Motivační citáty nám často s oblibou předkládají obraz uhlíku, který se pod nepředstavitelným tlakem mění v diamant. Tato metafora je elegantní, ale musím se ptát, zda není jen rafinovaným způsobem, jak legitimizovat bolest. Člověk totiž není nerost.
Mezi růstem a destrukcí
V biologii a toxikologii existuje termín hormeze. Jde o jev, kdy nízká dávka stresu nebo toxinu organismus stimuluje a posiluje, zatímco vysoká dávka jej nevratně poškozuje. Je to křehká hranice mezi tréninkem odolnosti a devastací. V psychologii se setkáváme s podobným principem. Abychom rostli, potřebujeme výzvy.
Mýtus o diamantech ignoruje neurobiologii. Extrémní stres zaplavuje náš systém kortizolem a adrenalinem, což při dlouhodobém působení vede k poškození hipokampu a narušení schopnosti regulovat emoce. Jak uvádí Bessel van der Kolk ve své klíčové práci o traumatu, tělo si pamatuje každý úder a každou vteřinu bezmoci. Trauma není jen vzpomínka; je to biologický otisk, který mění způsob, jakým dýcháme a jak vnímáme bezpečí. Chtít po člověku, který prochází peklem, aby z něj vyšel „vybroušený“, je formou toxické pozitivity.
Nepotopitelný topič a cena za přežití
Příběh Arthura Johna Priesta, muže známého jako „nepotopitelný topič“, nám nabízí střízlivější pohled na lidskou odolnost. Priest přežil zkázu Titanicu, Britannicu i dalších plavidel.
Růst nepřichází z traumatu samotného, ale z procesu jeho integrace.
Stal se z něj díky tomu diamant? Historie svědčí o opaku. Ačkoliv Priest přežil díky neuvěřitelné adaptabilitě a znalosti labyrintu strojoven, z války si odnesl jen hlubokou samotu. Trauma ho změnilo v člověka, který viděl příliš mnoho na to, aby se dokázal vrátit do běžného života. Skutečná odolnost totiž málokdy září – častěji připomíná tichou izolaci než velkolepý úspěch.
Kde se láme charakter
Pokud se pod tlakem netvoří diamanty, co tedy? Viktor Frankl, psychiatr, který přežil Osvětim, dospěl k závěru, že extrémní podmínky z nás nedělají někoho jiného – ony pouze odhalují, kým jsme už byli. V pekle koncentračních táborů pozoroval, jak se z jednoho člověka stává zvíře a z druhého světec.
Frankl definoval logoterapii – přístup, který vidí primární lidskou motivaci v hledání smyslu. Smysl není dán zvenčí, je to naše odpověď životu. Franklovým „diamantem“ nebyla tvrdost srdce, ale vnitřní osa, která mu dovolila zachovat si lidskost i v momentě, kdy mu bylo vzato vše ostatní.
Růst z popela
Věda však připouští, že ze zlomu může vzejít nová kvalita. Psychologové Richard Tedeschi a Lawrence Calhoun definovali koncept posttraumatického rozvoje. Jde o pozitivní psychologickou proměnu, ke které dochází jako výsledek vyrovnání se s náročnou krizí.
Reklama
Důležité je však ono slovo „vyrovnání se“. Růst nepřichází z traumatu samotného, ale z procesu jeho integrace. Je to jako jizva na kůži – tkáň je v daném místě jiná, často pevnější, ale nikdy už nebude tak pružná a nevinná jako dřív. Lidé, kteří prošli PTG, často uvádějí hlubší vděčnost za život, soucitnější vztahy a větší osobní sílu. Nejsou to však diamanty bez kazu; jsou to lidé s vědomím vlastní zranitelnosti.
Právo na jizvy
Možná je čas opustit geometrii drahokamů a přijmout geometrii jizev. Člověk pod tlakem není materiálem ke zpracování, je živou bytostí, která má právo se zlomit, právo se drolit a právo se dlouho a pomalu hojit.
Vzácnost našeho lidství nespočívá v tvrdosti kamene, ale v odvaze zůstat vnímavým i v bezohledném světě. Nedefinují nás síly, které nás drtí, ale to, k čemu se vracíme, když sevření konečně povolí.
