fbpx

Strach není nepřítel, ale příležitost. Zjistěte, co se vám snaží říct, radí terapeutka 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Je přirozené ho cítit, přesto se vůči němu stavíme do opozice. Než mu čelit, raději se mu vyhýbáme. Když ho ale vezmeme jako příležitost, můžeme se sami o sobě hodně dozvědět a zároveň se významně posunout dál.

Zveřejněno: 2. 2. 2025

Zrychlené dýchání, bušení srdce, chvění, pocení… Takhle se projevuje strach, silná emoce, která vzniká v reakci na hrozící nebezpečí. Jenomže mnohdy nás ovládá, i když žádné nebezpečí nehrozí. Možná jste si všimli, že čím více se svým strachům vyhýbáte, tím větší prostor získávají. A tím více jste uvězněni v jejich sevření.

Zabiják potenciálu i vztahů

Strach dusí naši osobnost a omezuje náš potenciál. Brání nám se rozvíjet, zraňuje nás i naše vztahy a brání nám prožívat radost. „Zrovna nedávno jsem si říkala, že kdybych se nebála jezdit po dálnicích, mohla bych se autem dostat daleko dál, jet třeba na road trip po Evropě. A kdybych se nebála ,mořských potvor‘, líbilo by se mi potápět, plavat s delfíny, krmit žraloky. Také mám strašný strach z výšek, ale ráda bych se proletěla na rogalu, vznesla se a pak plachtila dolů,“ vypočítává své touhy šestačtyřicetiletá učitelka Jana, která ví, že k jejich naplnění stačí docela málo – překonat své obavy.

Když se bojím samoty, nevnímám to jako strach z absence lidí, ale jako výzvu podívat se na to, co mě samota učí. Obvykle to není samota samotná, čeho se bojím, ale myšlenky, kterým se v ní musím postavit – ty, kterým často unikám.

Většina našich omezujících strachů není založena na reálných okolnostech. „Často nás omezují obavy z našeho selhání, z ponížení a z prohry. To všechno ale bývají dětské pocity, které v nás vyvolávali naši rodiče či jiní lidé, kteří pro nás byli v dětství autoritou a nevhodně komentovali naši snahu a usilování o něco. Ten pocit je hodně nepříjemný a my se někde v hloubi duše sami se sebou domluvíme, že už ho nikdy nechceme zakusit. A přitom jde jen o emoci, pocit. Pocit, který přijde a zase odejde, nic zlého se nám ve skutečnosti nestane,“ vysvětluje terapeutka Hana Hniličková (www.coretherapy.com), která ve své praxi používá metodu Core Energetics, zaměřující se na propojení těla a mysli.

Když strachu nechceme čelit

Strach je pochopitelně nepříjemná emoce. Proto s ním většina z nás bojuje, odmítáme ho cítit a vůbec si neuvědomujeme, že problémem není strach jako takový, ale právě naše neochota mu čelit. „Abychom strach, jednu z nejobávanějších emocí, necítili, vymlouváme se, že zkrátka něco neumíme, například že se nám nedaří v intimních vztazích. Nebo že nejsme dost dobří, abychom něčeho dosáhli v práci, nebo se vůbec snažili pracovat na místě, kde bychom si přáli. Vymlouvám se, že něco neumím či nemůžu, abych nepociťovala strach, který nutně budu cítit v případě, že se do vytoužené věci pustím,“ říká Hana Hniličková.

Své o tom ví šestašedesátiletá podnikatelka Lenka. „Celý život jsem pomáhala všem, především manželovi. Sama jsem ale necítila podporu ani uznání. Kdybych se tenkrát nebála, jak vše finančně zvládnu, odešla bych od něj o patnáct let dříve.“ Teprve ve chvíli, kdy se odvážila svému strachu čelit, se všechno změnilo. Rozvedla se, dnes stojí na vlastních nohou a splnila si spoustu snů.

Strach jako příležitost

Je to tak. Když dokážeme překonat obavy a vystoupit ze své komfortní zóny, můžeme objevit nové životní obzory. Podle harvard.edu vám to, když vykročíte vstříc svým strachům, pomůže nejen dosáhnout vašich cílů, ale také si díky tomu zvýšíte sebevědomí i svou odolnost, dost možná si i rozšíříte svou sociální bublinu a posílíte schopnost sebeovládání.

