Je to scénář, který zná většina z nás. A nejedná se o selhání pevné vůle. Podle dlouhodobých dat selhává snaha o trvalé udržení nižší hmotnosti u 80 až 95 % lidí. Lidské tělo totiž při úbytku tuku nespouští oslavné ódy, jako vy při pohledu do zrcadla, ale naopak stav ohrožení. A vědecké studie navíc ukazují, že vaše tukové buňky mají paměť jako sloni.
Metabolismus v panice vyhlásí stav ohrožení
Běžný pohled na hubnutí bývá až mechanicky přímočarý: příjem kalorií musí být nižší než výdej. Nejeden influencer se touto poučkou jasnou jako facka ohání ve svých zaručených videích, motivujících jak zhubnout.
Kdyby ale lidská fyziologie fungovala jako jednoduchá kalkulačka, nebyly by poruchy metabolické rovnováhy jedním z nejsložitějších civilizačních problémů.
Organismus vnímá rychlý úbytek tuku jako bezprostřední ohrožení života. Z evolučního hlediska neví, že chcete vypadat lépe v letním oblečení, ale předpokládá, že nastal hladomor a docházejí zásoby energie. Reaguje okamžitě tím, že zpomalí klidový metabolismus a razantně přenastaví hormonální mix v našem těle.
Injekce na hubnutí čili léky na bázi GLP-1 totiž biologické programování těla dočasně obcházejí, ale nemažou jeho vnitřní nastavení.
Klíčová studie publikovaná v časopise Obesity sledovala účastníky extrémních hubnoucích soutěží, jako jsou u nás oblíbené Extrémní proměny a jim podobné. Po masivním váhovém úbytku u soutěžících vědci zaznamenali nejen dramatické zpomalení metabolismu, ale i to, že tento stav přetrval i o šest let později. Tělo nezačalo spalovat více, naopak spálilo výrazně méně kalorií, než by odpovídalo jejich nové hmotnosti. Hladina leptinu, hormonu, který vysílá do mozku signál sytosti, zůstala trvale sražená. Jenže to není dobře. Výsledkem je totiž neustálý hlad a tělo nastavené na okamžité uložení každé nadbytečné energie.
Tukové buňky nezapomínají. Co je epigenetický otisk?
Dlouho se předpokládalo, že pokud tuková buňka zmenší svůj objem, vrátí se do výchozího „čistého“ stavu. Výzkumný tým profesora Ferdinanda von Meyenna ale v časopise Nature ukázal, že realita je o poznání složitější.
Tukové buňky, tedy adipocyty, si totiž ve svém epigenomu – chemických značkách na DNA, které určují, jaké geny se aktivují nebo utlumí – uchovávají paměť na období obezity. A pak vám ji vrátí jako boomerang. Co se tedy děje, lze shrnout ve třech hlavních bodech.
· Trvalé označení: Po přechodu z vysokotukové diety na běžnou stravu a po následném úbytku hmotnosti zůstanou molekulární značky v tukových buňkách přítomné.
· Rychlejší návrat: Při dalším kontaktu s kaloričtější stravou buňky reagují agresivněji a ukládají tuk mnohem rychleji než buňky, které nikdy obezitou neprošly.
· Lidský faktor: Podobné epigenetické stopy byly nalezeny i v tkáních lidí, kteří podstoupili bariatrickou operaci žaludku, a to ještě dva roky po zákroku.
Navazující výzkum v Nature Communications navíc potvrdil, že i imunitní buňky uvnitř tukové tkáně si pamatují předchozí váhové cykly. S každým dalším jojo-efektem dochází k vyšší míře chronického zánětu, což dále komplikuje metabolické zdraví.
Genetická loterie a limity moderních léků
Vedle epigenetické paměti vstupuje do hry navíc ještě genetika. Podle dat World Obesity Federation je sklon k vyššímu BMI ze 40–70 % geneticky podmíněn. Neznamená to ale, že když byl váš otec hubený jako lunt, protože jeho otec byl za války vězněn, i vy můžete denně snídat štrůdl a vepřové koleno.
Klasický výzkum dvojčat publikovaný v The New England Journal of Medicine ukázal, že při identickém nadbytku kalorií přibírali lidé s různou genetickou výbavou zcela odlišně. Genetika neurčuje náš osud absolutně, ale nastavuje mantinely. Takže někdo musí na uložení tuku vynaložit velké množství nadbytečných kalorií, u jiného tělo uplatňuje úsporný režim od přírody.
Právě biologickému naprogramování vděčí za svůj masivní nástup moderní léky na bázi agonistů GLP-1 (jako semaglutid). Pomáhají přenastavit hormonální signály v mozku a potlačují chuť k jídlu. Jak ale ukazuje studie v Diabetes, Obesity and Metabolism, po vysazení léčby dochází u většiny pacientů k opětovnému nárůstu hmotnosti. Léky totiž biologické programování těla dočasně obcházejí, ale nemažou jeho vnitřní nastavení.
Jak své dispozice využít, namísto toho se z nich hroutit
Znalost buněčné paměti a hormonálních mechanismů pro nás může být výhodou: možnost opustit drastické přístupy a zvolit strategii, kterou tělo nevnímá jako útok na vlastní přežití.
I mírný úbytek hmotnosti v rozmezí 5 až 10 % celkové váhy má obrovský přínos pro snížení rizika kardiovaskulárních onemocnění, diabetu II. typu i systémového zánětu. Klíčem je postupné přepisování návyků:
· Nedělejte radikální změny: Šokové diety s extrémně nízkým příjmem kalorií jsou nejspolehlivějším spouštěčem jojo-efektu. Nutí tělo ukládat zásoby okamžitě, jakmile se dostane k běžné stravě.
· Omezte průmyslově zpracované potraviny: Vysoce zpracované potraviny jsou navržené tak, aby vám velmi chutnaly, čímž ale obcházejí přirozené signály sytosti. Jejich nahrazení přirozenou stravou s vysokým obsahem vlákniny pomáhá stabilizovat inzulin.
· Dbejte na kvalitní spánek: Nedostatek spánku (pod 7 hodin) zvyšuje hladinu ghrelinu, hormonu hladu, a snižuje leptin. Špatný spánek vede přirozeně k vyhledávání energeticky bohatých potravin.
· Udržitelný pohyb: Studie doporučují 150 až 300 minut středně intenzivní aktivity týdně, ideální je například svižná chůze. Cílem není spálit tisíce kalorií do vyčerpání, ale udržet citlivost buněk na inzulin a zachovat svalovou tkáň.
Bojovat proti vlastnímu tělu pouze silou vůle bývá dlouhodobě neudržitelné. Pokud ale přijmete fakt, že zpětné přibírání je přirozená obranná reakce buněk, můžete změnit pravidla hry. Udržitelné vybalancování hmotnosti není obrovské zhubnutí za pár týdnů, ale postupné vyjednávání s vlastní metabolickou pamětí.
Reklama
