fbpx

Současná situace připomíná autonehodu ve slow motion. Vy víte, že se blíží katastrofa, a nemůžete tomu zabránit, říká známý spisovatel, podnikatel a lektor.

Zveřejněno: 8. 10. 2020

Dokázali byste si vzpomenout na tři pozitivní zážitky denně, které jste měli za poslední týden? Nebo aspoň na jeden? Autor knihy Konec prokrastinace by s tím neměl problém. Zapisuje si pozitivní zážitky denně už šest let. Je to nakonec i jedna z doporučovaných metod jeho světového bestselleru. "Je velice hezké si pak ten deníček zážitků pročíst zpětně," říká Petr Ludwig. "Vždycky přes Vánoce si čtu zážitky za celý minulý rok a člověk má pak pocit, že je život daleko lepší, než si myslí." Pozitivita myšlení obzvlášť v dnešní době byla také tématem našeho rozhovoru.

Na svých přednáškách říkáte, že "dělat radost dělá radost". Jenže pokud dělám radost někomu jenom proto, že to dělá radost mně, není to trochu sebestředné? 

Když budete dělat něco jen proto, že budete očekávat vlastní spokojenost, tak nikdy spokojený nebudete. Funguje to jen ve chvíli, když člověk neočekává nic na oplátku. Příklad: Zastavím u nehody a někomu zachráním život. To nedělám proto, abych se potom cítil dobře. Matka Tereza také nedělala charitu kvůli tomu, že by si řekla, "budu se kvůli tomu cítit dobře". Když to je čisté, když to člověk dělá nezištně, tak se aktivují centra mozku, která se při vypočítavých činech neaktivují. Prostě to funguje jen ve chvíli, kdy je to upřímné. 

Jde spíš o to, jestli nemá vyšší hodnotu, když člověk dobrovolně něco obětuje, aby jiným bylo dobře. Teď nemyslím lidi typu Billa Gatese, ale spíš lidi, kteří když něco obětují, tak to opravdu pocítí na kvalitě svého života. Prostě si něco musí odpustit.

Může to dělat každý z nás. Je to jedna z věcí, které nás dělají lidmi. My jsme potomci těch, kteří si dokázali pomáhat, dokázali spolupracovat. Cítíme se dobře, když kooperujeme, když někomu pomůžeme. Individualismus se objevil v historii lidstva teprve nedávno.

Facebook je dnes totálně politizovaný bulvár na míru.

Lidé se začali navzájem porovnávat v nejrůznějších žebříčcích, přitom dříve tlupa neustále spolupracovala. Lidé museli držet spolu, protože jinak by nepřežili. Onen kult, kdy naši dávní předkové seděli okolo ohně, je v nás hluboce zakořeněn. Dnes na to ale rádi zapomínáme a začínáme se chovat individualisticky. Ale v čistém individualismu spokojenost není.

Ani v minulosti ale nebylo žití jen o spolupráci. Stačí si vzpomenout na kastovní systémy dodnes v některých zemích přežívající. Vždy měli lidé šéfa, náčelníka, prezidenta...  

Ale i to je o spolupráci. Spolupráce neznamená rovnost. Někdo sbíral bylinky, aby se měl kmen z čeho najíst, někdo byl válečník a chránil slabší a vůdce smečky to všechno koordinoval. Každý měl v tom týmu svou roli. Lidé byli víc týmoví hráči, protože to byla jediná cesta, jak mohl kmen přežít.

Na přednášce jste taky popisoval jednu z přelomových zkušeností svého života, kdy se při cestě letadlem zadřel jeden ze dvou motorů a letadlo muselo nouzově přistát. Naštěstí se nic nestalo, ale dramatické to i podle vašeho vyprávění bylo. Předpokládám ovšem, že člověk nemusí zažít kritickou situaci tohoto typu, aby si uvědomil, kde jsou priority...

