Instagramová krása: Proč ženy čím dál častěji vypadají jako klon?

Současná představa ženské krásy často připomíná uniformní ideál, kde se přirozenost schovává ve stínu zvětšených rtů, ostrých kontur obličeje, dlouhých řas a obočí „na copy-paste“. Ženy na Instagramu, TikToku i v běžném životě vypadají téměř stejně. Jako by je stvořily šablony a algoritmy, nikoliv vlastní osobnost nebo přirozený půvab. 

„Algoritmy sociálních sítí mají zásadní vliv na to, jak dnes vnímáme ženskou krásu. Nejenže odrážejí kolektivní preference, ale aktivně je spoluvytvářejí. Propagují obsah, který je vizuálně atraktivní a snadno stravitelný, často ale nese estetiku digitalizované dokonalosti,“ vysvětluje v úvodu psychoterapeutka Renáta Anastázie Hanušová. Dodává, že právě to vede k opakování určitého typu krásy, jako jsou symetrické rysy, čistá pleť a specifické proporce.

Dochází na pravidelné týmové supervize v Institutu psychosociální péče a je zakladatelkou Institutu Althaea.

Paní Hanušová, vidíte za současným fenoménem „instagramové krásy“ něco víc než jen módní trend?

Rozhodně. „Instagramová krása“ není pouze estetický trend, ale symptom hlubší společenské potřeby být viděna, přijata a validována. Vizuální sebeprezentace se stala novou formou komunikace, někdy až měnou v digitálním světě.

Zároveň to vypovídá o určité kolektivní únavě z autenticity, která může být zranitelná. Filtr a šablona poskytují „ochranný obal“ a umožňují cítit se dostatečně bezpečně v prostoru, kde je viditelnost spojena s hodnocením.

Pro ženy to může znamenat, že krása přestává být osobní a stává se strategií přežití v prostředí, kde vizuální dojem rozhoduje o příležitostech, sociálním statutu nebo i sebepřijetí.

Kde je hranice mezi zdravým sebevyjádřením a ztrátou vlastní originality kvůli „filtrům“ a šablonám?

Zdravé sebevyjádření vychází z vnitřního souladu, kdy vzhled koresponduje s osobním pocitem identity, nikoli s vnějším tlakem na konformitu. Kritickým bodem je okamžik, kdy žena přestává rozpoznávat svůj obličej jako „svůj“, kdy se přestává líbit bez úprav, nebo kdy se identita začne odvíjet výhradně od toho, jak ji vnímají ostatní. Ztráta originality pak není o tom, že všichni vypadají podobně, ale že se bojíme ukázat svou odlišnost. Filtry a šablony mohou být estetickým nástrojem, ale často přebírají moc nad tím, jak sebe samy vnímáme.

Co psychologicky znamená, když se krása měří podle jedné šablony?

Psychologicky je to forma externalizace identity. Místo vnitřního pocitu „jsem dost“ se žena orientuje na vnější validaci. Takové nastavení může vést ke sníženému sebevědomí, poruchám příjmu potravy, dysmorfofobii (chorobnému vnímání vlastního vzhledu), závislosti na úpravách a chronickému pocitu neadekvátnosti. V podstatě se jedná o vnitřní fragmentaci – žena se rozštěpí mezi „sociálně přijatelnou verzí sebe“ a tou, kterou reálně cítí a žije. Pokud je navíc tato šablona dominantně eurocentrická, mladé dívky z odlišných etnických skupin mohou zažívat dvojitou devalvaci, a to rasovou i genderovou.

Dá se ještě zachovat osobitost, nebo je to boj s větrnými mlýny?

Osobitost se dá zachovat, ale vyžaduje to vědomý a dlouhodobý vnitřní proces. Je to práce s hranicemi, se sebehodnotou a s ochotou být „jiná“. V době algoritmické unifikace je právě odlišnost aktem vnitřní svobody.

Civilizace

Kristýna Nedobitá

Cesta kolem ženského světa. Existuje ideální superžena, nebo každý hledá jinou?

Reklama

Nemusí to být boj, spíš kultivace schopnosti zůstat věrná sobě. Vyžaduje to ale oporu v hodnotách, ve společenství, v kreativitě, nikoli v pouhé opozici vůči trendům. Autenticita dnes není samozřejmost, je to akt odvahy a citlivosti.

Jak se vymanit z trendu uniformity a zároveň zůstat relevantní?

