Život mají zdánlivě pod kontrolou. Projekty jsou vždycky včas odevzdané, na e-maily odpovídají do hodiny a večer si jdou ještě zaběhat. Zvládají práci i rodinu, žijí za hranou svých možností roky, protože je žene vnitřní tlak. Všechno musí být hotové, zvládnuté, odškrtnuté a pak se jednoho dne sesypou. Tak vypadá svět vysoce funkční úzkosti.
Úzkost jako motor fungování
„V praxi se setkávám s lidmi, kteří přicházejí nikoliv proto, že nefungují, ale proto, že fungují příliš dobře a příliš dlouho za cenu obrovského vnitřního úsilí. Navenek jsou výkonní, spolehliví, často velmi úspěšní. Uvnitř je pohání chronický neklid, přehnaná sebekontrola a neustálá anticipace toho, co se může pokazit. Úzkost tu neslouží jako varování, ale stala se motorem,“ uvádí pro web Flowee psychoterapeut a kouč Michal Mynář.
Je to paradox, běžně se úzkost projevuje vyhýbavým chováním, neschopností se pro něco rozhodnout, věci dokončit či vůbec začít. Tady se děje pravý opak. Vysoce funkční úzkost nežene člověka od povinností, ale přímo do nich v mnohonásobné míře. „Když má někdo vysoce funkční úzkost, znamená to, že ve společnosti funguje velmi dobře. Vlastně funguje skvěle. Máme tak silný pocit odpovědnosti a takový strach z neúspěchu, že jsme často velmi výkonní a perfekcionisté,“ svěřuje se v TED Talks australská komička a zpěvačka Jordan Raskopoulosová. Velmi přesně popisuje málo známou věc, že úzkost může být extrémně produktivní.
U vysoce funkční úzkosti se projevuje mechanismus, kterým se člověk snaží rozpustit vnitřní nepříjemné napětí.
„Vysoce funkční úzkost se maskuje jako píle a ambice, ale pod tím je chronický stres, který časem ničí tělo i mysl. Je to úzkost, kterou společnost oceňuje, dokud vás nerozbije,“ vysvětluje ve svém příspěvku pro BBC neurovědkyně a expertka na úzkost Tracy Dennis-Tiwaryová.
Za každým, „to dám“, se tak skrývá myšlenka, „musím to dát, jinak selžu“. Za každou kontrolou detailu je, „když to neohlídám, pokazí se to“. Za každým, „radši to udělám sám“, stojí, „nikomu jinému se nedá věřit“. Navenek to vypadá jako ambice. Uvnitř je to spíš řízená panika.
Člověk, který navenek skvěle funguje, může uvnitř trpět
Kdybyste si chtěli najít vysoce funkční úzkost v diagnostickém manuálu, pátrali byste marně. Vysoce funkční úzkost není brána jako samostatná porucha. U klasické generalizované úzkostné poruchy může úzkost člověka brzdit, omezovat nebo postupně vyřazovat z běžného fungování. Dochází k zameškávání povinností, vyhýbání se situacím, které jsou zatěžující, a člověku se hroutí pod rukama osobní i pracovní život. U vysoce funkční úzkosti se projevuje opačný mechanismus, kterým se člověk snaží rozpustit vnitřní nepříjemné napětí.
„Vysoce funkční úzkost je spíše specifický adaptační vzorec. Generalizovaná úzkostná porucha se diagnostikuje mimo jiné podle míry narušení fungování a právě tady je paradox: vysoce funkční úzkost může toto kritérium nesplňovat, protože člověk funguje. Ale to neznamená, že netrpí. Znamená to jen, že se naučil zvládat utrpení tak efektivně, že ho okolí ani někdy on sám nevidí,“ říká Mynář. V tomhle případě je tedy úzkost kompenzovaná zvýšenou aktivitou místo vyhýbavého chování a paralýzou.
