Venku za zdmi tokijského studia hučí život s intenzitou včelího úlu, který právě někdo nakopl naleštěnou lakovkou. Tisíce lidí na křižovatce Šibuja řeší deadliny, nedopitou kávu, hypotéky a neustálý, vtíravý pocit, že jim vlak života ujíždí pod nohama, zatímco oni marně hledají jízdenku v kapsách. Jenže tady, v malém odhlučněném sále v zapadlé uličce čtvrti Kanda, vládne vakuum. Takové to absolutní, těžké ticho, které neslyšíte ušima, ale celým povrchem těla. Ležím v rakvi. Je překvapivě pohodlná, voní po čerstvém dřevě a trochu laciném saténu. Pak přijde ten zvuk. Cvak. Víko zapadlo a s ním i celý svět roku 2026.
Vítejte u nejdivnějšího, a zároveň možná nejlogičtějšího japonského trendu posledních let. Jmenuje se Shukatsu, v doslovném překladu „příprava na konec“, a lidé všech věkových kategorií od vyhořelých manažerů po čerstvé třicátníky stojí fronty na to, aby si nanečisto vyzkoušeli vlastní smrt. Není to morbidní kult ani emo výstřelek. Je to pragmatická terapie v zemi, kde se na odchod ze scény pohlíží s fascinující směsicí úcty a organizační preciznosti.
Zkusila jsem se zamyslet nad tím, jaké by to asi bylo… Pominu-li jistou klaustrofobii a to, že vlastně nic takového zažít nechci.
Moje soukromá apokalypsa v saténu
„Tak, a je to,“ bleskne mi hlavou v momentě, kdy nade mnou ta dřevěná deska definitivně smaže zbytek světla. „Takhle to vypadá, když vypnete proud.“ Čekala jsem paniku, klaustrofobii nebo aspoň nutkavou potřebu kopat do víka jako v nějakém béčkovém hororu. Místo toho se dostavil zvláštní, skoro až drzý klid. V té bedně totiž nejste novinářka, matka, partnerka ani ambiciózní kreativní síla, co musí spasit svět před dalším pondělím. Jste jen hromádka atomů v tichu.
Třicet minut uplynulo. Možná to bylo pět hodin. V té tmě ztrácíte pojem o čase i o vlastních hranicích. Slyším, jak někdo zvenčí jemně, skoro až omluvně klepe na dřevo. Víko se pomalu, s tichým zavrzáním otevírá a do očí mě bodne světlo zářivek. První nádech venku chutná jako ten nejčerstvější horský vzduch, i když je v něm cítit jen tokijský smog a dezinfekce.
Najednou mi všechny ty ‚hořící‘ termíny v kalendáři, které mi ještě před hodinou způsobovaly lehčí arytmii, přijdou jako naprosto absurdní divadlo. Opravdu jsem včera dvě hodiny řešila odstín prezentace? Je tohle ta realita, kterou si chci pamatovat jako poslední? V zemi, kde lidé doslova umírají z přepracování (fenomén karoshi nebo karóši), je tohle pro mnohé jediný legitimní způsob, jak donutit mozek, aby konečně vypnul ten nekonečný seznam úkolů. Tady v rakvi totiž žádnou urgenci neprodáte. Smrt má na vaše deadliny vcelku vyhraněný názor. Je jí to úplně jedno.
Smrt jako ultimátní životní restart
Japonsko je zemí fascinujících kontrastů. Na jedné straně technologický vrchol, kde vám robot namíchá drink přesně podle vaší aktuální hladiny stresu, na straně druhé hluboká, až mrazivá osamělost a nejrychleji stárnoucí populace na planetě. Podle zcela nových dat z portálu Statista úmrtnost v Japonsku neustále stoupá, což přirozeně vytvořilo obrovský trh pro tzv. „end-of-life planning“. Ale zatímco dříve šlo o nudné papírování u notáře a výběr vhodného hřbitovního místa, dnes je to o syrovém, fyzickém prožitku.
Provozovatelé těchto rakvových seancí tvrdí, že konfrontace s vlastní konečností funguje jako dokonalý psychický reset. V psychologii se pro tento stav používá termín teorie managementu teroru (TMT). Vědomé uvědomění si vlastní smrtelnosti (tzv. mortality salience) paradoxně vede k vyšší životní spokojenosti a drastickému snížení zájmu o materiální hlouposti. Když si doslova sáhnete na dno vlastní rakve, přestanete řešit, jestli máte nejnovější model telefonu, a raději zvednete ten stávající a zavoláte někomu, koho jste dlouho neviděli. Smrt tu není nepřítelem, ale brutálně upřímným mentorem, který vás učí prioritám.