Relevance nemusí znamenat konformitu. Možné je budovat svůj vizuální jazyk, vlastní estetiku, která má hloubku, přesah a kontext. Sociální sítě pak nemusí být nástrojem výkonu, ale vyprávění.
Klíčem je autenticita spojená s kvalitou obsahu. Jsou ženy, které jsou autentické, kultivované a vědomé, a mohou vytvářet nové estetické proudy, které nejsou reakcí, ale alternativou. Vymanit se z trendu znamená začít tvořit, nejen se prezentovat.

Jaký vztah máte k výrazným úpravám jako přifouklé rty?

Z pohledu terapeutky vnímám estetické úpravy jako součást tělesné autonomie, právo ženy rozhodovat o svém těle je důležité.

Ale otázka zní: Proč to dělám? Je to svobodná volba, nebo tlak? Umělecké vyjádření, nebo maska? Problém nastává tam, kde úprava slouží k odstranění pocitu nedostatečnosti, ne jako prostředek k vyjádření individuality. Nadměrná komercializace ženské krásy pak proměňuje tělo v produkt a to je směr, který psychicky oslabuje, místo aby posiloval.

Co nám digitální krása bere a co nám dává?

Bere nám nedokonalost a s ní lidskost. Bere prostor pro proces stárnutí, pro proměnlivost, pro autentické výrazy emocí. Tvář ztrácí příběh.

Na druhou stranu nám dává možnost tvořit nové estetické formy, experimentovat, hrát si s identitou. Pro některé může být digitální estetika prostředkem sebepoznání.
Jde tedy o to, jak s ní zacházíme. Pokud slouží výrazu, je tvůrčí. Pokud slouží zakrývání zranitelnosti, může být destruktivní.

Co byste poradila mladým ženám, které se chtějí držet přirozenosti, ale nechtějí být „out“?

Poradila bych jim, aby se zaměřily na budování hlubší identity, na vnitřní hodnoty, dovednosti, citlivost a kreativitu. Zůstat „in“ není o vzhledu, ale o vyzařování… ženy, které jsou samy sebou, přitahují svou energií, nikoli jen tváří.

Ať si dovolí experimentovat, ale neztrácet kontakt s tím, kým jsou bez filtrů. Ať si najdou podpůrné komunity, které ctí autenticitu, ať se vzdělávají v oblasti mediální gramotnosti a digitálního vlivu na psychiku.

Myslíte, že se vrátíme k opravdové přirozenosti, nebo je to nová norma?


Možná se nevrátíme ke „staré“ přirozenosti, ale můžeme redefinovat novou, vědomější. Nepůjde o návrat, ale o integraci – o to, jak propojit přirozenost s novými možnostmi.
Tlak na jednu estetickou normu může vést ke vzniku nových subkultur, které budou hledat rovnováhu mezi technologií a tělem, mezi obrazem a duší. Přirozenost tak už nebude jen o vzhledu, ale o souladu. A právě ten může být v budoucnosti nejcennějším estetickým znakem.

Plastický chirurg: Nechci měnit lidi. Jen jim pomáhám najít sebevědomí

V éře filtrů, algoritmů a sociálních sítí čelí estetická medicína otázce, jak daleko může zajít, než začne zraňovat přirozenou lidskou individualitu. MUDr. Jakub Miletín z Perfect Clinic se ve své praxi s podobnými dilematy setkává téměř denně a jeho přístup je víc než jen technický.

„Že by chtěly vypadat všechny stejně, si nemyslím,“ říká v reakci na dotaz, zda pacientky touží po vzhledu „instagramové šablony“. Přiznává ale, že některé ženy po zákrocích oceňují, že už si nemusí tolik upravovat fotky filtry.

Trend estetické uniformity podle něj nevzniká vinou lékařů, ale z nerealistických představ a tlaku na dokonalost. „Typickým jevem, který vede k přehnaným a nepřirozeným výsledkům, je zkreslené vnímání sebe sama. Pacientka si zvykne na svůj nový vzhled a chce ho dál ‚vylepšovat‘,“ upozorňuje. Právě tady je podle něj role dobrého chirurga klíčová. Musí poznat, kdy říct dost. „V nejlepším je třeba přestat.“

Přesto prý většina klientů kliniky vypadá po zákroku tak přirozeně, že byste nepoznali, že u něj vůbec byli. Frustraci z nepovedené proměny se podle něj daří předcházet díky důkladné konzultaci, během níž se s pacientem nastaví reálná očekávání. „Pokud nejsme na jedné vlně, do žádného zákroku se nepouštím.“

A co říká na názor, že plastická chirurgie bere lidem jedinečnost? „Naším cílem není vytvořit nového člověka, ale podtrhnout to nejlepší, co v sobě každý má. Pomáháme lidem najít sebedůvěru a cítit se dobře ve svém těle. To je pro nás ta pravá krása.“