Začátkem roku 2023 se objevil i v týmu prezidentské kandidátky Danuše Nerudové. Bývalý hokejista však za svůj úspěch vděčí právě tomuto sportu. Projekt univerzitní ligy ho dostal do lepší společnosti, tady je jeho příběh.
Viléme, jak vzpomínáš na svou hokejovou kariéru? Kdy začala?
Nevím, jestli se tomu dá úplně říkat kariéra (smích). Hokej jsem začínal hrát v Příbrami, myslím kolem čtyř, pěti let. To mi tehdy nasadili brusle.
Kde všude a jak dlouho jsi hrál?
Hrál jsem dlouhou dobu v Příbrami. Postupem času jsem si uvědomil, že mám vyšší ambice, a spolu se dvěma spoluhráči jsme se rozhodli přestoupit do extraligy dorostu v Písku. Měli jsme společný sen, že se staneme profesionálními hokejisty, a viděli jsme to jako jedinou možnost v našem životě. Zpočátku to vypadalo, že se nám to podaří. Byl jsem součástí prvního útoku a měl jsem radost z hraní. Avšak jednomu se přestalo chtít dojíždět takovou dálku, nechtěl žít život na hotelu. Tato situace mi otevřela oči, že mě to vlastně takhle taky nebaví.
Jak jsi to tedy vyřešil?
Hokej jsem hrál znovu v Příbrami, ale už jsem v té době věděl, že profesionální hráč ze mě nebude. Proto jsem se rozhodl pro studium. V osmnácti jsem zapíchl hokejovou kariéru, celý rok jsem se učil a dostal se na medicínu.
Hokej je Vilémovou celoživotní vášní. (zdroj: se svolením Viléma Fraňka)
K hokeji jste se pak ale vrátil trochu oklikou, je to tak?
S kamarádem jsme přišli s nápadem hokejových univerzitních bitev, inspirovaných tím, co se dělo ve Zlíně. Vytvořili jsme Bitvu o Plzeň, kdy dvě univerzity sestavily hokejové týmy a odehrály regulérní utkání. Očekávali jsme určitý zájem, ale byli jsme překvapeni takovým počtem diváků. Přišlo asi dva a půl tisíce lidí, akce vypadala skvěle a kluci na ledě si to užívali. Většinou šlo o hráče s podobným příběhem jako já – hrávali v mládí, ale potom se rozhodli jít jinou cestou, ať už z důvodu, že neměli možnost hrát v extraligovém týmu, nebo protože chtěli vyzkoušet jinou profesní dráhu. Teď jsme jim ale dali příležitost zažít takový vrchol jejich hokejové kariéry, když jim téměř tři tisíce lidí na stadionu tleskaly. Byl jsem z toho nadšený a rozhodli jsme se, že se pokusíme rozjet celou univerzitní ligu.
Jaké ambice jste projektu dávali?
Byl v plánu celoevropský projekt. To se časem ukázalo jako celkem utopický nápad. Přestalo nám to takto dávat smysl, tak jsme z projektu vystoupili a zaměřili se sami čistě na Česko, a to od roku 2019.
Jak se hokejová liga od té doby posunula?
Když jsme se oddělovali od evropské univerzitní ligy, znělo to velmi slibně a prestižně. Avšak když se dnes ohlížím zpět na ty čtyři roky, musím říct, že tehdy jsme nedostali žádnou podporu ze strany svazu ani státu. Naštěstí nám tehdy velmi pomohl Ondra Šebek, který nyní vede NSA (Národní sportovní agentura). Přislíbil nám, že nás podpoří a pomůže s celým projektem, aby se náš univerzitní sport rozvíjel tak, jak jsme si představovali. Věřím, že právě díky němu a jeho angažmá se český univerzitní sport dostává do lepších časů a má perspektivní budoucnost.
Co to pro tebe znamená taková pomoc českému sportu?
Opravdu hodně! Jde to dobře popsat mým osobním příběhem. Studoval jsem medicínu a byl jsem rozhodnutý po dostudování nastoupit do nemocnice a tam někde léčit lidi. V podmínkách, které české zdravotnictví nabízí. Mezitím mi ten hokej ale otevřel tolik dalších dveří, díky kterým jsem si mohl zkusit manažerské věci, komunikaci, marketing a další. Možná si vzpomeneš na zpívajícího rozhodčího, který na ledě skvěle vyšvihnul národní hymnu.
Je potřeba, aby si důležitost sportu začaly uvědomovat univerzity. Pokud pochopí, že sport jim může generovat peníze a zaměří se na investici formou vlastního stadionu a celého ekosystému kolem toho, byl by to ten správný krok.
Lidi zvenku si toho začali postupně všímat a oslovovali nás s tím, že je to baví a že když to umíme takhle hezky udělat zadarmo, jak nám to asi půjde dělat za peníze. Takže hokej mi v podstatě otevřel dveře k úplně jiné cestě. Spolužáci z medicíny byli většinou zahrabaní v učebnicích a studijních problémech. Já jsem se samozřejmě taky učil, ale tohle jsem budoval separátně. Postupně se z toho stala moje primární kariéra.
Chápu to tedy tak, že univerzitní hokej ti pomohl dostat se tam, kde jsi dnes?
Vlastně jsem tam jen díky němu! Je dost možné, že kdybych se do toho projektu tehdy nepustil, uvízl bych v systému, stal by se ze mě doktor. Díky hokejovému projektu jsem se začal zlepšovat v marketingu, učit se nové věci a přístupy, stejně tak v PR a dalších záležitostech. Díky hokeji jsem ty nové poznatky mohl ihned uvést do praxe a zjistit, jak fungují. A najednou se objevili lidi, kteří byli ochotni mi za to zaplatit. Postupně jsem se začal utvrzovat v tom, že to není úplně nereálná cesta. Budoval jsem tedy oboje a ve správný moment si jednu tu cestu vybral a po ní jdu dodnes.
