Švédská psycholožka Sarah H. Reichardová popsala už v 60. letech pět způsobů, jak lidé zvládají stárnutí. Každý z nás se v některém z nich může najít nebo si do něj zasadí někoho z rodiny – a právě to je na jejím pohledu cenné.
Člověk musí mít fyzické a mentální aktivity
Podle studie, kterou Reichardová vedla, přistupujeme ke stárnutí různě. Za ideální se považuje konstruktivní strategie. Člověk, který ji uplatňuje, se aktivně a s nadhledem vyrovnává s realitou vyššího věku a nepřestává nacházet radost v každodenním životě. Má kolem sebe síť kvalitních vztahů – v rodině i mimo ni – a smrt vnímá jako nevyhnutelnou součást života, aniž by se z ní hroutil. Spokojenost ve stáří je podle J. Langmajera i D. Krejčířové, kteří napsali publikaci Vývojová psychologie, postavená na dvou pilířích: na pevných vztazích a na pružnosti v myšlení. Postoj: „To už není pro mě, já tomuhle světu nerozumím,“ je naopak cestou do slepé uličky.
Jak může vypadat stáří ve své radostnější podobě, dokazuje například sociolog Oldřich Čepelka. Ve svých 70 letech vyběhl Obřím dolem na Sněžku v čase jen o devět minut pomalejším než před padesáti lety. Je nadšeným cyklistou, a dokonce začal studovat, složil zkoušku na Fakultě humanitních studií UK, kde se aktuálně věnuje doktorskému studiu. „Při postupném omezování podnikání v mé malé firmě jsem si říkal, co budu dělat dál. Člověk musí mít fyzické i mentální aktivity, aby se udržel fit i ve starším věku,“ řekl Čepelka v rozhovoru s tím, že když už složil přijímací zkoušky na vysokou školu, není možné z vlaku vystoupit.
Maskování úzkosti
Další strategie už je méně příznivá, ale stále ji můžeme považovat za přijatelnou. Je to strategie závislosti. „Lidé tohoto typu mají sklon k pasivitě a závislosti na druhých lidech, na které spoléhají více než na vlastní síly, raději přenechávají odpovědnost mladším,“ píše Langmajer a Krejčířová ve své publikaci. Je vidět, jak se zde jednotlivé věci prolínají: pokud starší člověk odmítá nové podněty a upadá do pasivity, snadno se dostane do pozice, kdy se o něj musejí postarat ostatní. Pro něj samotného je to sice pohodlné, ale pro rodinu a okolí to už tak výhodné není.
Mluvíme o situaci, kdy je starší člověk stále fyzicky schopný a netrpí demencí, přesto však trvá na tom, aby o něj rodina pečovala. Narcisticky vyžaduje pozornost a podporu. Typické jsou věty jako: „Vždyť já už nikoho nemám, tak to pro mě můžeš udělat.“
Na konci článku se ještě vrátíme k tomu, jak se osobnost a způsob života v mladších letech promítají do podoby stárnutí. Teď se ale pojďme podívat na další typy strategií, které odborníci označují jako maladaptivní.
Obranná strategie se projevuje oproti závislému typu naopak přehnanou aktivitou. Takový člověk si nechce přiznat, že na něco nestačí a že věk přináší do života jisté limity. Stárnutí je spojené se zranitelností a obranná strategie slouží k tomu, aby se dotyčný nadměrnou kompenzací vyzbrojil a předstíral, že se nic neděje. „Berle nepotřebuji, ať tě nenapadne mi nějak pomáhat, všechno si udělám sama.“ Tato aktivita ale často maskuje vnitřní úzkost ze stárnutí, omezení nebo blížící se smrti. Jedná se o psychickou obranu, nikoli o radostný zájem o život. Rodina má pak pochopitelně obavu, když se maminka nebo babička rozhodne sama pověsit záclony, a modlí se za ni, ať nespadne a nezlomí si nohu v krčku.
