fbpx

Syndrom vyhoření není nemoc, říká psychoterapeutka Kateřina Weigertová Dalších 3 fotografií v galerii
Syndrom vyhoření ovlivňuje v Česku stále více osob, není však oficiálně považován za nemoc z povolání.

Proč není syndrom vyhoření oficiálně klasifikován jako nemoc z povolání, koho se týká a zda a jak mu lze předcházet

Zveřejněno: 23. 10. 2018
Přečteno 4338x

Kateřina Weigertová, klinická psycholožka a psychoterapeutka, se na poliklinice Program Health Plus věnuje komplexní péči o psychické zdraví klientů, které podle ní úzce souvisí s jejich zdravím fyzickým. Nejlepším způsobem, jak předcházet vzniku různých onemocnění a poruch, je podle ní cílená prevence a konkrétně Kateřina se zaměřuje na problémy spojené s úzkostí a poruchami nálady. 

mgr. katerina weigertova

Specifikem osobní terapie (humanistický směr psychoterapie) je zaměření na klienta jako aktivního činitele změn, úkolem terapeuta v takovém nastavení je pomoci klientovi nacházet vlastní směr a podporovat proces změny.

Úkolem terapeuta je pomoci klientovi nacházet vlastní směr a podporovat proces změny.

A jedním z nejčastějších problémů, které musí s klienty řešit, je syndrom vyhoření. Mne osobně toto téma vždy velmi zajímalo, a to nejen proto, že manžel je zdravotnický záchranář (v té profesi se vyhoření vyskytuje poměrně často). Proto, když jsem dostala možnost promluvit si o této věci s odborníkem, neváhala jsem ani minutu.

Kolik dospělých dnes v Česku a ve světě trpí syndromem vyhoření?

Přesné statistiky k dispozici nejsou. Čísla se různí i proto, že do obrazu syndromu vyhoření patří také příznaky jako deprese či úzkostná onemocnění. Pacienti, kteří SV trpí, dostávají nezřídka jinou diagnózu. Je tomu tak i proto, že SV není součástí diagnostických klasifikačních systémů a nelze jej tedy uznat jako nemoc.

Takže syndrom vyhoření není duševní onemocnění?

Syndrom vyhoření (SV) je stav, který se může objevit u jinak psychicky zdravých lidí, a nijak nesouvisí s psychickou patologií. Je spojován s negativními emocionálními příznaky, jako je pokles nálady, podrážděnost či vyčerpání. Objevují se také změny v chování, ztráta motivace k výkonu pracovní činnosti a pocity neschopnosti.

Související…

Moderátoři Facebooku trpí posttraumatickým stresovým syndromemTrpíte syndromem karpálního tunelu? Pomůže vám jógaProč si desítky youtuberů v USA stěžují na syndrom vyhoření?

Přesto, třeba v USA, jak jsem četla, je v seznamu nemocí z povolání zařazen. Je to pravda? A dočkáme se toho i u nás?

V Česku je na syndrom vyhoření pohlíženo jako na psychosociální poruchu, která má vliv na tělesné příznaky, provázejí ho různé tělesné obtíže různé intenzity. Mezinárodní klasifikace nemocí uvádí SV pouze jako doplňkovou diagnózu. I přes narůstající povědomí o jeho nebezpečnosti není u nás zatím uznáván jako nemoc z povolání.

Proč myslíte, že tomu tak je?

Domnívám se, že tomu je i proto, že jeho obraz se u jednotlivých osob liší v závislosti na působících stresorech i osobnostním nastavení nemocného. V praxi je pak často nahrazen diagnózou poruchy přizpůsobení či poruchy nálady.

Může postihnout kohokoliv?

Postihnout může v podstatě kohokoliv v jakékoliv profesi, častěji je však spojován s lidmi pracujícími v pomáhajících profesích, právě u nich se SV projevuje nejčastěji.

U některých je tedy riziko jeho vzniku vyšší než u jiných?

Náchylnější k vyhoření jsou osoby, pro které je mezilidská komunikace stěžejním pracovním nástrojem. Riziko vzniku SV se ještě zvyšuje tam, kde se jedinec setkává s problémy druhých a snaží se je emočně podpořit.

Syndrom vyhoření není v Česku, na rozdíl například od USA, zařazen na seznam nemocí z povolání.

