Když se v Česku řekne „měl by chodit kanálama“, poukazuje to zpravidla na něčí odsouzeníhodné chování nebo konání, příčící se základním lidským hodnotám, případně ostudný výkon třeba ve sportu. Provinilec se nicméně zhusta necítí provinile, ani co by se za nehet vešlo, a namísto chození kanálama se snaží o pravý opak: přitáhnout co nejvíce pozornosti a hlasitě poukazovat na „viníka/y“. Co je zjevné širokému okolí, jako by jeho vlastní vědomí nedokázalo akceptovat a ve snaze zachovat sebeobraz etalonu morálky (nebo výjimečného sportovního či jakéhokoliv jiného talentu) křičelo tím víc, čím víc je takový sebeobraz mylný.
V Japonsku je však osobní čest a společenská reputace ceněna velmi vysoko, mnohem výš než v mnoha západních kulturách. A přitom ctí se rozumí nejen individuální morální integrita, ale také to, jak člověk působí navenek ve společnosti. Strach ze ztrapnění a hanby je v Japoncích silně zakořeněný, za ztrátu cti může být považováno i jednání, které vypadá sobecky, bezohledně nebo neúspěšně.
Znovu a lépe
V hanbě se tedy Japonci mohou ocitnout nejen například kvůli zpronevěře peněz nebo násilí vůči ženám či dětem, ale také pro Evropana možná překvapivě například kvůli neúspěchu pracovního projektu, ztrátě zaměstnání, rozvodu nebo nedodržení daného slibu. V Japonsku dokonce existuje diagnóza Taijin kyofusho – sociální fobie, související s obavami z vlastního vzhledu, vůně nebo chování, jejímž následkem je často sociální úzkost a dobrovolná izolace. Fobii z vlastního vzhledu zná lékařská teorie i v našich končinách, nicméně my ji známe spíš jako pocit „Jsem tak hnusný/hnusná, že nemůžu jít mezi lidi,“ kdežto japonská verze má spíše pozadí „Nemohu své okolí obtěžovat přítomností svého nehezkého obličeje/těla“. Přeloženo do češtiny: někteří Japonci „umí“ trpět extrémním strachem z toho, „co na mě řeknou lidi“. Jiní, kteří se spíš obávají osobního selhání v plnění pracovních úkolů nebo společenských očekávání, žijí v opět dobrovolné izolaci jako hikikomori.
V obou případech jde o izolaci ve vlastním domě či bytě, takové dobrovolné domácí vězení. Odhadem jedno sto tisíc lidí ročně však zažívá tak intenzivní pocity hanby, že se rozhodne pro řešení velmi radikální a trvalé. Opustí svůj dosavadní život, „vypaří se“ (termín „johatsu“ znamená v japonštině „vypaření“) a v pro ně milosrdné anonymitě začnou někde jinde budovat život nový, bez hanby a stínů minulosti. V roce 2021 bylo oficiálně nahlášeno 79 218 případů zmizení, jejichž nejčastější příčinou byla „nemoc“, „rodinné důvody“ a „důvody, související s podnikáním/povoláním“.
Rodina může pouze zaplatit soukromého detektiva. Nebo prostě čekat. To je vše.
„Měl jsem všeho dost. Vzal jsem si malý kufr a zmizel,“ uvedl 42letý Sugimoto, který měl v rodném městě převzít po otci zavedený podnik. Se svým životem měl jiné plány, které ale nikoho nezajímaly. Tradice je tradice, nepřevzít podnik, který jeho otec budoval, bylo nemyslitelné. Žít život, který mu byl naplánován a nucen, nemohl. A tak si vzal to nejnutnější a „vypařil se“.
Jak jako, vypaří se?
Od neúprosných dluhů po manželství bez lásky – okolnosti, díky kterým se lidé rozhodnou stát johatsu, bývají různé. Jedno však johatsu mívají společné – využívají diskrétní pomoci yonige-ya, „nočních stěhováků“. Na rozdíl od těch klasických připraví yonige-ya pro johatsu celý nový život: zajistí ubytování, přihlásí je pod novým jménem k pobytu, zajistí práci a připraví celý odchod do posledního detailu, v naprosté anonymitě. V dohodnutém čase přijedou, v tichosti a velmi rychle sbalí vše, co si johatsu přeje s sebou odnést, a vše přestěhují na novou adresu.
