Den začal klasicky vyzvednutím startovního čísla, které si každá připevnila na tričko. Následovala společná rozcvička a potom už se obří masa lidí a kočárků hromadně pustila směrem vpřed. Samozřejmě, že hned nenasadila vražedné tempo, protože chvíli trvalo, než se kolos vůbec vymotal zpoza startovního oblouku.
„Chudáci děti,“ byla jedna z prvních věcí, které jsem zaslechla, když jsme společně s maminkou se srdceryvně brečícím miminkem v kočárku míjely starší pár. Hned se mi vybavilo slavné meme ze Simpsonů. Povzbuzovat se navzájem asi ještě stále nemáme úplně v krvi. A co teprve povzbuzovat matky?
Asi chápu, že to někomu mohlo připadat jako týrání, i když rodiče malých dětí dobře vědí, že novorozenci brečí skoro pořád. A je jedno, jestli doma na gauči, v obchoďáku, nebo za jízdy v kočárku v jednom z nejkrásnějších parků Prahy.
Zvládla jsem to!
Když jsem po náročné cca půlhodince (během které jsem to chtěla samozřejmě několikrát vzdát, protože bylo vedro, píchalo mě v boku, docházel mi dech a navíc je běhání samo o sobě dost nudné), proběhla cílem, nebyla jsem pyšná jen na uběhnuté čtyři kilometry. Spíš na to, že jsem si po letech (konkrétně dvou) přebalování, nevyspání a nekonečné rutiny připomněla, že jsem pořád ještě i někdo jiný než chodící inkubátor a mlékárna v jednom.
Ne každé ženě řvalo dítě v kočárku, některé běžely samy a nechaly se od svých dětí jen povzbuzovat, jiné to celé prošly v klidu pěšky. Některé byly evidentně zkušené běžkyně, jiné vypadaly, že si po dlouhé době zkouší překonat pár set metrů. Stejně mezi námi nebylo moc rozdílů. Spojovalo nás něco důležitějšího, než pozornost na cílový čas (ten se ostatně měřil jen prvním třem výherkyním). Byla to potřeba na chvíli zase cítit vlastní sílu mimo každodenní péči o dítě.
Někdy se prostě člověk musí nejdřív postarat o sebe, aby se mohl postarat o druhé.
„Nejvíc mě dojalo, když jsem viděla ženy potom, co překročily cílovou čáru. Některé běžely s miminky v kočárcích, jiné měly vedle sebe batolata na odrážedlech, další nesly děti na ramenou. Na tvářích jim bylo vidět: Sakra, já to zvládla. Byly hrdé. Zářily. Byly to hvězdy. A to nejkrásnější na tom bylo, že si to uvědomovaly,“ popsala Flowee spolupořadatelka závodu Barbara Blahák Adamska, která se po organizování sportovních událostí v Polsku rozhodla uspořádat něco podobného v Praze, ale se zaměřením výhradně na ženy. Spolu s Chantelle Tumou založily neziskovou organizaci SheMoves, pod jejíž hlavičkou tato událost proběhla.
„A musím říct, že i tatínkové byli úžasní. V jejich tvářích byla vidět hrdost – způsob, jakým povzbuzovali, pomáhali a oslavovali ženy, které překročily cílovou čáru. To tomuto dni dodalo něco opravdu krásného: tyto ženy byly nejen silné, ale také moc moc milované,“ dodala organizátorka.
Ženy na prvním místě
SheMoves není jen o běhání, ale všech možných pohybových a wellness aktivitách určených pro ženy, s ohledem na jejich těla, silné stránky, potřeby a životní etapy. „Chceme vytvářet prostory, kde se ženy budou cítit bezpečně, kde budou vítány a kde na ně nebude vyvíjen nátlak. Místo, kde jsou ženy obklopeny jinými ženami, které možná čelí podobným výzvám: mateřství, práci, tělesným změnám, nalomenému sebevědomí, nedostatku času nebo prostě potřebě znovu se napojit samy na sebe. A ano, také jsme chtěly akci, kde jako první překročí cílovou čáru žena. Kde jsou ženy v centru pozornosti. Pro nás jde o oslavu ženství ve všech jeho podobách,“ řekla Blahák Adamska.
Když se z bolesti stane síla
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu něco „slavit“ prostřednictvím běhu, asi bych si zaťukala na čelo. Oslava pro bezdětnou Terezu znamenala všechno možné, jen ne sport. Bezdětná Tereza byla ráda, že popoběhne na tramvaj, aby před prací stihla „rychlý cígo“ s kolegou. Jediné váhy, co zvedala, byly půllitry v hospodě. A stejně ji jen málokdy něco bolelo.
Mateřství ale změnilo vše. Nikdy v životě jsem nezažila tolik bolesti, únavy a vyčerpání. Asi nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem si po porodu sáhla na břicho a zjistila, že mi místo svalů zbylo jen rozteklé máslo. Že mám problém zvednout se z postele. Že držet ani ne tříkilové dítě je sakra dřina. Že vás dokážou bolet všechny svaly a klouby dohromady a nechápete proč. Že nezvládnete snést kočárek ze tří schodů. A že se po půlhodinové procházce zpotíte tak, že si začnete všude s sebou brát náhradní oblečení. Nebo že vás kvůli zánětu z neustálého zvedání dítěte bude půl roku bolet kloub palce. Zkrátka zjistíte, že bolest může mít pestrobarevnou spoustu podob.
Proto není lepšího pocitu, než všechnu tu bolest vydržet a překonat. Probojovat se těmi bezesnými nocemi a sledovat, jak to všechno mělo nějaký význam. Jak ten malý bezbranný tvoreček díky vaší oběti nabývá na síle a vy spolu s ním. Spánku přibývá a svaly si zvykají. Procházky se prodlužují, váhy těžknou a postupem času dokážete i popoběhnout. Za několik měsíců proběhnete spolu s víc než stovkou matek kolem dokola Stromovku a ano, chvíli to bolí, ale je to nic v porovnání s tím, co všechno jste za poslední měsíce a roky zažily. A je to vlastně ta nejlepší oslava.
Reklama
„Doufám, že tato akce matkám připomene, že i po narození dětí si mohou zachovat vztah k pohybu, třebaže bude vypadat jinak než dřív. Mnoho žen má pocit, že ztratily kontakt se svým tělem, cítí se izolované nebo mají dojem, že jakmile se stanou matkami, fitness centra už pro ně nejsou určena. Tento závod byl mnohem víc než jen o běhání. Šlo o to, aby se maminky postavily samy za sebe, hýbaly se společně se svými dětmi, navázaly kontakt s jinými rodinami a cítily se podpořeny,“ řekla Flowee Chantelle Tuma, která v Praze založila mateřskou fitness komunitu MotherGood. Její sportovní lekce jsou výjimečné tím, že si ženy na cvičení mohou přivést své děti, aniž by to komukoliv vadilo. Děti jsou vítány na hodinách pilates, jógy nebo barre a jejich fitness centra jsou na dětské potřeby vybavená hračkami, houpátky či přebalovacími pulty.
Hlavně to oslavit
Mateřství je extrémně výjimečná a přesto velmi běžná věc. Než dočtete tento článek do konce, tak se na světě narodí přes 700 dětí. Rodit a vychovávat děti je vlastně to nejpřirozenější a nejběžnější, co lidstvo umí. Ale to neznamená, že to nemáme oslavovat. Právě naopak. Během, kytkou, proseccem a nebo klidně vším dohromady.
A té paní, která si myslí, že jsou naše děti chudáci, bych řekla: někdy se prostě člověk musí nejdřív postarat o sebe, aby se mohl postarat o druhé.