Byznys s odchodem do neznáma. Od selfie v rakvi po rituál odpuštění
Nenechte se zmást, není to jen spirituální záležitost s vonnými tyčinkami. Je to tvrdý a velmi dobře promazaný byznys. Japonský pohřební průmysl má aktuálně hodnotu kolem 12 miliard dolarů a segment „zážitkového umírání“ z něj ukrajuje čím dál větší krajíc. Firmy nabízejí balíčky, kde si za poplatek v přepočtu kolem dvou tisíc korun vyberete hudbu na vlastní funus, klidně od Mozarta po J-Pop, necháte se profesionálně nalíčit, abyste „vypadali k světu“, a pak se na 30 až 60 minut necháte rituálně uzavřít do schránky.
Deník The Japan Times uvádí, že fenomén Shukatsu pomáhá Japoncům zbavit se společenského tabu, které smrt v moderní, na výkon orientované společnosti obklopuje. Lidé si v rakvi píší závěti, nebo dokonce „dopisy z onoho světa“ svému budoucímu, ještě živému já. (To mě tedy nenapadlo, ale možná to ještě udělám, i mimo rakev.) Některé kurzy jdou ještě dál a simulují celý proces kremace, samozřejmě bez ohně, kdy účastníci procházejí symbolickým tunelem světla. Je to vlastně takový hodně drsný, hmatatelný mindfulness, který vás nevyzývá k dýchání do břicha, ale k pochopení, že vaše břicho jednou dýchat prostě přestane. A ta představa vás kupodivu nepoloží, ale nakopne.
Návrat mezi živé a prach na botách
Třicet minut uplynulo. Možná to bylo pět hodin. V té tmě ztrácíte pojem o čase i o vlastních hranicích. Slyším, jak někdo zvenčí jemně, skoro až omluvně klepe na dřevo. Víko se pomalu, s tichým zavrzáním otevírá a do očí mě bodne světlo zářivek. První nádech venku chutná jako ten nejčerstvější horský vzduch, i když je v něm cítit jen tokijský smog a dezinfekce.
Reklama
Vylézám ven a cítím se… lehčí. Ne, svět tam venku se nezměnil. Šibuja je pořád ucpaná, politici pořád melou totéž a v lednici mě pořád čeká ten jogurt. Ale ten vnitřní křečovitý stisk, kterým se držím své každodenní rutiny jako tonoucí stébla, je pryč. V té bedně mi došlo, že většina věcí, které mě stresují do ruda, jsou v měřítku věčnosti naprosté banality. Rakve jsou v Japonsku prostě jen jiné jógové matky. Jen na nich necvičíte pozici psa, ale pozici člověka, který konečně pochopil, že čas je jediná měna, kterou nemůžete vydělat zpátky, ani kdybyste se v práci rozkrájeli.
Proč to zkusit (aspoň v duchu)?
Meditace v rakvi není morbidní úchylka pro lidi v depresi. Je to logická, až pudová reakce na svět, který nás nutí běžet rychleji, než naše duše dokáže stíhat. Japonci, mistři minimalismu a efektivity, prostě jen aplikovali svůj „uklízecí“ přístup i na psychohygienu. Pochopili, že nejlepší způsob, jak si vážit každého východu slunce, je na chvíli si upřímně představit, že už ho nikdy neuvidíte.
Možná bychom si tu „půlhodinu pravdy“ zasloužili všichni, i bez letenky do Tokia. Nemusí to být hned v borovicovém penálu se saténovým polstrováním. Stačí se občas zastavit, vypnout notifikace, zavřít oči a uvědomit si, že nejsme stroje s nekonečnou zárukou, ale křehké bytosti s omezeným časem. Protože, přiznejme si to upřímně, v té úplně konečné stanici už na nějaký ten odpracovaný přesčas, počet lajků nebo „splněný plán“ nikdo tleskat nebude.
Tak co, už si v duchu vybíráte hudbu k vlastnímu zmizení, nebo si raději půjdete jen tak sednout do parku a čučet do blba, dokud to jde? Obojí je totiž v konečném důsledku velkým vítězstvím života nad systémem. A o to tu běží především.
