Nejste sami. Podle statistik OZP z roku 2024 navštěvuje terapii až 190 tisíc Čechů a i další průzkumy ukazují rostoucí trend. Téma psychoterapie se pomalu, ale jistě stává běžným tématem hovoru, což jej zbavuje děsivého stigmatu: Tomu napomáhá také řada kampaní a iniciativ, které na toto téma vedou i slavné osobnosti, včetně našeho prezidentského páru.
„Myslím, že se již pomalu opouští představa, že duše se ,spraví' sama, když budeme dostatečně silní. Přitom nikdo se nepozastaví nad tím, že tělo potřebuje pravidelný pohyb, odpočinek i výživu. Možná je čas začít duši chápat jako organismus, který také dýchá, roste a občas onemocní. A že péče o něj není slabostí, ale projevem úcty,“ říká psychoterapeutka Jana Hostovská, členka České asociace pro psychoterapii. „Co mi dává naději, je, že vidím čím dál víc mladých lidí, kteří se o své duševní zdraví starají přirozeně, bez studu a obranného humoru. Přicházejí dřív, než se věci zlomí, a tím mění atmosféru celé společnosti. Možná se opravdu učíme něco nového – že žít neznamená jen vydržet.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Terapie není jen pro blázny
Ačkoliv destigmatizace terapie probíhá, jednou nohou v nás určité předsudky stále vězí. Tím nejvýraznějším je představa, že k psychologovi nebo psychoterapeutovi chodí jen blázni. Což není informace založená na faktech, a navíc pokud tak o sobě uvažuje člověk, který pomoc opravdu potřebuje, může se jednat o velmi negativní a sebedestruktivní smýšlení, zhoršující jeho celkový stav.
„Předsudky mívají tuhý kořínek. Ten o bláznech se objevuje, i když už by dávno mohl být v učebnicích dějepisu vedle zkazek o placatosti Země. Pořád se setkávám s lidmi, kteří za mnou přijdou s lehce provinilým úsměvem a začnou slovy: ,Já vím, že sem asi nepatřím, nejsem blázen.' A já mám chuť jim s humorem odpovědět: ,To je škoda, bláznění bývá nejzajímavější',“ usmívá se Jana Hostovská s tím, že právě věta o bláznech bývá důkazem, že dotyčný uvažuje úplně zdravě – přemýšlí o sobě, hledá způsoby, jak žít lépe.
Terapie není poslední stanice, kam člověk dojde, když ´už je zle´. Je to spíš místo, kam se dá přijít dřív, aby ´zle´ vůbec být nemuselo.
Terapie je tady pro všechny, kteří potřebují pomoc. Ať už se potýkají s úzkostmi, depresí, nebo jen potřebují podpůrný systém a v něm někoho, s kým si mohou popovídat bez soudů a hodnocení či se chtějí sami v sobě lépe vyznat. Každý má potřebu sdílet a není ostuda to přiznat. Je to normální a je to v pořádku. Není to nic, za co bychom se měli stydět. Právě naopak!
„Terapie není poslední stanice, kam člověk dojde, když ´už je zle´. Je to spíš místo, kam se dá přijít dřív, aby ´zle´ vůbec být nemuselo. Někdy je v terapeutovně pláč, někdy smích, protože i humor má terapeutickou funkci – uvolňuje, propojuje a připomíná, že změna, po které klient touží, nemusí být vždycky těžká a dramatická,“ dodává psychoterapeutka.
Měli bychom to zvládnout sami?
Něco zvládnout můžeme, něco ne. V případě, že dojdeme k závěru, že pomoc potřebujeme, není slabost ani zbabělost si o ni říci. Naopak – je to známka odvahy a houževnatosti. Navíc, růst se učíme jak samostatně, tak v kontextu ostatních. A v určitých záležitostech kvůli součtu mnoha různých faktorů zkrátka sami vyrůst nemůžeme. Potřebujeme poradit, podržet, povzbudit, někdy jen vyslechnout nebo přijmout. Právě od toho tu terapeut je. K léčbě fyzické nemoci potřebujeme lékaře, k výuce učitele. V čem je odlišná funkce terapeuta?
V emocích je slabost
Přesvědčení, že odhalení toho, jak se ve skutečnosti cítíme, je známkou slabosti, má ve společnosti bohužel pořád své místo. Plakat na veřejnosti se nesluší, musíme mít pořád dobrou náladu – kdo se mračí, nemá kamarády. Důsledkem je, že zhruba jen třetina lidí s depresí vyhledá pomoc odborníka. Zbytek se snaží sám sebe přesvědčit o tom, že situace není vážná, že to zvládnou sami, že se nejedná o nemoc, ale jen o slabost.
Emoce se vždycky nějak promítnou například do vztahů, do práce nebo do každodenního rozhodování. Když se s nimi naučíme zacházet, nejsou překážkou, ale kompasem.
„Kdyby byly emoce počasí, byli bychom všichni meteorology. Jenže místo toho se často snažíme mít ,stále jasno, bez obláčku'. Emoce ale nejsou rozmar – jsou barometr. Učí nás, kdy přichází bouře a kdy se vyčasí. Potlačit je znamená vypnout přístroj a doufat, že vítr změní směr sám a bouřka se rozplyne,“ přirovnává Jana Hostovská s tím, že rozumět emocím není luxus – je to dovednost, která se dá (na)učit. A právě o to podle ní často v terapii jde: „Naučit se číst vlastní počasí dřív, než přeroste v bouřku. Protože emoce se vždycky nějak promítnou například do vztahů, do práce nebo do každodenního rozhodování. Když se s nimi naučíme zacházet, nejsou překážkou, ale kompasem.“
Proč se nebát říci si o pomoc
„Líbí se mi přirovnání naší duše ke květině. Každý z nás potřebuje trochu jiné podmínky – někdo víc světla, jiný víc stínu, někdo roste pomalu a někdo téměř přes noc. V terapii se často ukazuje, že nejde o to ´vyměnit rostlinu´, ale pochopit, proč právě teď neroste. Někdy chybí živiny, jindy přelitá zem nepropouští vzduch a podobně,“ míní Jana Hostovská a dodává, že říct si o pomoc je jako sáhnout po konvi nebo po hnojivu, když si všimneme, že listy vadnou nebo nemají zdravou barvu. „Nikdo z nás přece nečeká, že kytka přežije bez světla a vody, jen silou vůle. A přesto přesně to po sobě často chceme. A tak někdy může být terapie jako skleník – chráněný prostor, kde se člověk učí znovu dýchat, růst a nakonec z něj vyjít ven silnější, připravený na déšť i slunce,“ uzavírá.
