Někdy stačí jediný zlomek sekundy – úder do spánku, pád z výšky nebo oslepující záblesk elektrického výboje – a svět, jak jsme ho znali, se nenávratně roztříští. Většina takových příběhů končí v tichých chodbách nemocnic a dlouhou cestou k návratu do „normálu“. Existuje však vzácná, téměř mystická skupina lidí, pro které se tato osobní katastrofa stala nevyžádaným darem. V troskách jejich starého já se totiž probudil génius.
Věda pro tento jev našla strohý název: syndrom učence. Jde o stav, kdy se u dříve standardně fungujícího jedince po traumatickém poranění mozku náhle rozvinou fenomenální schopnosti v oblasti matematiky, umění, hudby nebo paměti. Je to připomínka, že naše hranice nejsou vytesány do kamene, ale jsou živou tkání, která se učí růst i skrze jizvy.
Chodící kalendář
Představte si desetiletého Orlanda Serrella. Byl to obyčejný kluk, který hrál baseball, dokud ho odhozená pálka nezasáhla do levého spánku. Orlando tehdy nevyhledal lékaře a dlouhé dny trpěl úpornými bolestmi hlavy. Když však obtíže ustoupily, zjistil, že se jeho mozek proměnil v neomylný kalendář.
Je majitelkou geniální mysli, ale cizinkou ve vlastním osudu. Svou vlastní matku dnes poznává nikoliv citem, ale pouze logickou úvahou.
Od onoho srpnového dne roku 1979 si pamatuje počasí každého odpoledne. Přesně ví, co dělal, kde stál a co měl na sobě. Orlando se stal živoucím archivem vlastního života. S touto neomylností však přišla i tíha – neschopnost nechat cokoli, i tu nejmenší bolest nebo šedivé úterý, odejít do zapomnění.
Blesk jako dirigent
Anthony Cicoria, úspěšný ortoped, stál u telefonní budky, když ho zasáhl blesk. Prožil klinickou smrt a návrat do těla popsal jako nesmírně bolestný proces. Záhy se v něm však probudila nenasytná, takřka nutkavá touha po hře na klavír.
Anthony, který dříve hudbu vnímal jen jako kulisu, začal v hlavě slyšet komplexní skladby, které „přicházely odnikud“. Tato proměna, kterou později zdokumentoval neurolog Oliver Sacks ve své knize Musicophilia, z něj udělala skladatele. Cicoria však musel svůj život drasticky rozdělit mezi operační sál a klavírní stoličku – často na úkor spánku i rodinného klidu.
Ztracená tvář v rokli
Příběh Leigh Erceg je snad nejmrazivější ukázkou ceny, kterou si „dar“ může vybrat. Leigh byla rančerkou v Coloradu, milovala závody NASCAR a drsnou přírodu. Po pádu do hluboké rokle utrpěla těžké poranění mozku a páteře.
Když se probrala, byla jiným člověkem. Stala se nadanou básnířkou a malířkou, která vnímá svět skrze synestezii – vidí zvuky a slyší barvy. Daň však byla krutá: Leigh ztratila veškeré vzpomínky na svůj předchozí život i schopnost prožívat emoce. Je majitelkou geniální mysli, ale cizinkou ve vlastním osudu. Svou vlastní matku dnes poznává nikoliv citem, ale pouze logickou úvahou.
Ostrov génia
Podobným paradoxem je život Alonza Clemonse. Po nešťastném pádu v raném dětství zůstal s trvalým kognitivním postižením. Zároveň se u něj však projevila fascinující schopnost: dokáže během patnácti minut vytvořit z hlíny dokonalou sochu zvířete, které viděl jen prchavou vteřinu.
Jeho ruce pracují s jistotou starých mistrů, zatímco jeho mysl zůstává uvězněna v dětském věku. Alonzo je „ostrovem génia“ v moři handicapu – živým důkazem neuroplasticity, která sice zachránila schopnost tvořit, ale obětovala dovednost číst nebo si zavázat tkaničky.
Cena za lístek do první řady
Všechny tyto osudy od filmem inspirovaného Rain Mana (jehož předlohou byl Kim Peek) až po matematické vize Jasona Padgetta spojuje jedna tichá pravda: genialita vykoupená traumatem není dar, který lze odložit do zásuvky. Je to život v neustálém senzorickém přetlaku.
Reklama
Lidé jako Padgett, který po útoku před barem začal vnímat svět skrze fraktály a matematické vzorce, žijí často v dobrovolné izolaci. Realita je pro ně příliš hlasitá, příliš členitá. Sociální odloučení se stává nutností, nikoliv volbou. Je to neustálý boj s obsedantními stavy, kdy mysl nedokáže přestat počítat nebo malovat, i když tělo křičí únavou. Stáváte se cizincem pro své blízké, protože už nevnímáte jejich tváře, ale jen geometrické struktury nebo barvy jejich hlasů. Genialita je v těchto případech spíše „krásným vězením“, v němž jsou ticho a zapomnění tím největším luxusem.
Skrytý vesmír uvnitř nás
Příběhy těchto „získaných učenců“ jsou víc než jen lékařské kuriozity. Jsou oknem do hlubin, které v sobě nosíme všichni. Možná že hranice mezi běžným vnímáním a genialitou není neprostupná zeď, ale jen jemná membrána, kterou v těchto případech protrhlo neštěstí.
Učí nás pokoře před možnostmi lidského mozku. Jsou důkazem nezdolnosti lidského ducha, který dokáže i na troskách starého života vybudovat katedrály tvořivosti. Musíme se však ptát: jsme připraveni na to, co bychom tam uvnitř našli, kdybychom ten „přístupový kód“ získali bez bolesti?
