PONDĚLNÍ ROZCVIČKA ZDEŇKA STRNADA. Ve Flowee se většinou věnujeme tomu, jak zůstat psychicky i duševně aspoň relativně v normálu, když už nám není dvacet. Týká se to většinou životního stylu, výživy, kultury, věcí, co nás baví, které nás inspirují. Považujeme se za relativně psychicky odolné jedince i díky většímu než malému množství sarkasmu, kterým jeden jako druhý v redakci oplýváme. Do věcí veřejných (psáno záměrně s malými písmeny) se pouštíme jen velmi výjimečně. Třeba nyní.
Na účtech ministerstva spravedlnosti začaly přistávat peníze. Posílali je lidé, kteří si od státu koupili bitcoiny. Problém byl v tom, že bitcoiny do ministerské kasy s velikou mírou jistoty připluly z darknetových tržišť, zvláště ze Sheep Marketplace a Nucleusu, kde se obchoduje mimo jiné také s fentanylem. Tržiště skutečně proslulo tím, že se na něm obchodovalo s drogami. Dlouhá léta diskutujeme o tom, jestli je dobré drogy zlegalizovat a zdanit, nekonečné diskuze se vedou pořád dokola a konce nevidět, a najednou se někdo rozhodne, že se prostě přizpůsobí rytmu doby.
Jak ale zaznělo v jedné z diskuzí, nejhorší na tom je podkopávání už tak chatrné víry ve spravedlnost. To, že dary od zlodějů a obchodníků s drogami legitimizuje ministr spravedlnosti, který se tváří, že jde o hrdinský čin, je věc, která by neprošla ani v digitálním kasinu pro opice na Solaně, ale český stát to zvládá se vší důstojností. Tohle není bitcoingate, tohle je justicegate. „Já nevím jak vy, ale já bych byl radši, kdyby státní peníze přicházely z daní, a ne z darknetu,“ píše kolega Norbert Trdnout.
O „dárci“ bitcoinů píše odborník na kryptoměny Roman Týc: „Možná, že nemohl jinak, protože bitcoiny ukradl. Většinu bitcoinů nevydělal na provizích z prodeje drog, ale on je šlohnul lidem, kteří je dali v jeho shopu do zástavy, tedy tyto bitcoiny měl uvolnit v momentě, pokud zboží dorazilo v pořádku kupujícímu. Tedy mnoho dealerů z celého světa nedostalo za své zboží své bitcoiny. Podsvětí bude chtít své bitcoiny zpět a je to fakt hodně bitcoinů.“
Ale zpátky k veselejším věcem. V sobotu hráli v Praze Iron Maiden. Příjezd do Letňan byl celou sobotu uzavřen, dovnitř se dostali pouze místní nebo pořadatelé. Problém byl v tom, že kousek od koncertní haly probíhala výstava stanů. Na sítích se rozpoutala diskuze o tom, jaká je to nehoráznost, že se nedá na výstavu dostat, a co že si to mají metalisti co vymýšlet. Stěžovatelům bychom rádi sdělili, že do Letňan jezdí od nepaměti MHD a od roku 2008 také metro.
Do Letňan bylo samozřejmě možno také dojít pěšky, když není člověk líný. Poslední dobou jakoby kult překonávání sebe sama kulminoval. To je samý půlmaraton, pochod Praha-Prčice je 70 kilometrů krásnou středočeskou krajinou, kolega Musil se rozhodl, že těch 70 kilometrů raději uběhne (post má pouze pro přátele, takže ho prásknu jen tady), ale že s kolegou Havránkem zdolali po kouskách Mount Everest, to se veřejně říkat může.
Známe to na vlastní kůži. Sice si občas připadáte jako pitomec, pokaždé když máte jít trénovat, si nadáváte, ale ten adrenalin fakt stojí za to. A taky se můžete pochlubit na sociálních sítích – a opravdu tohle nepodceňujte, stejně tak jako nás peer pressure tlačí do nepříjemných věcí, tak nás peer recognition dokáže motivovat k tomu, abychom nevypadali třeba takhle:
Poučení si naopak můžeme vzít z Idomenease Avramakise z Kréty, který si před lety vyléčil životní krizi tím, že začal běhat Athénský autentický maratón. Na rozdíl od většiny účastníků ovšem běhá celých 42,195 kilometrů z Maratónu do Atén bosky a v plné spartské zbroji. A to je mu prosím třiasedmdesát let.
Takže až se vám zase jednou nebude chtít na trénink nebo jen tak běhat, vzpomeňte si na něj.
Mějte hezký týden!
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad
