fbpx

Jste zvyklí se neustále za něco omlouvat? Je to zlozvyk, zbavte se ho 1 fotografie
Midjourney / Zdeněk Strnad

Přílišné omlouvání může znamenat, že byl člověk vystavený psychickému teroru, nebo trpí obsedantně kompulzivní poruchou

Zveřejněno: 6. 7. 2024

Promiň, že jsem ti neodepsala hned, ale až za 5 minut. Promiň, že tě takhle obtěžuju, ale mohl bys mi poradit, kde najdu pokličky? Moc se omlouvám, že nejsem na té schůzi, ale mám covid. Prosím Tě promiň, já jsem určitě plácla nějaký nesmysl, tak se nezlob. Je všechno v pořádku, neublížila jsem ti nějak? Je mi to fakt strašně líto, já jsem úplně blbá. 

Kolikrát denně říkáte podobné věty? 

Když vás žena ponižuje a otec si myslí, že jste loser

Byl to člověk, který pro omluvu opravdu nechodil daleko. A nebylo to ve stylu „sorry“ nebo „pardon“. Úzkostně lkal, jak je mu strašně líto, že se někde objevila kosmetická vada v podobě půlmilimetrové skvrnky.

Seznámila jsem se s ním, když mi dláždil kuchyni, strávili jsme tehdy spolu skoro celý víkend.  Pán vypadal jako normální řemeslník kolem třiceti. Byl to velmi schopný dlaždič, ale rozhodně se tak nechoval, působil spíš jako hodně nervózní osobní sluha člena nějaké královské rodiny. Překypoval zdvořilostí, podřízeností a omlouval se za věci, které nemohl nijak ovlivnit. Třeba za to, když zbyl někde po jeho práci logicky nepořádek, který navíc hned šel po sobě uklidit. Za to, že potřeboval jít na záchod, že se napil vody, že si zašel na oběd. Omlouval se za neviditelné „vady“, které při práci (ne)udělal, a za věci, za které nesli odpovědnost jeho kolegové, kteří na kuchyni pracovali před ním.

Když jsem mu řekla, ať se nestresuje, že je všechno v nejlepším pořádku a dělá dobrou práci, tak se trochu uklidnil. Zeptala jsem se ho, jestli má teď v životě nějaký stres, tak jsme si začali povídat. Nakonec z našeho rozhovoru vyplynulo, že se cítí jako naprostá nula, i když to objektivně nebyla pravda. Jeho otec ho vždycky považoval za losera a nikdy od něj nedostal špetku uznání. Jeho manželka ho denně kritizuje a ponižuje za malichernosti, třeba když mu trvalo moc dlouho si zavázat boty, protože se mu zauzlíkovaly tkaničky.

Ženy se omlouvají častěji, protože jsou citlivější na nespravedlnosti.

Lidí, kteří mají problém s chronickým omlouváním, je celkem dost, a mají pro to různé důvody – sklony k obsedantně kompulzivní poruše, úzkostnou poruchu, deprese a nízké sebevědomí, týrání v rodině. Častěji se omlouvají ženy než muži, protože jsou citlivější na to, když se děje nějaká, byť malá, nespravedlnost. Podle výzkumu mezi studenty nahlásily ženy víc vlastních provinění, ale i víc situací, kdy bylo ublíženo jim. V životě jsem ale nepotkala ženu, která by se omlouvala víc než můj dlaždič. Co se mu asi v životě všechno stalo, že měl permanentně pocit, že něco provedl nebo že někomu překáží svojí pouhou existencí? Proč má potřebu se omlouvat  třicetkrát za den?

Hyperkritičtí rodiče

To, jací lidé jsou a jaké mají problémy s duševním zdravím, má velmi často kořeny v jejich dětství a za to, že potřebují brát denně několik druhů antidepresiv, často mohou poděkovat rodičům. Když rodiče nedokážou regulovat svoje emoce a dávají před dětmi najevo svůj vztek, může je to poškodit. Když pravidelně dětem vyčítají malé chyby, nebo je dokonce seřvou i za věci, které nemohou ovlivnit (jako třeba ztráta klíčků od školní skříňky nebo roztržené oblečení při hře), jejich potomci si do dospělosti odnesou úzkosti. Jsou přesvědčení, že jejich existence někoho obtěžuje. Mají pocit, že zabírají moc prostoru, cítí vinu za věci, za které nemohou, permanentně se stydí. Taková domácnost je ukázkovým příkladem toxického prostředí, o to horší, že člověk doma očekává pravý opak. Pokud to bylo doma obzvlášť ostré, může být neustálé omlouvání snahou vyhnout se konfliktu za každou cenu. Traumatizovaní lidé bývají citliví i na mírně zvýšený hlas nebo normální výměnu názorů, která by normálním lidem připadala jako přátelská debata. 

Chroničtí omlouvači jako děti permanentně našlapovali po špičkách a snažili se předejít tomu, aby jejich rodiče nevybuchli. Díky neustálé ostražitosti, jestli není něco špatně, jsou přehnaně empatičtí – neustále myslí na to, jestli nepřekračují něčí hranice, ale nechávají si pošlapávat ty svoje. Zlozvyk chronického omlouvání ale může vzniknout i později, když lidé dlouho žijí v toxických vztazích. Dlouholetý psychický teror dokáže změnit i původně zdravého člověka.  Pokud je jeho trýznitel šikovný manipulátor, může to trvat roky, než se mu podaří odejít, nebo taky neodejde nikdy, alespoň můj dlaždič žádný odchod neplánoval. Byl přesvědčený o tom, že je jako člověk nesnesitelný, proto je z něj manželka tak vytočená, a že by někoho jiného, kdo by jeho otravnou osobnost snesl, asi nenašel. Snažila jsem se mu to vyvrátit a možná zasela semínko pochybností. Když jsme se s dlaždičem loučili, omluvil se, že mě zatěžoval svými osobními problémy. Pak mu došlo, že se zase omluvil, a trochu se usmál. Pochválila jsem mu dlaždice a popřála hodně štěstí. 

Jak poznat, že se omlouváte opravdu přehnaně

Zamyslete se, jestli na vás sedí tato kritéria. Nebo jestli neděláte náhodou něco podobného.

  • Velmi často se omlouváte lidem za to, že plýtváte jejich časem
  • Omlouváte se preventivně, protože si nejste jistí, jestli jste neudělali něco špatně
  • Omlouváte se za věci, které si nepamatujete a které se možná vůbec nestaly
  • Neustále se ptáte přátel, partnera nebo rodiny, jestli jste něco neprovedli, za co by bylo třeba se omluvit
  • Omlouváte se opakovaně za jeden menší přešlap, jedna omluva vám nestačí
  • Omlouváte se lidem za to, že mají špatnou náladu, na jejímž původu nemáte žádný podíl
  • Neustále sledujete nálady a výrazy ostatních, protože se chcete ujistit, jestli je neotravujete

Máte stejný problém jako můj dlaždič? Příště, až zase budete mít nutkání se omluvit, se zamyslete, jestli byste v obrácené situaci vyžadovali omluvu sami. Můžete taky slova „omlouvám se“ a „je mi líto“ nahradit něčím pozitivním. Třeba místo toho, abyste někomu řekli „promiňte, že jsem vás zdržel”, řekněte „díky moc za váš čas“.

Jo a promiňte, jestli byl tenhle článek pro vás ztráta času.

Související…

Dětské trauma mění mozek i geny. Dopady pomůže zmírnit terapie i zdravý životní styl
Olivie Doleželová

foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...