Agresivní senioři
Dalším způsobem stárnutí je strategie hostility. Podle Langmajera a Krejčířové lidé tohoto typu dávají za vinu ostatním všechno špatné, co se jim v životě dělo nebo děje. „Jsou často agresivní, podezřívaví, na něco si neustále stěžují.“
Na jedné straně máme sice ageismus, kdy moderní společnost pěstuje kult mládí a senioři jsou odsouváni do neviditelné zóny a izolace, ale je tu i druhá strana mince. Někteří starší lidé bývají agresivní. V poslední době se množí případy z politických mítinků, kde nechybí nadávky nejhrubšího zrna právě z úst seniorů.
Útok na Babiše (Špatná kvalita)
byu/sad392 inczech
Na první pohled se hostilní senior pozná podle věčných stížností a kritiky. Nadává na dnešní mládež, politici jsou neschopní, sousedi hluční a rodina nevděčná. V hospodě nebo na náměstí při mítinku se může hádat, zvýšit hlas, někdy i vyhrožovat. Ale co je za tím? Skutečně je ten člověk jen „zlý“? Ne. Hostilita je často maskou hlubšího strachu a frustrace. Nepřátelství může být způsob, jak si senior chrání zbytek svého sebepojetí. Celý život byl zvyklý mít věci pod kontrolou – a teď najednou tělo stávkuje, svět se mění rychleji, než stačí sledovat, a okolí mu připomíná, že „už na to nemá“. Nepřátelství tak funguje jako obranný mechanismus. „Lepší být ten, kdo útočí, než ten, kdo je slabý.“
Posledním a nejvíce negativním způsobem stárnutí je strategie sebenenávisti. Staří lidé obracejí agresivitu vůči sobě a jsou nadměrně sebekritičtí, svůj život vidí jako naprosté selhání. Smrt vnímají jako milosrdné vysvobození z velmi neuspokojivého života.
Stáří je zrcadlem předchozího života
To, jak stárneme, nespadne jen tak z nebe. Je to výsledek kombinace předchozích rozhodnutí, genů a celoživotního nastavení osobnosti. Například u posledního typu – strategii sebenenávisti – se podle Langmajera a Krejčířové často objevuje v anamnéze rozporuplný vztah s rodiči, což se pak překlápí i do nespokojeného manželství, a člověk tráví život v pocitech osamělosti a neužitečnosti.
Za zmínku stojí, jak se se stárnutím srovnávají narcisté. O narcismu už toho bylo napsáno víc než dost, ale téměř nikde nenarazíte na to, jak narcista prožívá své stáří. I když studie naznačují, že narcistické rysy věkem klesají, část osobnosti, kde chybí empatie a vše se točí kolem touhy po obdivu, ani ve stáří zcela nezmizí. „Je jasné, že někteří jedinci se mohou změnit výrazněji, ale obecně nečekejte, že se někdo, koho jste znali jako velmi narcistickou osobu, po několika letech, kdy se s ním znovu setkáte, zcela změní,“ uvedl pro New York Post doktor Ulrich Orth. Zdravotní obtíže, závislost na druhých a pád statusu vyvolávají defenzivní chování. Podle webu Psychology Today narůstá podrážděnost, výbušné reakce či tendence k izolaci. U seniorů s narcistickými sklony se objevuje například zmíněná agrese a vulgární jednání.
Ve stáří se tak „zúročí“ vše, co bylo dříve: jak jsme byli přijímáni rodiči, jak jsme zvládali krize, jaké hodnoty jsme si vytvořili a jak se dokážeme smířit s nevyhnutelnými ztrátami. Kdo měl v dětství zkušenost s láskou a bezpečím, naučil se vztahové dovednosti a vytvořil si smysluplný život, ten má větší šanci zestárnout s radostí a klidem. Kdo však prošel životem s nedostatkem přijetí, s rigidní osobností a neschopností adaptace, nese do stáří spíše negativitu, agresi a uzavřenost.
Reklama