Často nás omezují obavy z našeho selhání, z ponížení a z prohry. To všechno ale bývají dětské pocity, které v nás vyvolávali naši rodiče či jiní lidé, kteří pro nás byli v dětství autoritou a nevhodně komentovali naši snahu a usilování o něco. Jde ale jen o emoci, pocit. Pocit, který přijde a zase odejde, nic zlého se nám ve skutečnosti nestane.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčil pětačtyřicetiletý učitel František, který se mnoho let bál opustit svou první pracovní pozici. „Zhruba před pěti lety jsem si teprve pomocí druhých začal uvědomovat, že se vlastně nemusím tolik bát. Že možná nejsem nejchytřejší, možná nejsem nejlepší, ale znám své přednosti a chyby a naučil jsem se s nimi žít,“ podotýká František, který nedávno udělal velký krok. V tomto školním roce už za katedru neusedl. „Po osmnácti letech jsem odešel ze školství a pracuji jako obsluha v kavárně. Byla to velká úleva, když jsem odchod ohlásil vedení. Moje touha po odpočinku a vůle zkusit si něco jiného byla konečně silnější než moje obavy.“

Poselství strachu

Jak zjistit, co je poselstvím mého strachu? Nechte ho na sebe působit. Pozorujte tuto emoci a dívejte se, odkud přichází. Ptejte se, proč tam je, odkud se bere a co vás může naučit. Na webu Wayfinderscollective.com najdete tento konkrétní postup: Za prvé, zhodnoťte, jak daný strach ovlivňuje váš život. Za druhé, představte si, kým byste byli a co byste dělali, kdyby vás strach nedržel zpět. A za třetí, pusťte se do akce, nikoli na základě svých obav, ale na základě toho, co skutečně chcete.

Tento zdravý přístup ke strachu má i třiadvacetiletá studentka Klára. „Strach pro mě není nepřítelem, ale příležitostí. Když mě zaskočí, neustupuji, ale ponořím se hlouběji. Pokud se bojím neúspěchu, ptám se, proč vlastně. Co mi ten strach říká? Možná mi ukazuje, že mám na sebe vysoké nároky, nebo že si nedůvěřuji. A právě v těchto otázkách nacházím cestu, jak se posunout dál. Když se bojím samoty, nevnímám to jako strach z absence lidí, ale jako výzvu podívat se na to, co mě samota učí. Obvykle to není samota samotná, čeho se bojím, ale myšlenky, kterým se v ní musím postavit – ty, kterým často unikám,“ popisuje.

Strach není překážkou, ale kompasem, který mě vede. Je to nástroj k sebepoznání, k odvaze a k růstu.

Rodičem sám sobě

Přestože většinou se naše obavy nakonec ani nenaplní, je důležité k sobě umět přistoupit s laskavostí v případě, že se tak stane. „Pokud jsem zariskoval, daná věc se mi nepovedla a já se cítím mizerně, můžu se projevit dospěle a mít se svým dětským já soucit. Zatímco dospělý člověk se s nezdarem dokáže poměrně jednoduše vypořádat, poučí se z chyb a příště se pustí do věci znovu poučen předchozí zkušeností, dětská část může být nezdarem oslabená nebo úplně zničená a nemá chuť se do čehokoli pouštět znovu,“ vysvětluje Hniličková.

„Pokud vás tedy podobné pocity při nezdaru provázejí a ztrácíte sílu pouštět se do dalších výzev, zkuste se obrátit sami k sobě jako hodný rodič k nešťastnému dítěti. Takové rozhovory, ve kterých sami sebe povzbudíme, pochválíme se za to, co se povedlo, za odvahu, se kterou jsme šli do akce, a odpustíme si nezdar, mohou být hodně hojivé. Dítěti v nás se uleví. A má rada? Dělejte věci, o které stojíte, i když se bojíte. Věřte, že váš strach je menší než vaše touha,“ tvrdí Hana Hniličková.

Tak se na svůj strach dívá i Klára. „Dnes už vím, že strach není překážkou, ale kompasem, který mě vede. Je to nástroj k sebepoznání, k odvaze a k růstu. Každý strach je pro mě příležitostí překonat stará omezení a lépe porozumět sobě i svým potřebám. A tak ho přijímám – ne jako limit, ale jako novou výzvu, díky které mohu každý den o trochu víc rozumět sama sobě,“ dodává.

Související…

Strach nám brání vidět pravdu o vztahu. Ale může být i prospěšný, tvrdí terapeutka
Michala Jendruchová

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...