„Prosím, jsou tady někde čisté košíky?“ zeptal jsem se o víkendu při vstupu do samoobsluhy prodavačky, která s kolegyní měnila na kase roličku papíru do tiskárny účtenek. Hned za dveřmi stála hromada těch nízkých košíků s vysouvacím držadlem, které musíte tahat za sebou po zemi a kvůli každému rajčeti se k nim ohýbat. Všechny byly špinavé a páchly. Prodavačka se na mě podívala, jako bych po ní chtěl doplatit televizní poplatky za poslední dva roky. „Ne, tyhle jsou jediné,“ odsekla a zmizela ve skladu pro nový balík papírových cívek. Lidé ve frontě začali nespokojeně mručet. Vedlejší čtyři samoobslužné pokladny zely prázdnotou.
„Vždycky, když mi pokladna řekne, že můj jogurt nemůže najít, tak nechávám košík stát a okamžitě odcházím pryč.“ Bravo. Právě jste zlému supermarketu zasadili smrtelnou ránu.
Samoobslužná pokladna je pozoruhodný vynález. Má displej, čtečku, váhu, občas nás přivádí k zuřivosti díky větám typu „v taškové zóně je neočekávané zboží“. A také má schopnost stát se symbolem odporu proti vykořisťování. Dokonce takovou, že se u nich začali fotit politici. V debatách na sociálních sítích se vyskytují stále stejné argumenty s takovou pravidelností, že bychom podle nich mohli hrát bingo. „Nejsem zaměstnanec supermarketu.“ „Nebudu dělat práci za ně.“ „Je to neúcta k zákazníkovi.“ „Chci si popovídat s prodavačkou.“ „Samoobslužné pokladny berou lidem práci.“ „Vždycky, když mi pokladna řekne, že můj jogurt nemůže najít, tak nechávám košík stát a okamžitě odcházím pryč.“ Bravo. Právě jste zlému supermarketu zasadili smrtelnou ránu.
Při čtení podobných stížností si vždy představuju dramatickou situaci, jak parta stodvacetikilových sekuriťáků táhne nebohou babičku proti její vůli od milované fronty k nenáviděné samoobslužné kase. A ona by přitom tak ráda ke klasickému pásu! Ano, bývá tam fronta. Ano, sedí tam člověk, který má za sebou několik hodin neustálých zvuků píp-píp-píp a před sebou dalších sto třicet zákazníků s rohlíky. Kdo chce, může si užívat teplé lidské slovo, většinou ve formě otázky: „Kartou nebo hotově?“
Tři čtvrtiny Čechů vnímají samoobslužné pokladny pozitivně, jen prostě o tom nemají potřebu psát angažované traktáty na sociální sítě.
Argument o práci za prodavače je ale ještě zábavnější. Když člověk vstoupí do supermarketu, vezme si košík, chodí mezi regály, vybírá zboží, váží banány, hledá mouku, skládá nákup do vozíku a pak ho sám vykládá na pás. V dobách, na které tak rádi vzpomínají nepřátelé samoobslužných pokladen jako na „staré dobré časy, kdy svět byl ještě v pořádku“, totiž žádné samoobsluhy neexistovaly. Přišli jste do obchodu, vystáli jste si frontu, protože jste museli, pak jste jen jako panstvo ukazovali na jeden, druhý, třetí regál a poslušný prodavač vám všechno nosil na pult před vás. Dnes se ploužíme hodiny po sámoškách, kde tohle všechno děláme sami, ale vědomí třídního boje se v nás probouzí až u pokladny. Hledat v patnácti regálech ten správný jogurt nám ponižující nepřipadá, to až když ten jogurt musíme naskenovat, tak začíná vykořisťování.
Jenže… ono by to nebylo tak trapné, kdybychom neměli na výběr. Samoobslužné pokladny vznikly proto, že obrovská část lidí prostě fronty nesnáší. Tři čtvrtiny Čechů vnímají samoobslužné pokladny pozitivně, jen prostě o tom nemají potřebu psát angažované traktáty na sociální sítě. Ale ono vyventilovat vztek ve vaší sociální bublině je vlastně to nejlepší, co můžete udělat. Za dvě minuty to nebude nikoho zajímat a díky algoritmům sociálních sítí si to stejně přečtou většinou ti vaši.
Prostě každý se potřebujeme proti něčemu vymezit. Někdo nesnáší hlasové automaty, někdo QR kódy, někdo nesnáší špinavé košíky, někdo nenávidí fronty a automaticky míří k samoobslužným pokladnám. Nikdo nás nenutí, máme na výběr, třeba i mezi frontou a čtečkou čárových kódů. Je to dobrý systém.
