Odjakživa platilo, že spropitné se dává za to, když vám číšník nebo servírka dá něco navíc. Jsou rychlí, pozorní, usměvaví, příjemní. Ti nejlepší dokážou odhadnout a doporučit, co vám bude chutnat, aniž byste si o to sami museli říct. Prostě z hezkého večera dokážou udělat excelentní zážitek.
Jenže před odchodem někdo přinese terminál a vy jen koukáte na tlačítka. 5 %, 10 %, 15 %, jiná částka, bez spropitného. Číšník stojí metr od vás, snaží se nekoukat, ale vy stejně víte, že se na to podívá hned, jak mu terminál vrátíte, a že je to stejně jedno, protože to na účtence bude vidět.
V dobré restauraci chcete logicky nechat něco navíc, od toho tady dýška jsou. Říkáte tím: dostal jsem víc, než jsem čekal, díky za to. Přednastavená dýška to celé staví na hlavu. Z možnosti ocenit dobrou práci se stává povinnost. Když chcete prostě zaplatit to, co máte, nestačí prostě zaplatit a odejít. Vy musíte aktivně stisknout tlačítko BEZ SPROPITNÉHO, a v té chvíli se z vás stává asociální škrt. Předpřipravená dýška vnucují pocit, že obsluhu připravujete o něco, co jí automaticky patří.
Restaurace si vybere, jaká procenta vám navrhne, a vy jako zákazník si můžete vybrat, jak moc je oceníte. Ale stačí stisknout poslední možnost "bez spropitného" a najednou je z vás obtížný, bezcharakterní hmyz.
Výzkumu firem Rondo a Nomce se účastnilo 3000 lidí od 18 do 60 let. Někteří zákazníci možnost předpřipravených dýšek vítali, ale 17,4 % uvedlo, že se cítí, jako by je do něčeho někdo tlačil. 16,1 % by bylo nejraději, kdyby si terminál o žádné spropitné neříkal.
V Česku se tradičně zaokrouhluje. Máte platit 468, řeknete 500 takřka automaticky. Když je číšník super, tak třeba 650. Ale jste to vy, kdo určuje, že se bude dávat dýško, není to nějaká krabička, která nabízí dýška automaticky jako podle kopíráku. Restaurace si vybere, jaká procenta vám navrhne, a vy jako zákazník si můžete vybrat, jak moc je oceníte. Ale stačí stisknout poslední možnost "bez spropitného" a najednou je z vás obtížný, bezcharakterní hmyz.
A bude hůř. V nejmenovaném řetězci rychlého občerstvení jsem si na Pankráci chtěl koupit bagetu a musel jsem se v samoobslužném kiosku proklikat několika obrazovkami, které mě upozorňovaly, jestli chci dát dýško, jestli chci přispět na dětskou nemocnici, jestli chci přispět na Ukrajinu… přispěl jsem už asi stokrát, opravdu mě s tím chcete otravovat i u oběda?
Někde už dochází k úplně absurdním situacím. Pokud jste v podobném samoobslužném kiosku zvolili možnost “bez spropitného”, systém vám automaticky přepočítal ceny jednotlivých položek a ke každé připočítal pár drobných. Je jen otázkou času, kdy někdo překoná bariéru nestoudnosti i v Česku, pak už to půjde efektem sněhové koule jako lavina.
Jedním z důvodů možná je, že prostě bez okolků kopírujeme americký systém. Jenže situace je poněkud jiná. V Americe mají dýška poněkud jinou funkci, jsou opravdu součástí odměny číšníka z historických důvodů. Federální minimální mzda je 7,25 dolaru za hodinu, zaměstnavatelé ale mohou zaměstnancům vyplácet přímo jen 2,13 dolaru. Zbytek se může dorovnat dýšky; pokud ani s nimi zaměstnanec minima nedosáhne, rozdíl musí doplatit zaměstnavatel.
Jenže my nejsme v Americe. U nás neexistuje dvojí minimální mzda, ta platí všude stejně. Čeští zaměstnanci mají stejná práva jako všichni ostatní, spropitné je dobrovolná odměna. Jenže technologie prostě umožňují dojit zákazníka tím, že v něm vyvolají pocit viny.
Dýška nenecháváme proto, abychom majitelům restaurací šetřili mzdové náklady.
Připadá vám to přitažené za vlasy? Nám také. Ostatně, nikdo vás nenutí to tlačítko „bez spropitného” zmáčknout, a nikdo vám nebude bránit v odchodu z restaurace, když necháte nulu. Jenže vy víte, že si o vás budou myslet něco nehezkého. Už jen ten vyčítavý pohled při odchodu.
Samozřejmě, máme se dobře, že si můžeme dovolit do restaurací vůbec chodit. Nejedná se ani o těch pět nebo patnáct procent, což spousta lidí nechává, když to opravdu stojí za to. Jenže to neděláme proto, abychom ušetřili majitelům mzdové náklady. Když mám super servis, dám to najevo. Když vidím, že jsem jen další kus na řadě, tak taky, jen opačně. V prvním případě na to nebudu nijak hrdý, v druhém případě se za to nebudu stydět. I když se mě do toho restaurace snaží vmanipulovat.
Jen to prostě zkoušejte dál. Klidně si tam dejte pětadvacet, třicet procent, klidně si mě zkoušejte ždímat pěti stránkami hlubokých lidských příběhů, kde budu hledat umně skryté tlačítko „přeskočit”, ono to stejně nebude fungovat. Existuje totiž řešení, které celému systému udělá čáru přes rozpočet. Nosme po kapsách přiměřenou hotovost a dýška dávejme opravdu podle uvážení. Klidně obsluze přímo do ruky. Pak můžeme tlačítko „bez spropitného” stisknout bez výčitek svědomí a usmívat se budeme všichni.
Reklama
