manažerkou a empatickou šéfkou, prosadit své myšlenky a nepropadat úzkosti, kdykoliv narazím na nepochopení. Po dvanácti setkáních v izolované, hřejivé bublině jednoho rozvojového kurzu jsem však zjistila, že jsem si celý život nevědomky utahovala smyčku pochybností sama, zatímco ostatní v mé zranitelnosti viděli sílu.

Válka bude ve středu, blackout nejpozději v pátek a umělá inteligence nás vyhladí hned potom, co nám vezme práci. Mezitím zkrachují banky, zmizí hotovost a z řetězových mailů se dozvíme, co před námi tají big pharma, Evropská unie a George Soros. Dokonce i v Simpsonech říkali, že bude konec světa. Co s námi dělá život v permanentním očekávání katastrofy?

Celý život si můžeme opakovat, že nikdy nebudeme jako naše matka. Jenže čím usilovněji se proti ní vymezujeme, tím víc jí možná dovolujeme určovat, jací budeme. Někdy její chování napodobujeme, jindy před ním utíkáme tak daleko, až se sami sobě začneme ztrácet.

Přejeme si je, protože slibují svobodu, bezpečí a život podle vlastních představ. Jenže získat je a cítit se s nimi dobře jsou dvě různé věci. Může se totiž stát, že s příjmy porostou i naše obavy a nároky.

Roky jsem trénovala soběstačnost jako nejvyšší formu osobní cti. Zařídila jsem si byt, nalajnovala budoucnost a pro všechny případy vybudovala únikovou cestu, jen abych nikdy na nikom nezůstala závislá. Co když jsem si ale místo bezpečí postavila jen dokonale zařízenou samotku a z touhy nikoho nepotřebovat udělala jen záminku, proč nikdy neukázat slabost?

Drbání může být složitou a riskantní společenskou hrou. Může posílit naše vztahy, ale také je zničit. Pomáhá nám zapadnout do kolektivu, zároveň nás však může připravit o prestiž i přátele. Proč nám to tedy nedá a i přes všechna rizika si tak rádi šeptáme u kávovaru o druhých?

Teambuilding má lidi spojovat. Občas ale stačí jediný večer mimo kancelář, aby se ukázalo, kdo je doopravdy vítaný, kdo zůstává stranou a jak snadno se týmový duch promění ve vypočítavost.

Děti už nepotřebují každodenní dohled, rodiče v důchodu stále častěji ano. Je jí okolo padesátky, začínají problémy se zdravím, partnerství už dávno není, co bývalo. Rodiče miluje, takže se samozřejmě postará. Tenhle kolotoč dopadá obzvlášť tvrdě právě na ženy.

„Dovolte, královno, ještě poslední radu. Mezi hosty budou různí, převelice různí lidé, ale nikdo nesmí mít přednost. Nikoho nepřehlédnout. Alespoň letmý úsměv, alespoň pootočení hlavy. Všechno, jen před nimi nezavírat oči. – Michail Bulgakov, Mistr a Markétka