Yonige-ya se nachází v eticky i právně sporné oblasti, zvlášť pokud jde o dluhy a závazky osob, které se rozhodnou zmizet. Pokud však není pohřešovaná osoba zapletena do trestné činnosti, yonige-ya nemá právní povinnost informovat věřitele nebo jiné osoby o jejím novém pobytu.
Zmizet ve společnosti, notoricky známé svou organizovaností, technickou vyspělostí a bezpečností, se může zdát nemožné. Ale v Japonsku není trestné „jen tak“ zmizet – dospělý člověk má plné právo přerušit kontakt s rodinou i společností s výjimkou případů, kdy jde o nezletilého nebo osobu, která spáchala trestný čin. Johatsu je zkrátka vnímáno jako osobní záležitost a respekt k soukromí jednotlivců ctí jak státní instituce, tak policie.
Dobrovolné zmizení, případ odložen
Oznámení o pohřešované osobě mohou podat příbuzní, osoby žijící s ní ve společné domácnosti, ale také například zaměstnavatelé nebo pečovatelé a za jistých okolností také milenci nebo milenky. Kromě základních osobních údajů policie podrobně zkoumá především okolnosti zmizení a životní situaci pohřešované osoby: datum, čas i místo posledního kontaktu, situaci v práci a mezi přáteli. Provádí také zkoumání bankovních účtů a kreditních karet: pokud pohřešovaná osoba například vybrala větší částku v hotovosti, může to naznačovat úmysl stát se johatsu.
Reklama
Dále může policie zkoumat telefonní záznamy a záznamy z kamer ve veřejných prostorách a osobní věci pohřešovaného. Jednoduše: pokud z domu zmizí oblečení, osobní věci a doklady, z bankovního účtu úspory a na záznamu z kamer je vidět, že klidným krokem odchází z domu s kufrem v ruce, případ policie uzavře jako dobrovolné zmizení a dál se jím nebude zabývat. Jiná situace nastane, když vznikne podezření na spáchání trestného činu, jehož by mohl být pohřešovaný obětí. Ale i v tomto případě, pokud po vypátrání pohřešovaný vyjádří přání zůstat v anonymitě, policie toto přání respektuje.
„V Japonsku je prostě snazší zmizet,“ říká sociolog Hiroki Nakamori. „Soukromí je přísně chráněno: pohřešované osoby mohou bez problémů vybírat peníze z bankomatů, aniž by byly nahlášeny, a jejich rodinní příslušníci nemají přístup k bezpečnostním kamerám, které by mohly zachytit jejich blízké na útěku. Policie nezasáhne, pokud k tomu není jiný důvod – například trestný čin nebo nehoda. Rodina může pouze zaplatit soukromého detektiva. Nebo prostě čekat. To je vše.“
Zmizelí
Útěk sám o sobě ale problémy johatsu často nevyřeší. „Mám neustále pocit, že jsem udělal něco špatného,“ říká Sugimoto, který opustil svou ženu a děti v malém městečku. „Neviděl jsem rodinu už rok. Řekl jsem jim, že jsem na služební cestě. Pravdu zná jen můj nejstarší syn, ještě mu nebylo dvacet let,“ říká. „Slova, na která nemohu zapomenout, jsou: ´Pro co se táta rozhodl, to je jeho věc a já to nemůžu změnit.‘ Zní to dospěleji než já, že?“
Sugimoto v současné době bydlí v domě, ukrytém v rezidenční čtvrti Tokia. Společnost, která mu poskytuje ubytování, vede žena jménem Saita, která se sama johatsu stala před téměř 20 lety. „Mám různé typy klientů,“ říká. „Jsou mezi nimi lidé, kteří utíkají před vážným domácím násilím nebo egem a sobectvím. Neodsuzuji je. Každý má své vlastní problémy.“