Velká emoční angažovanost v kombinaci s nerealistickými nároky na sebe a vlastní výkony a nepodporujícím pracovním prostředím mohou snadno vést k syndromu vyhoření.

Takže konkrétní profese?

Jak jsem zmínila dříve, riziková jsou především povolání, která jsou náročná na angažovanou komunikaci s druhými lidmi. Jako typické profese pro vznik SV se uvádějí sociální pracovníci, zdravotníci, učitelé. U všech těchto profesí jsou komunikace a vztah s klientem, pacientem či studentem klíčové pro výkon povolání. Jsou to i profese, které si lidé vybírají jako své životní poslání. Vstupují do práce s mnoha ideály. Na SV lze nahlížet jako na stav, kdy vlivem různých vnějších i vnitřních podmínek dojde ke ztrátě ideálů a tím i ke ztrátě vůle a motivace k práci.

stres pohotovost 638038570

A když už se to tedy stane, jak poznat, že se nejedná třeba jen o hodně špatnou náladu nebo momentální silnou úzkost?

Vyhoření se projevuje jako plíživé psychické vyčerpání způsobené dlouhodobým působením stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční nadšení pro práci, uspokojení z prvních úspěchů a nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácí. Často dochází ke střetu s realitou, která bývá zcela odlišná od představ, se kterými daný jedinec do práce nastoupil. Profesionální chování se začíná měnit, vytrácí se zájem o klienta, pacienta či uživatele služby. Jejich problémy a stesky začínají být zatěžující. Objevuje se podrážděnost střídaná se skleslostí, dostavuje se ztráta sebedůvěry a také pocit vnitřní prázdnoty.

Existuje v rizikových profesích nějaká prevence?  

Určitě ano, prevenci lze rozdělit na dvě oblasti. Ze strany zaměstnavatele je možné zlepšovat podmínky, v nichž lidé pracují. Podmínky na pracovišti jsou totiž jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů a příčin vzniku SV. Lidé, kteří syndromem trpí, pracují často pod velkým stresem a v pracovním prostředí, kde nejsou brány ohledy na jejich potřeby, kde chybí supervize a kde nelze otevřeně mluvit o problémech, na které při své práci narážejí.

Pokud chcete předejít syndromu vyhoření, musíte se naučit relaxovat. A někdy je taky potřeba udělat profesní či pracovní změnu.

To vše může zaměstnavatel upravovat a zmírnit tak stres pocházející z pracovního prostředí. Ze strany pracovníka je důležité dbát na odpočinek, pěstovat i jiné než pracovní zájmy, najít si čas na vztahy, které jsou uspokojující. Naučit se hlídat si vlastní hranice a umět říci ne dalším pracovním úkolům.

A co dělat, když prevence selže?

Na začátku je nutné si vůbec připustit, že něco není v pořádku. Je důležité vědět, že se jedná o vážný stav. Může být velmi těžké přiznat si, že situaci v práci už nezvládám, a převzít zodpovědnost za změny, které s léčbou syndromu vyhoření souvisí. Léčba spočívá v zařazení aktivit, které působí jako prevence. Důležité je si odpočinout, naučit se relaxovat, tedy uvolnit napětí, které při práci vzniká. Někdy je třeba udělat profesní či pracovní změnu. Velmi důležitá je při léčbě podpora okolí ze strany rodiny, přátel a spolupracovníků.

Čili vlastní léčba de facto vychází ze samotné prevence. A v mnohém se jí podobá.

Přesně tak. Na závěr je důležité říci, že jako u většiny chorob je jednodušší zaměřit se na prevenci než na léčbu. V praxi to znamená předcházet dlouhodobému vyčerpání, žít zdravým životním stylem s dostatkem času na vlastní aktivity, zájmy, rodinu a přátele.

Říkáte, že na začátku léčby stojí nutnost uvědomit si, že něco není v pořádku. Co když si to dotyčný odmítá připustit?

Neléčený syndrom vyhoření může vést ke vzniku depresí, úzkostných poruch, poruch spánku, užívání návykových látek i dalších obtíží, jako jsou bolesti hlavy, vysoký krevní tlak, obtíže spojené s trávením či chronická únava.

 

 

foto: Soukromý archiv Kateřiny Weigertové

Kateřina Hájková

Kateřina Hájková

Novinářka, učitelka jógy a instruktorka trx. Milovnice zdravého života, knih, zvířat, filozofie a historie. Ráda píše povídky a chystá se na román.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.