Ve svých 93 letech je John Starbrook pravděpodobně nejstarším hráčem vodního póla v Británii. Alan Cammidge, policejní důstojník ve výslužbě, který dělá v pólu rozhodčího, ho popisuje jako „skvělého sportovce. Má všechny dovednosti a pravidelně skóruje.“
Starbrook vášnivě plave už téměř 80 let, od doby, kdy na konci druhé světové války vyšel ze školy. V mládí závodil na národních plaveckých šampionátech v motýlku. A přestože nikdy nic nevyhrál, užil si dle svých slov spoustu zábavy. Lásku k vodě přitom nikdy neztratil. Své osmdesáté narozeniny oslavil tím, že uplaval asi kilometr v zálivu Corryvreckan mezi skotskými ostrovy Jura a Scarba. I v současnosti plave třikrát týdně.
Phil Daoust, redaktor píšící pro magazín The Guardian, setkání s tímto neobyčejným mužem popsal ve svém článku. „Když jsem před pár týdny psal o tom, že se chci dožít stovky, jeden čtenář se mě zeptal: ,Proč by ses sakra chtěl dožít 100 let? Po čtyřicítce už to jde z kopce.‘ Mohu jen říct, že ten člověk se nikdy nesetkal s Johnem Starbrookem.“
„Asi před deseti nebo patnácti lety mi doktor řekl: ‚Musíte to běhání už zabalit.‘ Odpověděl jsem: ,Jo, dobře‘ – a pak jsem uběhl snad dalších 15 maratonů.“ Když Starbrook zrovna není se svou 62letou manželkou Judy, tráví většinu dopoledne v posilovně. „Hodiny spinningu mě rozhýbávají,“ řekl Daoustovi během rozhovoru. „A pak, kolem čtvrté nebo páté hodiny odpoledne, se vracím k posilování horní části těla.“
Stáří? Ani náhodou
A tohle už nic není. Poté, co se v 53 letech dal na běhání, absolvoval Starbrook celkem 52 maratonů, a to všude od Londýna přes Dánsko až po Barbados. Jeho nejrychlejší čas byl 4 hodiny a 14 minut ve Snowdonii. Rád žertuje, že to bylo proto, že ho honily ovce. Jeho poslední téměř 42kilometrový běh se uskutečnil v roce 2019, kdy mu bylo 88 let. Má za sebou také několik seskoků padákem a několik triatlonů.
Během svých sportovních aktivit také vybral přes 50 000 liber, většinou pro organizaci Age UK. Charita, která pořádá mnoho místních cvičebních kurzů, ho nazývá svým ambasadorem, protože dokáže inspirovat starší lidi a bourat stereotypy, které o nich kolují. „Spousta lidí má za to, že když jim je padesát, jsou staří,“ řekl. „Když to slyším, nechápu, o čem to mluví.“
Starbrookova vnučka Yarna sdílí jeho nadšení natolik, že po jeho boku uběhla londýnský maraton. Svého syna naopak nikdy nepřesvědčil. Jednou se ho dokonce prý zeptal, proč se obtěžuje tolik běhat. Nemohl by prostě jet autobusem?
A nebyl jediným skeptikem. „Asi před deseti nebo patnácti lety,“ vzpomíná Starbrook, „mi doktor řekl: ‚Musíte to běhání už zabalit.‘ Odpověděl jsem: ,Jo, dobře‘ – a pak jsem uběhl snad dalších 15 maratonů.“
Jednoduchý recept
Jak se udržuje v tak skvělé kondici? Prý nikdy nekouřil ani moc nepil. Také se zdravě stravuje, i když poměrně obyčejně. „Ráno si dávám ovesnou kaši, jím hodně zeleniny a málo smažených jídel,“ řekl pro The Guardian.
Jednoduchý život rozhodně neměl. O otce přišel, když mu bylo pět měsíců – myslí si, že na zápal plic, i když jeho máma o tom nikdy moc nemluvila. Protože neměli peníze a byl nejmladším ze tří dětí, strávil 14 let v dětském domově. „Bylo to v pohodě,“ říká. „Nic jiného jsem vlastně nepoznal.“
Lidé mi říkají: Jo, ty se dožiješ stovky! Ale mně je jedno, jak tu ještě budu. Hlavně, když mě nic nebolí.
Jeho matka se později znovu vdala, měla dalšího syna a dceru a dožila se 86 let. Starbrookův mladší bratr David se dal na judo a získal stříbro a bronz na olympijských hrách v letech 1972 a 1976. Nyní je mu 78 let a stále tento sport trénuje.
Starbrook prý začal budovat svou kondici už v době, kdy jako patnáctiletý poprvé pracoval ve společnosti United Dairies v rodném městě Croydon. V roce 1945 si téměř každý nechal dovážet mléko až domů, a tak mladík valil pinty až ke dveřím zákazníků. „Jsem si jistý, že právě díky tomu jsem byl fit,“ říká.
Je to už 28 let, co odešel do důchodu, poté co vychoval tři děti, pomáhal stavět elektrárny, pracoval v různých obchodech a celé čtvrtstoletí rozvážel vajíčka do podniků v okolí Heathrow. „Mnoho lidí mě stále zná jako Johna Vajíčkaře,“ říká, „i když jsem už tak dlouho v důchodu.“
Myslel si, že bude mít i v tak požehnaném věku stále skvělou kondici? „Myslel jsem, že budu sportovat do sedmdesáti. Když jsem byl mladší, říkal jsem si: ,Jsem zvědavý, jestli budu v roce 2000 ještě naživu.‘ To bylo v roce 1945.“
Reklama
„Lidé mi říkají: ,Jo, ty se dožiješ stovky!‘ Ale mně je jedno, jak tu ještě budu. Hlavně, když mě nic nebolí.“ V jednom koleni má sice artritidu, která ho občas vyřadí z hodin spinningu. Kvůli nepravidelnému srdečnímu tepu také užívá léky na ředění krve, ale podle něj je to v jeho věku štěstí, že ho nic víc netrápí. Možná s tím má dost společného jeho pozitivní přístup. „Mě nikdy nic netrápí,“ říká. „Moje paní říká, že jsem na svém vlastním obláčku.“
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian
