Poprvé mě na tuto myšlenku přivedla partička potápěčů v Indonésii. Po několika ponorech denně jsme se vrátili do resortu a všichni vyčerpaně padli do postele, usnuli u bazénu, nebo prostě museli přinejmenším odpočívat. Já ne. Osprchovala jsem se, skočila na skútr a jela objevovat krásy ostrova. Klidně na dalších i osm, deset hodin. Vracela jsem se nabitá a plná energie. Partička mě pár dní pozorovala, aniž bych to věděla. Asi pátý den se mě zeptali: Hele, umíš ty někdy vůbec odpočívat? Odpočíváš někdy?
Zamyslela jsem se a došla k šokujícímu zjištění. Ne. Nikdy. Neumím to. I když se třeba snažím, po pár minutách se začnu neskutečně nudit. Jenže teď už vím a bojím se, jestli mě to někdy dožene. Že tělo asi někdy musí říct dost. Jenže já to opravdu necítím. Naopak, jakákoli činnost a aktivita mě nabíjí.
Gaučák? Rozhodně ne
Jestli si i vy někdy sednete na gauč, obrazovka televizoru bliká a vy u toho začnete odepisovat na maily a normálně pracovat, že si film musíte vrátit, jednou, podruhé, podesáté (a vždycky se stejným neúspěchem), gratulujeme. Vítejte v klubu. Pak i vy patříte k těm, kteří odpočívat neumějí. A není to vaše chyba. Někteří lidé prostě nemohou vypnout a opravdu tak mohou fungovat i dlouhodobě.
Sedíme si v pohodlí našeho často už chytrého domova v klimatizaci nebo u kamen, koukáme na Netflix a přesto paralelně cítíme, že bychom měli utíkat do zítřka, protože nás toho čeká tolik, že když nebudeme dost rychlí, prostě to všechno nezvládneme.
„Určitě jsi i ty slyšela o tom muži, lékař to byl, který se dožil asi sto deseti let, protože byl pořád akční, ordinoval. Nikdy se nezastavil. A když se zastavil, zemřel. Myslím, že by se mi to stalo taky,“ říká mi kamarád Marek Stránský (52 let). Nejen z mého života jsou tedy následující řádky, ale i z jeho. Jak cítíme ty momenty, kdy by měl člověk ležet a nic nedělat… ale místo toho neustále něco dělá, a když už ne doslovně, alespoň si přehrává život jako Spotify, nonstop.
Všichni se bojíme, že když se doopravdy nepřepneme, tělo jednou řekne: „Tak počkej, já to udělám za tebe.“
Víkend, který Markovi nevyšel
Marek jednou dosáhl pětiminutového klidu. Pět minut nečinnosti! A místo toho, aby sledoval obláčky na nebi nebo tupě, ale vědomě koukal z okna, začal přepočítávat šroubky v garáži. Jeho mozek si řekl, že volno od práce znamená, že může (anebo musí?) něco sklidit, přeuspořádat, vyklidit. A tak se mu ze sezení stal pracovní režim.
„A pak na mě zatlačila přítelkyně a opravdu mě donutila odjet na víkend a nevzít si s sebou notebook (Markovu přítelkyni bych potřebovala). Než jsme odjeli, fakt jsem dal dohromady seznam míst, kam jet a co vidět, udělal nákupní čeklist, přepočítával, kolik času nám zabere jaký výlet. A v tom režimu jsem vydržel celej víkend, kontroloval jsem, jestli všechno stihneme tak, jak jsem si naplánoval. No a najednou jsme byli doma a já jsem byl v neděli večer unavenější než v pátek. Přítelkyně byla naštvaná a tak to šlo dál. Volno pro mě prostě představovalo úzkost, kterou musím řešit.“
Proč někteří lidé prostě na „volno“ nemají buňky
Představte si evoluci: Naši praprapradědové utíkali před šelmami a dalším nebezpečím, sbírali bobule a neměli čas na to si na chvíli oddechnout. Jenže my dnes? Sedíme si v pohodlí našeho často už chytrého domova v klimatizaci nebo u kamen, koukáme na Netflix a přesto paralelně cítíme, že bychom měli utíkat do zítřka, protože nás toho čeká tolik, že když nebudeme dost rychlí, prostě to všechno nezvládneme. Kulturně jsme se naučili, že mít volno = mít obavu, že vlákna života někde rupnou.
Napadne vás jít něco udělat do ložnice, jenže cestou ještě zalijete kytku, utřete stůl a přerovnáte oblečení ve skříni. Pak si s lepším pocitem zase sednete, ale film si musíte vrátit. Začnete ho sledovat a dojde vám, že jste předtím šli něco dělat do ložnice. A celé to zopakujete, protože si po cestě najdete několik dalších činností.
