Mám blízkého člověka, který je hodný. Myslím tím, extrémně hodný. Neustále mi nosí dárky, nabízí pomoc, i když ji nechci. Chci se občas jen svěřit a potřebuji vyslechnout, ne aby za mě někdo něco řešil. Když si nesu lehkou kabelku, okamžitě mi ji vytrhává z ruky, protože je přece gentleman. Podle jeho slov spočívá role muže v tom, že bude ostatní „chránit před nepřízní osudu, negativními pocity a pomáhat jim.“
Nejdřív jsem si vyčítala, jaká jsem chladnokrevná a nevděčná, že nedokážu ocenit hodného chlapa. Ale víte, jak to je s hodnými muži. Za chvíli to člověka udusí a nejen to – těžko hledat respekt k někomu, kdo nemá vlastní hranice a nedokáže pořádně říct, co vlastně chce. Tito lidé žijí pro druhé a sami, jako by neexistovali. Netuší, že jejich mesiášský komplex není nic, co by ostatní ocenili. Naopak, škodí sobě i okolí.
Pomoc druhým jako měřítko sebehodnoty
Kde se v člověku bere patologický altruismus? Snaha zavděčit se všem se rodí už v dětství a je to dost nepružný patologický rys.
„Přehnané dávání není projev laskavosti. Je to obranná reakce. Je to způsob, jak se člověk snaží zajistit si pocit bezpečí tím, že bude pro ostatní užitečný, příjemný a nepostradatelný. Není to štědrost, je to strach,“ vysvětluje terapeutka a psychiatrička Tracey Marksová.
Jde o způsob, jakým vnímáme sami sebe, své vztahy a svou hodnotu.
Když někdo přehnaně pomáhá, nemusí za tím stát jen laskavost. Někdy se za tím skrývá i strach, že když přestane dávat ze sebe, bude odmítnutý, opuštěný nebo nebude mít žádnou hodnotu.
„Lidé, kteří přehnaně dávají, často pocházejí z prostředí, kde láska a pozornost nebyly bezpodmínečné. Museli si je zasloužit tím, že byli hodní, užiteční nebo že nikdy neřekli ne. A tento vzorec si nesou i do dospělosti,“ říká Marksová. Nebo se možná takový člověk musel starat o mladšího sourozence a rodiče na něj naložili více odpovědnosti, než kolik dětská duše unese.
V takových případech se sebeúcta stává závislou na tom, kolik dokáže pro ostatní udělat. Na první pohled to nevypadá škodlivě, ale když vnější okolnosti zabrání pokračovat v těchto skutcích, člověk může zažít hlubokou krizi identity a sebeúcty.
Prokletí nepostradatelných
My běžní lidé to většinou označíme slovy: „Je tak hodný, až mi to leze na nervy,“ a raději si vybereme partnera, který místo nekonečného nošení květin umí jasně říct, co chce, a nemá potřebu se pro druhé neustále obětovat. Vědci na to jdou o dost odborněji. Extrémně obětaví lidé často zraňují sami sebe a dlouhodobě zanedbávají vlastní potřeby.
„Lidé s patologickým altruismem často zanedbávají vlastní potřeby, protože jsou nadměrně zaměřeni na potřeby druhých,“ uvádějí odborníci ve studii s tím, že přílišná obětavost není žádná ctnost. Naopak, přehnaný altruismus může být cestou do pekla. Ten, kdo dává, chce být viděn, milován, chce se cítit potřebným, ironií je, že čím více člověk rozdává, tím méně ho druzí skutečně vidí. Lidé ho začnou brát jako samozřejmost. A on sám se cítí stále prázdnější, protože nikdy nedovolí, aby ho někdo skutečně poznal i s jeho potřebami a hranicemi.
Patologický altruista je přehnaně odpovědný a má pocit, že pomáhat musí, neumí odmítat. Má pocit odpovědnosti za emoce ostatních. Trápí ho představa, že někoho zklame. Často se cítí vyčerpaný, nedoceněný a přetížený. Studie z roku 2025 ukázala, že lidé s vyšší mírou patologického altruismu vykazují více depresivních příznaků a dalších psychických obtíží. Pochopitelně to neznamená to, že laskavost způsobuje depresi. Znamená to ale, že existuje souvislost mezi chronickým upřednostňováním druhých a psychickou nepohodou.
Když jsem se snažila vysvětlit známému, že si nošením kabelek možná trochu dokazuje vlastní hodnotu, díval se na mě, jako bych se zbláznila.
Výzkumy navíc ukazují, že patologický altruismus souvisí se zvýšenou mírou úzkosti a pocitů viny. A tyto pocity málokdy vzniknou samy od sebe, obvykle mají dlouhou historii. Nejbližší rodina nám napsala životní scénář větami jako: „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali...“ „Podívej se, jak jsi maminku rozesmutnila.“ „Tatínek je kvůli tobě naštvaný.“ „Já se pro vás obětuju, a nikdo si toho neváží.“
Takové věty většina rodičů nechápe jako manipulaci. Často je sami slyšeli od svých rodičů. Dítě si z nich ale může odnést velmi silné poselství, za pocity druhých jsem zodpovědný já. A právě tento scénář si pak nevědomky neseme do dospělosti. Proto bývá tak těžké poznat, kde končí laskavost a začíná sebeobětování.
Scénáře mimo naše vědomí
Možná jste se v některých příkladech poznali. Nebo se vám při čtení vybavil někdo z vašeho okolí, ten věčně ochotný člověk. A možná teď čekáte jednoduchou radu, jak z toho ven.
Upřímně, je to komplikované. Když se vrátíme k výzkumu, který patologický altruismus označuje za poměrně nepružný osobnostní rys, je jasné, že žádný rychlý návod neexistuje. Nejde totiž o zlozvyk, který se rozhodneme ze dne na den opustit. Jde o způsob, jakým vnímáme sami sebe, své vztahy a svou hodnotu. Většina těchto vzorců navíc funguje mimo naše vědomí. Nepřemýšlíme o nich. Prostě podle nich žijeme.
Reklama
Když jsem se snažila vysvětlit známému, že za jeho potřebou neustále pomáhat může být i snaha potvrdit si vlastní hodnotu, díval se na mě, jako bych se zbláznila. Vždyť přece jen pomáhá. Je slušný. Ohleduplný. Proč za tím hledám něco víc? A právě v tom je celý háček. Lidé s patologickým altruismem si obvykle nepřipadají jako lidé, kteří mají problém s hranicemi. Připadají si jako dobří lidé. Často nechápou, proč jejich okolí neoceňuje jejich obětavost stejně, jako ji vnímají oni sami.
Mohli bychom teď jednoduše napsat, že řešením je zdravý egoismus. Jenže jak má člověk dojít ke zdravému egoismu, když celý život považoval vlastní potřeby za něco podezřelého? Změna je pro někoho otázkou několika měsíců. Pro jiného několika let terapie. A pro mnohé možná jedna z nejtěžších věcí, které se kdy budou učit. Protože to neznamená změnit chování, ale změnit příběh o sobě samém, který se v hlavě odvíjí už od dětství.