Každý člověk v životě zažije nějaký vyhrocenější okamžik. Někdo musí během řízení dupnout na brzdy, někdo onemocní a vlastně neví, jestli bude v pohodě. Když takové momenty člověk správně uchopí, tak v nich vždy objeví moudrost a začne si víc vážit svého života. Uvědomí si, že život je o něčem víc než jen o hromadění peněz nebo majetku, a zpokorní. Většina těch, které jsem poznal jako milé a pokorné lidi, měla ve svém životním příběhu nějaký takový formující okamžik.

Jste také autorem jednoho z nejoblíbenějších českých podcastů Deep Talks. Ten má ke dnešku už desítky dílů, které z nich jsou vaše oblíbené?

Hodně mi dal úžasný mnich otec Šebestián. Když vstoupil do místnosti, přišla s ním pokora a vyrovnanost. A zároveň je ten rozhovor hodně zajímavý tím, že se bavíme o víře jednoduchým neabstraktním způsobem. Jako druhý příklad bych dal asi Václava Dejčmara, rozhovor, který probíhal v New Yorku. Jsme dobří přátelé, ten rozhovor jsme točili poté, co jsme spolu strávili strašně moc času. Mysleli jsme, že budeme vyčerpaní a že se na sebe budeme tradičně půl hodiny nalaďovat a teprve pak se začnou objevovat ty zajímavé věci. Ale s Václavem to bylo rovnou. Navíc naše rozhovory vždy řeší nějaká globální témata, takže to bylo výživné od začátku.

Na třetí místo bych dal společný podcast s farářkou Martinou Viktorií a s párovým terapeutem Vratislavem Hláskem. Dělali jsme konferenci o vztazích, takže tříhodinový záznam besedy je de facto koncentrovaný návod na párový život. Oba mají absolutně odlišné pohledy, ale někde mezi řádky se nachází hodně moudrosti. To se mi líbilo opravdu hodně. 

Jste často vidět na sociálních sítích, přitom od nich sám máte odstup, zvláště od Facebooku... 

Mám odstup pouze od Facebooku, sociální sítě jsou skvělý nástroj, když je člověk umí používat. Preferuju teď Instagram. Lidé tam dávají osobní věci ze života, a to mě zajímá. Facebook je dnes totálně politizovaný bulvár na míru.

Vaše aktivita při první koronavirové vlně vás dostala až do hlavního vysílacího času americké CNN. Jak se Vám to podařilo?

V sobotu 14. března jsem natočil první video o rouškách a kritickém myšlení a hned ten týden jsem se potkal s rektorem ČVUT. Vytvořili jsme multioborovou skupinu, kde jsme měli virologa, pak vědce z Akademie věd, který reálně testoval materiály na roušky a jejich filtrační schopnosti.

No a potom jsme udělali americké video Masks4All, které se vydalo do světa, jenž se pak postupně od nás naučil nosit roušky. Ovšem nikdo se moc nevěnoval tomu, aby to dál vysvětloval doma v Česku. Takže jsme to sice na jaře velice rychle zavedli, ale pak se na to přes léto zase hrozně rychle vykašlali. 

A čím to je? Je pravda, že se ke konci června počty nakažených blížily nule, všichni si říkali OK, prázdniny, pohoda a nikdo neposlouchal výstrahy virologů o podzimní vlně. Jsme zkrátka nezodpovědní?

New York Times analyzovaly několik pandemií a všude to bylo podobné: první vlna, léto nic a pak druhá vlna. Navíc se ukazuje, že státy, které první vlnu zvládly dobře, mají tendenci to teď podceňovat. Naopak státy, které první vlna zasáhla těžce, ty už jsou teď zodpovědné. Bydlím v New Yorku a tam zemřelo za léto o 20 tisíc lidí víc, než bylo běžné v minulých letech. To je vlastně čtvrt procenta obyvatel. Skoro všichni mí přátelé mají v rodině úmrtí spojené s covidem. No a v takové situaci, kdy vám začínají umírat přátelé a příbuzní, to samozřejmě začnete brát vážně. V Česku to lidé nezažili, o to horší to teď bude.