To potvrzuje i popis toho, jak se se svým vnitřním napětím a nepohodou vyrovnává Jordan Raskopoulosová, která říká: „Nejvíce úzkostná jsem, když jsem nečinná. Proto mám spoustu koníčků, které zaměstnávají mozek a vyžadují velkou koncentraci.“ Výkon, kontrola a organizovanost se stávají nástrojem, jak nepříjemné pocity udržet pod kontrolou. Tento mechanismus může dlouhodobě fungovat, ale zároveň maskuje skutečný problém.
Ti schopní a výkonní často čelí velké vnitřní nejistotě. Sebehodnota se v takovém případě neodvíjí od toho, kým člověk je, ale od toho, co zvládne.
Zároveň je to problém, který je přehlížený. V prostředí dnešní společnosti, kde se oceňuje produktivita, spolehlivost a schopnost zvládat více věcí najednou, je takové chování vnímáno pozitivně. Vysoce funkční úzkost se tak může stát neviditelnou právě proto, že odpovídá ideálu „výkonného člověka“.
Dlouhodobé důsledky jsou přitom velmi podobné jako u klinických úzkostných poruch. Chronický stres zatěžuje nervový systém, zvyšuje riziko psychosomatických potíží a může vést k vyčerpání nebo syndromu vyhoření. Postupem času se navíc rozdíl mezi „funkční“ a „nefunkční“ úzkostí stírá. Stav, který byl původně zvládán výkonem, se může prohloubit do plnohodnotné poruchy.
Nic nepřidávat, ale ubrat
Běžné manuály, které radí zkusit meditaci nebo procházku, v tomhle případě moc nefungují. Přidat si k seznamu věcí, které má vysoce úzkostný člověk v diáři, ještě položku navíc, kdy bude večer chodit někam na meditace nebo na jógu, je kontraproduktivní.
Studie upozorňují, že u úzkostných potíží je často účinnější měnit chování než se snažit okamžitě změnit vnitřní prožívání. Jinými slovy, nejde o to čekat, až se člověk bude cítit klidněji, ale začít jednat jinak i s přítomnou úzkostí. V praxi to znamená narušovat vlastní automatické vzorce. Ne dramaticky, ale vědomě. Nechat některé věci nedotažené do perfekcionismu. Nesnažit se mít odpověď na všechno. Nepřipravovat se na každou variantu dopředu.
Jednou z cest je naopak ubrat. Dělat věci na sedmdesát procent, ne perfektně. Stačí dobře. Nemusíte hned odpovídat na e-maily. Nádobí může počkat. Děti nemusí mít čtyři kroužky týdně a už vůbec je nemusíte všechny odvážet vy, zatímco na lavičce ještě pracujete. Také pomáhá přestat automaticky zaplňovat každou volnou chvíli. Nechat si ve dni prostor, který nemá jasný účel a není potřeba ho nijak „využít“. Ze začátku to může působit nepříjemně, jako by člověk ztrácel čas, ale ve skutečnosti si tím vytváří prostor, ve kterém se nervový systém učí zpomalit a nebýt neustále v pohotovosti.
Reklama
Důležité je mít na paměti, že vysoce funkční úzkost vzniká z potřeby mít věci pod kontrolou, být spolehlivý, nezklamat. A právě tady se nenápadně propojuje s jedním z nejcitlivějších témat psychiky, sebehodnotou. Ti schopní a výkonní často čelí velké vnitřní nejistotě. Sebehodnota se v takovém případě neodvíjí od toho, kým člověk je, ale od toho, co zvládne.
„Lidé s vysoce funkční úzkostí mají často hlubokou vnitřní nejistotu. Snaží se ji překrýt tím, že jsou extrémně spolehliví, kontrolují všechno kolem sebe a bojí se, že kdyby něco nezvládli, jejich hodnota by klesla na nulu,“ uzavírá klinická psycholožka Ramani Durvasulová.
