Děti si zvykají pořád. Život jim od malička předkládá různé více či méně nepříjemné situace, na které postupně musejí reagovat samy. Bez dospělého, kterého vnímají jako svou bezpečnou osobu. Zásadní roli v tom, jak bude v budoucnu takové chvíle zvládat, hrají právě naše reakce.
Když cvičíme, potíme se. Když si zvykáme, pláčeme
Děti zažívají v prvních letech života mnoho frustrace. Od sourozenců, kteří jim kradou místo na výsluní, přes každodenní prohry, neschopnost vrátit čas, hranice stanovované dospělými až po skutečnost, že dobré věci končí, ošklivé začínají a oni nedokáží někoho přesvědčit, aby změnil názor. Doktorka Deborah MacNamara, vyučující na Institutu vývojového psychologa Gordona Neufelda, je toho názoru, že právě přijetí toho, co nemůžeme změnit, je katalyzátorem změny.
„Když si dítě uvědomí marnost snah změnit běh života, mozek se začne odpovídajícím způsobem přeprogramovávat,“ tvrdí MacNamarová. Neurony, které se aktivují společně, se propojí a marnost přeruší cesty, které nevedou k úspěchu. S tím vším samozřejmě souvisí smutek, zklamání a slzy. Je to podobné jako s potem – když intenzivně cvičíme, běháme, jedeme na kole, prostě se potíme. V obou případech jde o vedlejší produkt probíhajícího procesu.
Slzy odplavují bolest, dítě ji ale nemůže zvládnout samo
Právě z těchto důvodů jsou smutek a s ním související slzy součástí zdravé adaptace. Nejde o slzy vzteku či frustrace, ale o slzy smutku, které jsou jemné a které jsou znamením toho, že proběhla bolest a emocionální systém spustil proces uvolnění a nápravy – díky slzám smutku může bolest odtéci a my se stáváme silnějšími. Aby proces probíhal bezpečně, potřebují děti vedle sebe oporu. Nejčastěji rodiče, kteří budou jeho bezpečím, přístavem, kotvou. Kteří mu nabídnou bezpodmínečné přijetí, a ono tak bude vědět, že u nich může naplno projevit všechny možné emoce.
Odolnost není něčím, čemu děti musíme učit, jde o vedlejší produkt zdravých vztahů s dospělými.
Možná vás někdy naštvalo, když se dítě vrátilo od babičky rozjívené a neposlušné, špatně naladěné, protivné, a ona reagovala slovy: „Takhle se se mnou nechová, to jen s tebou.“ Má to svůj důvod – zřejmě babičku nevnímá jako svůj přístav, takže se drží a emoce pustí až doma. Náročné, ale vlastně jde o známku důvěry. Vám věří, tak se může otevřít. A tak to může být i ve školce – dítě nepláče, poslouchá, sní celý oběd a potom přijde domů a vzteká se, dupe, křičí. Stejný případ, jiné prostředí. Zadržované emoce prostě musejí ven. A naše štěstí v takovém případě je, že si dítko, jakkoliv je to nepříjemné, vybralo k projevení své frustrace právě nás. Pokud takové výstupy skončí pláčem a objetím, probíhá zdravý adaptační proces.
Odolnost je vedlejší produkt vztahu s dospělým
V těchto citlivých chvílích je právě velmi důležité nepotlačovat probíhající smutek a odplavování a vyvarovat se zažitých frází typu „Neplakej“ nebo „Nic se nestalo“ či „Nebuď smutný“, „To je přece dobré“. Lepší je nabídnout náruč k vyplakání, vyjádřit účast, pochopení. „Já vím, je to na prd. Jsem ale s tebou,“ nebo „Vidím, že se ti nechce. Rozumím ti.“ Když dítěti dovolíme u nás plakat, i opakovaně, podporujeme tím u něj zdravý emocionální vývoj.
Podle Deborah MacNamarové budou v budoucnu právě takové děti nejlépe schopny realizovat svůj potenciál jako adaptivní bytosti. Výsledky studie Michaela Resnicka a kolegů o zdraví dospívajících již v roce 1997 potvrdily, že u zkoumaného vzorku 90 tisíc amerických dospívajících se jako nejvýznamnější ochrana před emoční tísní ukázal silný vztah s pečujícím dospělým. Podle toho není odolnost něčím, čemu děti musíme učit, jde o vedlejší produkt zdravých vztahů s dospělými.
Odpor i úzkost jako projevy potlačených slz
Agrese, nadměrný vzdor, úzkosti i problémy s pozorností či uzavřenost a zatvrzení mohou být naopak společně s orientací se na vztahy s vrstevníky, a ne s dospělými v raném dětství známkou toho, že adaptační proces nemohl proběhnout tak, jak měl – tedy buď dítěti nebylo dovoleno plakat, nebo nebyl jeho pláč přijat pečujícím dospělým.
Ačkoliv se mohou zdát neškodné, hlášky typu: „Ale prosím tě, ty s tím naděláš. Už tam chodíš dlouho, tak co ti pořád vadí?“ nebo „Přestaň. Už toho bylo dost. Prostě to zvládni, já si pro tebe přijdu,“ či „To jsi chlap? Správní chlapi nebrečí, podívej se na tátu,“ mohou napáchat více škody, než by nás napadlo. Ukazují dítěti, že je slabé, nehodné naší lásky, a vedou k domnění, že je s ním něco špatně.
Chcete dítěti pomoct zpracovat vztek? Tak ho rozplakejte
Reklama
Plakat přestane, nejspíš poměrně brzy. Ale za jakou cenu? Zatvrdí se, ztratí v nás důvěru, ztratí ji i v sebe, bude se cítit ztracené, opuštěné. Nebude s námi chtít mluvit, sdílet, což se postupem času bude prohlubovat, a naplno se to projeví v pubertě. Ano, vývojoví psychologové nebo lektoři rodičovství vědí, že klidná puberta se buduje už mezi druhým a pátým rokem. Dítě je jako houba, sleduje, pamatuje si, nasává. A nezapomíná.
Srdce místo hlavy
Čelit dětským slzám je pro rodiče logicky frustrující, takže bývá velmi těžké jim naslouchat. Zejména v případech, kdy jsme zvyklí, že našim slzám nebylo nasloucháno: Musíme se pak postavit tomu, co v nás dětský smutek spouští, a vyřešit nejprve emoce, které prožíváme sami. MacNamarová zmiňuje jako základ úspěchu přijmout fakt, že smutek není problém, ale normální emoce, která k životu patří.
Pokud chceme jako rodiče skutečně pomoci, musíme dětem nabídnout srdce a ne hlavu. To podle MacNamarové znamená mluvit s nimi o tom, co nefunguje, a dát jim prostor to vyjádřit – zklamáním – a nehledat hned strategická řešení nebo nápravu. Pomoci jim pojmenovat, co nefunguje, a dát jim najevo, že jsme v tom s nimi.