Jak to vypadá v New Yorku teď?

Hodně věcí je stále zavřeno. Nejvíc na frak dostala kultura. Broadway, divadla, muzea, bary, to všechno žije obvykle z turistů... Vůbec nevím, jak přežijí. Lidé už půl roku nemají práci a v New Yorku téměř nejsou turisti. Takže to město dnes vlastně není New York, protože New York dělají lidé. V jedné písni se říká, že New York je "město, které nikdy nespí"No a v jedné eseji popisovali teď New York jako město, které právě usnulo. Vidět spící New York je opravdu bolestivé.

Není ta naše "pohoda" dána také tím, že už tu velmi dlouho žijeme bez toho, že bychom museli nějaké zásadní problémy řešit?

Je to tak. Čím líp se lidé mají, tím menší potřebu mají nad věcmi přemýšlet a přehodnocovat. Krize vždycky vede k objevení hodnot, z krize se rodí lídři. Kdyby nebyla první světová válka, nebyl by Churchill, kdyby nebyli komunisté, nebyl by Václav Havel. Když se nic neděje, lidé nemají potřebu se o něco snažit, ani třeba jít do politiky.

Když zmiňujete politiky, jak byste, co se týče covidu, zhodnotil aktuální kroky české vlády?

Měli půl roku na přípravu a podcenili to. Mohli jsme mít větší testovací kapacity, mohli jsme mít chytrou karanténu, lepší aplikaci a všechno to je pět minut po dvanácté.

A kdo to konkrétně podcenil?

Nevím, jestli experti, kteří jsou v tom poradním výboru, nebo poradci, nebo politici... nebo úplně všichni. Prostě jsme prošvihli několik měsíců a teď nám bohužel reálně hrozí přetížení nemocnic. A už to nejde zastavit. Hezky to popsal světový vývojář 3D tiskáren Pepa Průša. Říkal: Je to jak pozorovat autonehodu ve slow motion, člověk vidí, jak ty auta do sebe letěj, a už s tím nic neudělá. Jen vidí, jak se to tak pomalu přibližuje.

Petr Ludwig

Spisovatel, podnikatel a lektor. Je autorem světového bestselleru Konec prokrastinace (vyšlo 2012). Založil vzdělávací institut GrowJOB, který převádí aktuální vědecké poznatky z oblastí motivace, rozhodování či efektivity do každodenní praxe lidí a firem. Během své praxe proškolil již přes 100.000 lidí. Od roku 2017 natáčí populární podcast Deep talks. Během první vlny koronavirové krize vytvořil video #Masks4All, které se objevilo i v hlavním vysílacím čase stanice CNN.

To samé je teď s koronavirem. Sledujeme katastrofu ve slow motion. A vidíme to i na číslech. Každý den se zvyšuje počet hospitalizovaných a za měsíc bude obří průšvih.

Tak doufejme, že až bude jaro příštího roku, tak že z popela nevstane jen New York, ale také Praha a celé Česko. Snad to do té doby nějak přežijeme. Mimochodem, je pravdou, že jste si zrušil Netflix? 

Raději trávím čas tím, že píšu články, točím videa nebo dělám podcast. Radši prostě tvořím, než konzumuji.

Související…

Strach z viru už opadl, víc se bojíme následků opatření, říká psychologKoronakrizi zhoršuje globalizace a žití na dluh, tvrdí "zlatý investor" Pavel RybaBoj proti rouškám pomáhá těm, kteří se sami cítí bezmocní, říká psycholožka

foto: Autor, zdroj: Petr Ludwig

Tipy redakce

Mohou změnit Einsteinovu teorii relativity chameleoni? Zatím se žádný nechytil

Mohou změnit Einsteinovu teorii relativity chameleoni? Zatím se žádný nechytil

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...