Jsou to rodinné vzorce, kdy tatínek neuměl vypnout, a máma ve volných chvílích šila, překládala, uklízela, nebo prostě jen počítala útratu a příjmy, jestli vůbec vyjdeme. Nebo naopak: dnešní mladí si napíšou na sociálních sítích něco do skupiny, a kdo ihned neodpoví, ten je pasivní. Tak vzniká paradox, že odpočívat znamená být slabý a nedělat nic znamená promarnit čas. Zkrátka „musím něco dělat,“ i když ve skutečnosti nic dělat nemusíte. A právě v tom může být ten problém.
V praxi to vypadá třeba takhle: těšíte se na večer, až dítě konečně usne a vy se podsadíte na gauč s knížkou a svařákem, anebo položíte k vašemu oblíbenému filmu, co už chcete týdny vidět. Jenže sotva to uděláte, idylka skončí – někdo napíše z práce klidně i v deset večer, anebo se po pěti minutách začnete nudit. Není to vinou filmu nebo knížky, prostě to nejde. Napadne vás jít něco udělat do ložnice, jenže cestou ještě zalijete kytku, utřete stůl a přerovnáte oblečení ve skříni. Pak si s lepším pocitem zase sednete, ale film si musíte vrátit. Začnete ho sledovat a dojde vám, že jste předtím šli něco dělat do ložnice. A celé to zopakujete, protože si po cestě najdete několik dalších činností.
S tímto postojem jste členem elitního klubu „odpočinek-co to je“. Podívejte se na náš manifest.
1. Proč vlastně neumíme vypnout
- První důvod je ten, že naše tělo a mozek jsou naladěny na permanentní „výstup“. Podle odborníků například u jedinců, kteří doslova nedokážou relaxovat, bývají emoční centra mozku trvale přetížená, takže vyhledávají stimulaci, protože klid znamená být vtlačený do stavu „nic nedělám,“ který je pro ně nepřijatelný.
- Druhým důvodem je tzv. kultura výkonu. Učíme se, že volno je odměna, nikoli základní lidská potřeba. Pokud se posadíte a nepracujete, máte pocit, že mrháte časem. Odborníci přitom tvrdí, že relaxace je dovednost, ne instinkt.
- Třetí důvod: Paradox pokusu relaxovat. Studie ukazují, že když se nutíte se uvolnit, mozek reaguje opačně, tedy zapne se do modulu vyšší aktivity a většího stresu.
„Představte si nervovou síť, která pracuje stále ve vysokém výkonu, a mozek jako přetopený radiátor, který se ne a ne zchladit. Na první pohled to vypadá, že nepřetíženost, která funguje – radiátor pořád topí – není problém, ale pravda je opačná.
Ve světě, kdy mít jednu práci, která uživí vás i vaši rodinu, je luxus pro vyvolené, si lidé pauzu a odpočinek nemohou dovolit. Stíráme si tak zcela hranici mezi „prací“ a „volnem“.
Když tělo není neustále v pohybu, začne pípat alarm: „Hej, hrozí ztráta smyslu, hrozí nuda, hrozí zánik!“ A člověk reaguje a posune se dál,“ přirovnává tuto neschopnost odpočinku trefně Oto Soukup, který pracuje s lidmi online na odstranění jejich workholismu a věnuje se i nutnosti odpočinku.
2. Koncepce „Neodpočívat“ – náš systém v 8 krocích
Krok 1: Přiznejte si vlastní postoj, že „odpočívat = být líný“. Přiznejte si, že volno ve vás vyvolává komplex viny.
Krok 2: Uvědomte si, že vaše sympatické nervové centrum zůstává zapnuté, a parasympatické se tedy nezapíná. A právě zde sídlí ona nedosažitelná relaxace.
Krok 3: Udělejte si kontrolovaný a zcela vědomý „výpadek úkolu“ – například 10 minut bez myšlenky na produktivitu. Jako testovací zónu, odkud se odrazíme.
Krok 4: Naučte se, že „činný odpočinek“ je v pořádku, třeba procházka, úklid, jen bez výkonnostního tlaku.
Krok 5: Vypněte mobil, e-mail, notifikace a sledujte, co se s vámi stane. Možná to bude nic, i když to pochybuji, anebo vás zachvátí panika ze „ztraceného času“.