Jaká je teď, po necelých čtyřech letech, vize vašeho projektu?
Dnes jsme v situaci, kdy ten projekt funguje. Máme dobré vztahy s majiteli stadionů, buduje se nám kolem toho pěkná komunita, má to svoje fanoušky a tak. Uvědomujeme si ale, že za současných podmínek z hlediska univerzitního sportu už není moc kam výš to dostat. Budujeme kolem univerzitních týmů bran, ale pořád je to prostě zadarmo, takže lidi lákáme na věty typu „pojďte si zkusit zorganizovat akci pro tři tisíce lidí nebo komunikovat s Českou televizí“. A v takových podmínkách to logicky jednou musí narazit na strop. Je proto potřeba, aby si důležitost sportu začaly uvědomovat univerzity.
Někdy se mi to stává, že si říkám, jestli bych neměl vystrčit obličej, konkrétně u Mikýře to ale nemám.
Pokud pochopí, že sport jim může generovat peníze a zaměří se na investici formou vlastního stadionu a celého ekosystému kolem toho, byl by to ten správný krok. Pak už si hrajeme s možnostmi. V multifunkční hale může probíhat hokej, házená, basketbal, florbal a plno dalších sportů. Pomáhá to tmelit kolektiv, studenti budou hrdí na svou školu, pokud jejich tým bude vyhrávat. Ale zatím narážíme na zkostnatělou zajetou strukturu, kterou je nejprve potřeba změnit, abychom se mohli posunout i my. Můj dílčí sen je ale s univerzitním hokejem vyprodat O2 arénu. Na derby univerzit v hokeji přišla plná hala v Brně i v Ostravě, jejich největší stadiony, tak věřím, že se nám to povede i v Praze.
Jaký je ideální systém spojení školy a sportu?
Ten americký. Sportovní týmy v rámci univerzit a možnost pro studenta rozvíjet jak akademickou, tak sportovní kariéru souběžně. Věřím tomu, že v momentě, co se zpoplatní univerzity, začne univerzitní sport dávat těm institucím smysl a celý systém se tím nakopne. Sport se stane lákadlem univerzit pro nové studenty, ti zase budou moci ušetřit na školném, pokud budou hrát daný sport kvalitně a získají stipendium. A tak dál.
Co ti dal hokej do dnešního života? Do toho, co dnes denně děláš?
Všechno. Vzdělání jsem samozřejmě získal jinde než na ledě. Kolektivní sport ale člověku dá spoustu vlastností, které se podle mě jinde naučit nedají, a které lze skvěle využít v pracovní kariéře. Tím, že jsem hrál už jako malý, už takhle brzo jsem se setkal s kolektivem, který měl společný cíl, a musel jsem se naučit být týmovým hráčem, pracovat v tom kolektivu a nefungovat jen sám pro sebe. To hodně lidí ve firmách dneska neumí, i když je to potřeba. Pak je tam téma neúspěchu. Setkali jsme se s porážkou už v dětství a stejně jako v hokeji víš, že za týden je další zápas, který zase začíná od nuly, je to tak i v životě a nemůžeme se zhroutit z prvního neúspěchu.
Vilém Franěk. (zdroj: se svolením Viléma Fraňka)
Když se člověk potřebuje něco naučit, je potřeba trénovat a ten trénink je někdy dlouhý a bolavý, i to mě naučil hokej. Když to pak projektuješ do pracovního prostředí, tak musím říct, že nevidím lepší prostředí pro vytříbení člověka, než je kolektivní sport. Všechno, co dneska dělám a čemu v životě věřím, definoval týmový sport. A ty vlastnosti, které za těch patnáct let v hokeji mám a denně využívám, jsou dneska mojí výhodou. Stejně tak přistupuju i k lidem v mých pracovních týmech, vždycky se ptám, jaký sport v mládí dělali nebo jestli pořád sportují.
Zmínil jsi týmovou práci. Jsi v týmu Martina Mikysky a patří ti velký díl zásluhy na tom, jak se jeho pořadu a celkově jeho osobě daří za relativně krátkou dobu. Neměl jsi někdy přeci jen nutkání také vystoupit na kameru s ním a slíznout trochu té smetany, která ti v tomto případě bezpochyby náleží, nebo hokejovou terminologií řečeno, chápeš svou roli v tomto týmu a nepotřebuješ být tím, kdo „střílí všechny góly“?
Někdy se mi to stává, že si říkám, jestli bych neměl vystrčit obličej, konkrétně u Mikýře to ale nemám. Většina úspěchu celé té show spočívá právě v genialitě Martina Mikysky a v tom, jak umí tvořit vtipy a skládat příběh. Takže bych si tam nerad přibíral nějaký extra kredit než jen to, že jsem ho našel, vzal ho na kafe a vnuknul mu myšlenku začít natáčet videa.
Jak to vlastně tehdy začalo s Mikýřem?
Martin točil něco pro Red Bull, mezitím ale normálně pracoval v kanceláři. Viděl jsem v něm potenciál, přišla mi skvělá ta jeho poloha, tak jsem ho jen donutil tvořit víc. A povedlo se a lidi to baví. Ještě k té předchozí otázce, v určitých případech vnímám svou roli tak, že je třeba vystoupit z davu a říct, tohle jsem já. Jindy je zase ta role taková, že máš být schovaný a nechat to plynout.
Související…
Reklama
foto: se svolením Viléma Fraňka, zdroj: Autorský článek
