fbpx

Když si několik hodin každý den prohlížíte uřezané hlavy a znásilnění, zanechá to na vás logicky následky

Zveřejněno: 31. 8. 2018

Pokud patříte k těm 3 miliardám lidských bytostí na této planetě, které používají internet, je docela slušná šance, že už jste někdy narazili na opravdu hodně divné věci. V jedné chvíli čtete obyčejný článek o virtuální realitě, za moment už vám na displeji tancují hotdogy. Nebo vás náhodné kliky zavedou hluboko do neprobádaných oblastí sítě, kde i výprava za mlékem se může stát dobrodružstvím vašeho života.

Související…

Facebook nám ohlídá čas, který trávíme na sítích. Jde firmě o naše dobro?
Jan Handl

Pokud jste ale průměrný uživatel internetu a sociálních médií, pravděpodobně jste nikdy nenarazili na ty nejtemnější věci, nefiltrovaný web, syrovou, drsnou a pochybnou podobu těch nejhorších a nejzvrhlejších hrůz. Ty největší excesy Facebook eliminuje. Ovšem jak dodržet slib „vytvoříme bezpečné prostředí“, když na největší sociální síť se denně nahrává více než 350 milionů fotografií?

Stovky milionů fotografií denně prohlížejí neviditelní moderátoři. Sledování toho nejhoršího, co web nabízí, několik hodin denně, si logicky vybírá svou daň

Řešením není špičkový kouzelný algoritmus, který by projel váš feed a odstranil z něj urážlivý nebo odpudivý obsah – tento přesně definovaný proces mají na starosti moderátoři. Většinu z nich zaměstnávají externí společnosti, Facebook sám jich zaměstnává 7500 – těch, jejichž každodenní práce spočívá v tom, že sedí před monitorem, sledují nahlášená videa a rozhodují, jestli mají nebo nemají být odstraněna. Znásilnění, mučení, stínání hlav, nelidské násilí – to všechno se po sociální síti šíří extrémně rychle.

Krev ano, kojení ne

Mark Zuckerberg slíbil, že letos přijme dalších 3000 pro zajištění důkladné moderace. Té se říká CCM a Zuckerbergův příslib je reakcí na nedávné skandály a obavy ohledně chování technologického kolosu. O moderátorech se do té doby moc nemluvilo, byli spíš ve stínu, ale od té doby se snaží změnit image a být více transparentní. V květnu odhalil Facebook poprvé „standardy komunity“ a doprovodil je obrázkovými animacemi jako z lega – cílem bylo uhladit image značky.

breastfeeding outdoors

I za tuhle nevinnou fotografii vám můžou v extrémních případech zabanovat na Facebooku účet.


Tenhle jasný pokus o otevřenost je známkou nového přístupu, který se snaží uklidnit uživatele, kteří mají z technologií obavy. Nicméně kobaltově modré chlívky, pomocí kterých se nahlašují nevhodné příspěvky, mají na běžného návštěvníka velmi uklidňující vliv. A přesto je nová politika v příkrém kontrastu s pokyny pro moderátory, které unikly na veřejnost v roce 2012. V těch se říká: „rozdrcené údy“ nebo „příliš mnoho krve“ je přijatelné, ovšem „camel toe“ nebo kojící ženy v pořádku nejsou a je potřeba je z Facebooku odstranit.

Tři měsíce a dost

Spousta externích společností sídlí v zemích, jako je Indie nebo Filipíny. Moderátoři jsou často studenti a absolventi, co mají hluboko do kapsy. Pro některé z nich je ta práce vstupenkou do prestižní společnosti a prvním krokem v kariérním růstu. Filipínští moderátoři jsou obzvláště oblíbení, hlavně díky kulturní příbuznosti se Spojenými státy – mají stejné hodnoty a názory na svět jako průměrná americká populace, a jsou tudíž schopni případné excesy citlivě posoudit. Jejich platy jsou pochopitelně výrazně nižší než v západních zemích. Málo z nich vydrží práci dělat víc než pár měsíců, obvyklá hranice zhroucení a vyhoření není příliš dlouhá: tři měsíce. Jelikož psychologická pomoc není příliš často nabízena, případně je obtížně dostupná, trpí moderátoři symptomy ne nepodobnými posttraumatickému syndromu.

Společnosti také po zaměstnancích požadují podpis dohody o mlčenlivosti, takže i kdyby si o práci chtěli popovídat, tak nemůžou

Jeden psycholog to vysvětluje tak, že „vytváří se paměťové stopy v mozku“. A moc nepomáhá ani fakt, že spousta z videí je točena z pohledu první osoby, takže moderátoři prožívají hrůzné zážitky po pachatelích hrůzných zločinů ještě jednou. Společnosti také po zaměstnancích požadují podpis dohody o mlčenlivosti, takže i kdyby si o práci chtěli popovídat, tak nemůžou. Nebo mají pocit, že by jim přátelé a rodina nerozuměli. Jak vysvětlit svému manželovi či manželce, že si vyděláváte na živobytí tím, že koukáte na stínání hlav, a že tím činíte z internetu lepší místo? Psychologická daň je často tak vysoká, že moderátory přestává zajímat společenský život, začínají hodně pít a nejsou schopni sdílet intimní chvíle se svým partnerem, nebo dokonce nemůžou být se svými dětmi – a tahle situace trvá ještě i měsíce poté, co z práce odejdou. Pár společností sice nabízí svým zaměstnancům poradenství a podporu, ale většina z nich na to kašle a zbavuje se jakékoliv odpovědnosti. Na rozdíl od podobné práce ve vládní sféře se tady příliš nepřipouští, že by v dlouhodobém horizontu mohlo dojít k nějakému poškození/škodě.

Stroje neumí všechno

Práce moderátorů je v současné době nemožno nahradit umělou inteligencí nebo algoritmy. Ty můžete naučit identifikovat různou barvu kůže, ale nedokážou už rozlišit mezi dětskou pornografií a ikonickými historickými momenty. Bystrý a kritický lidský náhled je zásadní. Existují kulturní nuance, které se prostě stroje nemůžou naučit ani pochytit – takže pokud chceme bezpečný a uživatelsky příjemný web, je dobrá pohoda (welfare) moderátorů zásadním bodem. Jinak riskujeme, že si vypěstujeme traumatizované pracovníky, nebo ještě hůře: takové, kteří budou absolutně imunní vůči hrůzným informacím, které posuzují.

Moderátoři, kteří mají očistit všechnu špínu světa, mají také svoje hranice. Ideálním případem je spolupráce počítače a člověka. Je ale naprosto zásadní, aby moderátoři měli, bez ohledu na to, v které zemi žijí, plný a neomezený přístup k psychologické pomoci. Za svou herkulovskou snahu a ve jménu odvrácené stránky lidskosti si to určitě zaslouží.

 

foto: Profimedia, zdroj: Guardian

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...