Krok 6: Pokud zjistíte, že už i vaše okolí řeší vaše tempo – rodina, partner, přátelé, berte to jako dobrý signál, ne vaši slabost.
Krok 7: Začněte vnímat, že oddych není projektem, kterému se dá udělat checklist, ale stavem, který musíte sami sobě dovolit.
Krok 8: Pamatujte si a někam si vštipte, že dovednost odpočívat je investice. A rozhodně ji nedávejte na konec seznamu úkolů. Ostatně, i váš výkon se zlepší, pokud nepojedete non-stop – to vím z vlastní zkušenosti pěti volných dní za téměř šest let.
3. Co se stane, když vaše tělo i mozek pádí dál, bez zastávky
Chronická neschopnost vypnout se promítá i do těla. Odborníci hovoří o vyšším krevním tlaku, horším spánku i zvýšeném výskytu úzkosti či deprese. Prostě je to tak, že v dnešním světě, kdy mít jednu práci, která uživí vás i vaši rodinu, je luxus pro vyvolené, lidé si pauzu a odpočinek nemohou dovolit. Stíráme si tak zcela hranici mezi „prací“ a „volnem“. Nepomáhá nám ani home office, práce zcela z domova anebo technologické vymoženosti, které nám dovolují a vlastně i přikazují být neustále v pohotovosti a řešit jakýkoli, nejen krizový management. Jenže ono je to jinak, skutečně bychom se mohli vrátit k tomu známému: Když nejde o život, jde o ho*no. Protože jestli se nenaučíte si aspoň občas „sednout a nic nedělat“, tělo přijde dost pravděpodobně s vlastním plánem a dříve či později si řekne „dobrá, udělám restrukturalizaci“, což v jeho podání znamená nemoc, kolaps, vyhoření. A to už není sranda.
4. Sarkastická díla real-time
Pokud patříte k těm lidem, kteří slaví každý dokončený úkol jako zlatou medaili, protože pak přijde volno a čas regenerace, pak máte vyhráno. Ale ono je to trochu jinak. Pokud totiž neumíte opravdu odpočívat, pak to není medaile, ale riziko. Váš „relaxační večer“ spíš připomíná brainstorming: „Co by se dalo ještě udělat?“ a najednou zase vymyslíte deset akcí navíc. Jste mistr multitaskingu, a to i když jen sedíte na gauči…
Reklama
Volno je pro vás jako ruční brzda auta, která se musí zatáhnout, ale vy radši jezdíte stále na plný plyn, protože brzda je pro slabochy. A pak, když přijde skutečný klid, ten malý moment ticha, pak ani nevíte, co s ním, protože jste zapomněli, že klid může být cílem sám o sobě.
Dá se odpočinku naučit? Ano, ale ne přes noc
Odpočinek je dovednost, ne něco, co se stane samo, to je to, co spousta lidí neví. A není to lenost, je to nutnost. Je to jako naučit se hrát na klavír, nebo cokoli jiného – nejdřív se musí nastavit prsty, říká psycholog. Tady jsou kroky, které podle Oty Soukupa pomáhají:
- Mikropauzy – pět minut, kdy opravdu nevykonáváte úkol, a to ani myšlenkou.
- Odpočinek, který vypadá jako práce – například vaření nebo jiná činnost, kdy jste v procesu a něco děláte, my bychom asi dříve řekli aktivní odpočinek.
- Naplánovaný nápad odpočinku – dejte si povolení – dnes nebudu produktivní – a napište si to do kalendáře.
- Fyzické rozlišení režimů – jiný prostor pro práci a jiný prostor pro nicnedělání.
- Respekt k tělu – když tělo začne volat o pomoc, tak neposlouchejte jen mozek.
Když to člověk začne dělat pravidelně, mozek si postupně říká: Aha, když sedím a nic nedělám, je to bezpečné. A tělo přestane hlásit poplach.
Takže, vážení, vy, kteří neumíte odpočívat, proměňte svou „schopnost“ anebo možná spíš neschopnost to v super-sílu. Uznejte, že i nejrychlejší stroj jednou potřebuje mazivo. Uvědomte si, že odpočinek není dílčí bod na seznamu, ale základní prvek vašeho systému a že relaxace není slabost, ale chytrý tah.
Sedněte si, zavřete oči, nekontrolujte zprávy, nedělejte žádný seznam úkolů na příští týden. A přežijte ten moment. Když to zvládnete, znáte cestu ke skutečnému resetu.
Odpočinek znamená, že ti mozek, tělo i duše včas a v harmonii říkají: Díky, že jsi mě nechal vydechnout. A to není luxus pro slabé, to je moudrost pro silné.
