Trvalo mi skoro čtyřicet let, než jsem pochopila, jak hluboce jsem se mýlila. Stačilo k tomu jedno mrazivé nedělní ráno a pohled na syna, který prostě jen běžel. Vždycky, všude, přirozeně a evidentně moc rád.
Jako teenager jsem byla typ „hlavně po mně nechtějte běhat“. Nedobíhala jsem tramvaj, při míčových hrách jsem raději byla v brance nebo zahřívala „střídačku“. Mnohem raději jsem pozorovala okolí. Když přišel sportovní den a nepodařilo se mi ulovit omluvenku od doktora, strategicky jsem si vybírala skok do dálky, protože doskočiště bylo trochu dál, daleko od posměšných pohledů spolužáků.
Moje vnímání pohybu bylo otrávené kulturou diet 90. let. Tehdy se nenosil „wellness“ nebo „sebeláska“. Tehdy vládla krutá matematika: kalorie dovnitř versus kalorie ven. Cvičení bylo drsným nástrojem, jak zůstat štíhlá, a tedy „dobrá“ a žádaná. Nic jsem nevěděla o endorfinech nebo radosti z pohybu.
Vnitřní kritik v krátkých kalhotách
Všechno se změnilo, když mi bylo 39 let. Můj tehdejší manžel už nějakou dobu běhal a o běhu mluvil jako o něčem naprosto normálním, ba i zábavném. A náš pětiletý syn o něj začal k mé hrůze projevovat zájem také. Tak jsem jednoho dne, spíše z rodičovské povinnosti než z nadšení, souhlasila, že s ním půjdu na „junior parkrun“, dvoukilometrový běh pro děti v lese za rohem, kde nejde o výkon, ale o to, aby se děcka hýbala a byla na čerstvém vzduchu.
Reklama
To ráno mrzlo, až praštělo. Stála jsem na startu vedle svého nadupaného synka, který byl jedním z nejmladších účastníků, a čekala jsem, kdy začne fňukat, že ho bolí nohy nebo že je mu zima. Ale stalo se něco jiného. On prostě na povel vyrazil. Nesledoval hodinky, neřešil, kolik spálí kalorií, ani nekoukal, jestli mu to sluší, protože mu to bylo jedno. Běžel s čistou, nefalšovanou radostí. Nepokusil se to „ošidit“ nebo skončit dřív. Prostě si užíval fakt, že se jeho tělo hýbe. A podobně to nejspíš měly i ostatní děti, na které jsem najednou pohlížela s dávkou prozření, byť stále nesmělou.
Lekce ze soucitu se sebou samým
Když jsme doběhli a šli si dát teplý čaj do blízké kavárny, syn i jeho noví kamarádi zářili. „Mami, to bylo skvělý!“ prohlásil a já jsem si s úžasem uvědomila, že mě to taky bavilo. Skutečný průlom ale přišel o pár dní později, když jsem šla běhat sama.
Kolem třetího kilometru, když se dostavila únava, se mi v hlavě ozval ten starý, známý hlas: „Proč prostě nepřestaneš? Podívej se na sebe, jak se ploužíš.“ V tu chvíli jsem se zastavila. Vzpomněla jsem si, jak jsem povzbuzovala syna. Chválila jsem ho za každý metr a říkala mu, jak je šikovný. A došlo mi, že není důvod, proč k sobě mluvit jinak než k němu.
Zkusila jsem experiment. Místo nadávek jsem si v duchu řekla: „Děláš to skvěle. Jen běž dál, kousek po kousku.“ A ono to zafungovalo. Začala jsem k sobě mluvit jako k dítěti, které nadevše miluji. K tomu malému pětiletému já, které kdysi někdo přesvědčil, že pohyb je trest.
Kardio už není nepřítel
Dnes už pro mě běh není splátka dluhu za večeři. Je to dar. Přestala jsem se srovnávat s ostatními a přestala jsem honit osobní rekordy za každou cenu. Místo toho se soustředím na to, jak se cítím. Jsem vděčná svému tělu, že mě dokáže nést po lesní cestě nebo klidně už i na stadionu na oválu vedle mého syna.
Ne, že bych už trénovala na svůj první půlmaraton, to ještě ne, ale pravidelně si dávám pět, někdy i víc kilometrů, což by mé patnáctileté já považovalo za špatný vtip. Ale víte co? Ty nedělní dva kilometry s mým malým „běžeckým parťákem“ pro mě zůstávají tím nejdůležitějším tréninkem ze všech. Protože tam se neučím jen běhat, tam se učím znovu žít ve vlastním těle bez výčitek. Už se neschovávám na doskočišti.
Jsem venku, dýchám a poprvé v životě vím, že běžím přesně tak, jak mám.
