Velká část terapeutů neví, jak vám pomoci, a většina terapeutických technik není navržena tak, aby vás dostala z problémů. Zní to přehnaně? Zkuste si představit následující situaci: přijdete k fyzioterapeutovi s nesnesitelnou bolestí zad. On se vás zeptá, kde to bolí, co se stalo a kdy přesně problém začal.
A takhle to pokračuje. Další schůzka, hlubší rozebírání detailů, ale žádné cviky, žádná metoda, jak se bolesti zbavit. Jako by vás mělo uzdravit samotné mluvení. Dávala by vám taková fyzioterapie smysl? Těžko. Podle amerického psychologa Scotta Eilerse takto nesmyslně ale mnoho terapeutů funguje.
Kvůli terapii se cítím hůř
Spousta lidí s jeho názorem souzní. Stačí se podívat do diskuzí. „Kvůli terapii se cítím mnohem hůř,“ začíná jedna z nich. A pod ní desítky zkušeností, které se v různých obměnách opakují. Lidé, kteří chtěli „vyladit psychiku“, ale místo toho se jim jenom přitížilo.
Jeden z diskutujících například popisuje, jak mu uškodilo nálepkování diagnóz: „Věci, které jsem dřív považoval za normální drobné nedokonalosti, byly označeny za něco špatného. Už nejsem jen stydlivý. Mám úzkost. A to mi připadá mnohem větší a hůř řešitelné.“
Snaha dostat se z nepříjemného stavu může paradoxně udržovat samotný mechanismus, který ho vytváří.
Terapie samozřejmě není slepou uličkou pro všechny. Naopak, patří mezi nejlépe prozkoumané formy léčby úzkostných poruch a její efekt nelze popřít. Zároveň ale nejde o univerzální řešení. Meta-analýza z roku 2018 ukazuje, že po kognitivně behaviorální terapii dosahuje remise přibližně 51 procent pacientů. Tedy zatímco jedné polovině lidí se výrazně uleví, ta druhá si potíže v nějaké formě nese dál.
Iluze života bez stresu
Jeden z důvodů, proč úspěchy nejsou nijak velké, už naznačil Eilers. Terapeuti často působí jako „milá cihlová zeď s dobrými úmysly“, která pouze opakuje vaše slova, nebo vám milostivě sdělí, jak se váš problém odborně nazývá. Další problém je samotný pohled na negativní pocity a emoce.
Na terapií se často dozvíte, že úzkost je signál, který je potřeba rozklíčovat a ideálně odstranit. „Stresuje vás partner? Vyměňte ho. Ničí vás práce? Odejděte. Necítíte se dobře ve své kůži? Zpomalte a zaměřte se na sebe. Základní poselství je v jádru jednoduché: nepříjemné pocity je potřeba minimalizovat.
Takový přístup ale posiluje škodlivý vzorec, že úzkost je něco ohrožujícího, co by v ideálním životě vůbec nemělo existovat. A že když si věci správně nastavíte, stres zmizí. Taková představa je samozřejmě přitažlivá, protože slibuje kontrolu. Jenže zároveň vytváří falešné naděje, protože život bez stresu zkrátka neexistuje.
Druhá strana úzkosti
Klinický psycholog David H. Barlow, jeden z nejcitovanějších odborníků na úzkostné poruchy, opakovaně připomíná, že stres sám o sobě není patologický. Právě naopak, je přirozenou součástí lidského fungování. „Bez něj bychom toho moc nedokázali. Klesl by výkon sportovců, kreativita by se vytratila,“ říká. Úzkost zkrátka není jen nepříjemný vedlejší produkt, ale funguje i jako hnací motor.
Problémem tedy není samotná emoce, ale způsob, jakým k ní přistupujeme. Psycholog Steven C. Hayes upozorňuje, že snaha dostat se z nepříjemného stavu může paradoxně udržovat samotný mechanismus, který ho vytváří. „Pokud člověk přijme představu, že by se měl většinu času cítit dobře, začne přirozeně hledat způsob, jak toho dosáhnout. A čím víc se snaží, tím víc naráží na fakt, že se mu to možná nedaří tak, jak by mělo,“ vysvětluje.
Reklama
Tenhle rozpor pak sám o sobě generuje další napětí. A možná i proto se v různých obměnách na internetu vyskytují zkušenosti jako ta následující: „Věřím, že většina pacientů s úzkostí a OCD si své problémy bolestivě uvědomuje. Nepotřebujeme další názory, myšlenky, další přehánění analýzy našeho přemýšlení. Přestaňte s těmi blbými pracovními listy, cvičeními ,mindfulness‘, psaním deníků. Už toho bylo dost. Terapeuty vnímám jako automaty na ,znečištění mysli‘. Jen vám plní hlavu zbytečným balastem. To nepotřebujeme.“
Rozptýlení? Ano!
Terapie nás opravdu často povzbuzuje k citlivosti, k pozornosti upřené dovnitř, k neustálému „zpracovávání“. S emocemi se zachází opatrně jako v rukavičkách. Přitom v běžném životě k nim takto nepřistupujeme. Když dítě pláče, nepředpokládáme, že jeho pocit definuje realitu. Nabízíme útěchu, ale také nadhled a možnost rozptýlení. „Vím, že tě to mrzí. Pojď si teď hrát. Uvidíme, jak se budeš cítit zítra.“
Takový přístup ale často na terapiích přístupný není. Rozptýlení se podává jako snaha utéct před nepříjemnostmi, které je přitom nutné pořádně prožít a zpracovat. Jenže úzkost často funguje jinak. Pozornost ji vyživuje. Ale když je mysl zaměstnaná, ať už prací, pohybem, nebo jinou aktivitou, má tendenci ustupovat. Rozptýlení tak nemusí být útěk. Možná je to naopak přesně to, co většina z nás ve skutečnosti potřebuje. Jen jsme si zvykli dělat pravý opak.
