Doba mezi druhým a pátým rokem života je podle vývojového psychologa Gordona Neufelda nejvíce agresivním obdobím, kterým člověk za dobu svého růstu projde. Důvody jsou nasnadě – takto malé děti několikrát denně narážejí na věci, které nemohou změnit. Vlivem toho cítí bezmoc a ta plodí vztek a agresi. Jak může pomoct rodič? Změnit agresi v slzy.
Dost, velcí kluci nebo velké holky přece nebrečí!
Když jsme byli malí, říkalo se nám, ať nepláčeme, že nám to nesluší. Neufeld je ale přesvědčen o tom, že k laskavému vedení, spíše provázení životem, slzy patří. Protože jsou součástí zdravého adaptačního procesu, pomáhají zpracovávat těžké situace, jimiž dítě během dětství prochází. Neufeld hovoří konkrétně o slzách marnosti, které mají mimořádný léčivý účinek.
I když nás odstrkuje, křičí a posílá pryč, v nitru se pere s emocionální bouří, již není potomek mezi druhým a pátým rokem schopen zvládnout sám, a tak použije tu nejjednodušší obranu – útok.
Slzami marnosti Neufeld myslí doslova nezbytné slzy, které děti i dospělí prolévají, když čelí životním zklamáním a omezením. Slzy marnosti signalizují emocionální růst a srovnávání se s panující situací, nikoliv slabost, jíž bývají mnohdy mylně interpretovány. Pokud rodič u dítěte nástup takového pláče podpoří a posléze jej nechá proudit místo toho, aby tento přirozený projev jakkoliv tlumil, posouvá dítě od frustrace k přijetí.
A to všechno dohromady podporuje uzdravení se z prožitého traumatu (jakkoliv se nám v roli rodiče může zdát neopodstatněné, pro dítě může jít o konec světa) a skutečnou zralost. Naopak neschopnost prolévat slzy v tomto paradigmatu signalizuje zastavený emocionální vývoj nebo aktivované obranné mechanismy, zastírající to, jak se dítě nebo dospělý v danou chvíli skutečně cítí.
Za touhou bojovat se skrývá potřeba být chráněn
Jakkoliv to zní podivně a jakkoliv v nás dětský odpor a agrese může vzbuzovat stejné pocity a touhu začít ječet, dupat a házet věcmi, ve skutečnosti, alespoň podle Neufelda, nás právě v těchto chvílích naše ratolesti potřebují nejvíce. Protože i když nás odstrkuje, křičí a posílá pryč, v nitru se pere s emocionální bouří, již není potomek mezi druhým a pátým rokem schopen zvládnout sám, a tak dělá to, co je pro něj nejjednodušší – protože, jak dospělí vědí i z vlastní zkušenosti, jako nejúčinnější obrana se často jeví útok.
Když ale dítě necháme, nebudeme křičet a dokazovat vlastní autoritu, dočkáme se slz smutku a zklamání, které vzniknou ve chvíli, kdy si dítko uvědomí, že nemůže prosadit svou vůli nebo změnit realitu – a takové nárazy bývá těžké zpracovat i pro dospěláky! Takové slzy signalizují posun mozku ze stresového stavu (sympatiku) do stavu klidu a relaxace (parasympatiku), čímž zároveň dochází k uvolnění napětí a vytvoření prostoru pro zvolnění a odpočinek.
Reklama
Umožnění takového pláče je podle Neufelda klíčem k budování psychické zralosti a odolnosti, jinými slovy dítě se učí vyrovnávat se s tím, že věci někdy (nebo i velmi často) nejdou podle jeho představ. Což se do budoucího života mimořádně hodí. Dospělí, kteří v dětství nemohli plakat, protože se to neslušelo, se pak skrze tyto slzy marnosti mohou „uzdravit“ a začít zase zdravě prožívat to, co život přináší.
Co konkrétně dělat, když se dítě vzteká
Teorie je teorie, jak ale Neufeldův přístup uplatnit v praxi, až bude potomek zase rudý vzteky, protože mu nechcete koupit nanuk?
Místo odvádění pozornosti nebo vyhrožování trestem je lepší vytvořit bezpečný prostor, kde se dítě bude cítit dobře a bude moci začít plakat – neodporovat dítěti, dělat třeba ozvěnu, dát mu pochopení a jakmile se objeví slzy, nechat je téct, nabídnout kontakt, pomoc, objetí.
Učit dítě pojmenovat to, co prožívá – jsi naštvaný/smutný/rozčílený, dát najevo, že jste v tom spolu, a nebát se mluvit o tom, jak to prožíváte vy. Nedělat z dítěte viníka, ale ukázat mu, že problematické jsou situace, ne jeho chování.
Chce to trpělivost, sebeovládání a čas, ale takový přístup stojí za to. Proč? Protože budujete vztah vycházející z lásky a pochopení i respektu, a ne založený na strachu z postihu.
