Nebudu se oblékat, nepůjdu ven, nechci jíst. Batolata mají svou hlavu, často nechtějí spolupracovat a pro nás nelogicky odmítají, co jim nabízíme. Jenže. Ono to ve skutečnosti svoji logiku má. A když to pochopíme, dost možná nás rodičovství začne víc bavit a dost možná z benefitů, které tím získáme, budeme těžit i po tom, co se u ratolesti začne projevovat puberta.
Na první pohled se protesty batolat a dospívajících zdají být neopodstatněné a nelogické. Proč mají tendence vzdorovat, oponovat, nebo dělat dokonce opak toho, co se jim říká? Kolikrát jste se ptali na něco podobného sami sebe, když jste se přeli s potomkem a vřelo to ve vás, že jste měli pocit, že co nevidět bouchnete? Vývojový psycholog doktor Gordon Neufeld, známý propagátor respektujícího rodičovství, na to má vědeckou teorii, která je docela uklidňující.
Odpor je přirozený a zdravý, vychází z instinktu protivůle
Na prvním místě totiž zdůrazňuje, že nic z toho si nesmíte brát osobně. Odporem, protestem dítě a dospívající vlastně volá o pomoc. O pochopení a porozumění. „Prosím, naslouchej mi, ber mě vážně,“ říká svým odmítavým postojem. V Česku Neufeldovy myšlenky hojně sdílí Zdenka Šíp Staňková, autorka projektu Děti jsou taky lidi. Podle vývojové psychologie je tedy odpor přirozený a pramení z instinktu protivůle, který je všem lidem vrozený. V němčině jej poprvé použil Otto Rank, vídeňský psychoanalytik a Freudův student. Ve vývojové psychologii jej pak dále rozvíjí právě doktor Neufeld.
Chceme-li, aby bylo dítě klidné, musíme mu především ukázat, jak ten klid vypadá.
Protivůle označuje instinkt odolávat, klást odpor a oponovat, když cítíte, že na vás někdo tlačí – říká vám, co si máte myslet, co dělat, co cítit. Není to chyba ani vada lidské přirozenosti a stejně jako všechny ostatní instinkty plní důležitou funkci. Výzvou pro rodiče je ustát projevy odporu svých dětí, protože čím je dítě nezralejší, tím mohou být projevy razantnější – vybavme si známé válení se v obchodě po zemi, když řekneme, že už musíme jít a tu čokoládu kupovat nebudeme.
Hlavně se uklidni!
Co radí Neufeld? Respektovat, že protivůle je přirozená reakce, která má člověka ochránit, když mu někdo něco nutí, nebo když čelí odloučení. Děti jsou stvořeny k tomu, aby je vedli lidé, k nimž jsou připoutány – tedy jejich rodiče – jejichž vedení, i když je láskyplné, jim nemusí být vždy příjemné. To je třeba si připomínat a nebrat projevy vzdoru jako útok na svou osobu.
Chceme-li, aby bylo dítě klidné, musíme mu především ukázat, jak ten klid vypadá. A nepřilévat do ohně křikem a agresí. Jak pracovat s emocemi ukazuje krásně a láskyplně třeba kniha z dílny Děti jsou taky lidi Když se naštve chameleon. Povídáním o tom, co dítě prožívá a co vlastně prožíváme i my, zmírňujeme dopady vzteku a učíme se ho regulovat společně – učíme se, že cítit se špatně je normální a v pořádku, jen brzdíme postupně projevy, které mohou ublížit dítěti nebo někomu jinému.
Kde je tlak, vzniká protitlak
Napojíme-li se na dítě a nebudeme-li projevy vzdoru vnímat jako něco, co dělá naschvál, ale jako něco, co je normální a přirozené (jako emoce), nebudeme na něj v krizových situacích tolik tlačit a tím se četnost takových projevů významně zmírní – nejde o to je utlumit a udusit tak v dítěti rodící se já, ale naučit se s nimi pracovat. A benefit je, že současně s dítětem se se svými emocemi učíme pracovat i my rodiče, tím zrajeme a můžeme být dítěti lepším a lepším průvodcem. Vzniká proces, během něhož se formuje hluboký a láskyplný vztah, který přetrvává do dospívání i dospělosti.
Reklama
Výsledkem je láskyplný vztah založený na důvěře
Protože batolecí vzdory mají mnoho podobného se vzdory dospívajících. Bojují o své místo ve společnosti, o své rodící se já, a když na ně někdo tlačí, mají tendenci se vymezit. Když se naučíme reagovat s pochopením a empatií, nekřičet, ale naslouchat, netlačit, ale podporovat, budeme mít důvěru svého dítěte a důvěra je základem všeho.
Nezisková organizace Nevýchova, která v podstatě sdílí Neufelfův přístup, zveřejnila nedávno krásné přirovnání batolecího vzdoru ke vzdoru v dospívání, tedy v pubertě, a ukázala, jak jsou tato období vlastně velmi podobná. Když se nad tím vším zamyslíme, dostáváme se k základům křesťanství. Co řekl Ježíš? „Nejprve si zameť před vlastním prahem…“ Zkusme si na to vzpomenout, až nás zase začne naše batolátko nebo náš puberťák rozpalovat doběla tím, že se nám staví na odpor…
