fbpx

S psychologem Janem Kulhánkem o největších obavách současnosti, nejistotě, mechanismu popření, udavačství i o tom, jak vláda svými zmatenými pokyny podporuje naši nedůvěru

Zveřejněno: 25. 12. 2020

Ještě před rokem by málokdo tušil, že se nám během několika málo měsíců v některých docela zásadních věcech přetočí svět vzhůru nohama. Zatímco dříve bylo zahalování obličejů zakázané, dnes je povinné, stejně tak je z povinné školní docházky povinná nedocházka, zpívání bývalo zdrojem radosti, teď je zdrojem onemocnění... A taky držíme spolu vlastně především tím, že se držíme od sebe. Co přijde dál? Kdy se náš život vrátí k normálu? A vrátí se k němu vůbec někdy? To zatím nevíme. A to se samozřejmě projevuje na naší psychice.

V květnu 2020 provedl Národní ústav duševního zdraví studii, v níž bylo zjištěno, že se oproti roku 2017 třikrát zvýšilo riziko sebevražd, depresí a dvakrát víc lidí letos trpělo úzkostmi. Odborníci v těchto oblastech prý nárůst čekali, ale ne až tak dramatický. Jak si jako společnost vedeme nyní? Opadá už náš strach? Z čeho máme největší obavy a jakým směrem to ovlivňuje naše vztahy? Jak se vyvíjí naše důvěra k vládě? Nejen o tom jsme si povídali s psychologem z pražské Psychoterapie Anděl Janem Kulhánkem.

S onemocněním covid-19 se potýkáme už více než půl roku. Co bylo nebo stále je pro naši psychiku v tomto směru nejtěžší? 

Velký, možná největší problém je žití v nejistotě. Zejména někteří lidé jsou tím hodně zasaženi, protože potřebují mít život opravdu nalajnovaný, potřebují vědět, co bude za měsíc, za dva i za několik let. Prostě takový dlouhodobější plán, který v současnosti není možné mít. A pokud si ho vytvoříme, musíme být připraveni ho kdykoli změnit. To samozřejmě přináší hodně úzkostí, někdy i deprese.

Celkově teď panuje velký strach z toho, že situace bude mít dramatické ekonomické následky. Řada lidí má problémy s prací, řada podnikatelů je v těžké krizi a její konec v nedohlednu. Pak vznikají i myšlenky typu: Nic nemá cenu, už to stejně nebude dobré... To může v krajních případech vést až k sebevraždě.

minulém rozhovoru, který jsme spolu vedli na začátku koronakrize v březnu, jste zmiňoval, že se každý zdroj strachu po určité době vyčerpá. Proč se to v tomto případě ještě nestalo?

Stalo, a to u strachu ze samotné nákazy. Teď máte daleko víc lidí, kteří nechtějí nosit roušky, protože jim to připadá zbytečné. Na jaře se nosily i venku na ulici. Dneska, kdyby někdo přišel s tímhle návrhem, budou si všichni klepat na čelo a bude velký problém něco takového prosadit. A stejně by na to lidé kašlali. To je, myslím, jasný důkaz toho, že strach v tomto směru už opadl.

Lidé jsou na sebe hodně zlí i venku, na ulici. A to je projevem toho, že se nežije dobře.

My lidé musíme být přizpůsobiví, jinak bychom neobstáli. Aby se nám žilo dobře, potřebujeme být v klidu a ne stále cítit obavy. Takže v naší psychice fungují nějaké sebezáchovné mechanismy, které nám ten klid mají přinést. Zaprvé si zvykneme, zadruhé má třeba řada z nás tendenci vyhledávat spíš ty pozitivní zprávy. Pak samozřejmě funguje i mechanismus popření, který nám na nevědomé rovině pomáhá vyhýbat se nepříjemnostem. To by se dalo vyjádřit asi rčením: „Když slona nevidím, slon neexistuje.“ Pokud tedy na něco nebudu myslet, přestane to existovat a já se přestanu bát. Myslím, že to se stalo hodně v létě, kdy jsme si potřebovali všichni oddechnout, a předstírali jsme, že žádný virus není. A to i přesto, že většině muselo být jasné, že se na podzim ta situace vrátí.

Spolu s dalšími kolegy jste od dubna poskytoval online bezplatnou psychologickou pomoc. Přes léto byl projekt Koronavirus – psychopomoc uspaný. Plánujete ho znovu přivést k životu?

Projekt je závislý na dobrovolnické práci odborných terapeutů. Vzhledem k tomu, že všichni můžeme zatím pracovat, protože není lockdown, nikdo z nás není samozřejmě zatím nastavený na to, aby byl ochotný a schopný brát služby jako dobrovolník. Za běžných provozních okolností máme všichni i tak dost práce. Každopádně, kdyby nastala podobná situace jako na jaře, jsme domluvení, že projekt obnovíme.

Můžete, co se týče vaší profese, jmenovat nějaká hlavní témata, která lidé v souvislosti se současnou situací řešili nebo stále řeší? 

Určitě ztráta práce nebo strach z toho, že se to stane. Potom také partnerské konflikty, což už bylo hodně zmiňováno dříve v souvislosti s karanténou. Když jsou lidé zavření doma a cítí všechny ty nejistoty, samozřejmě se napětí zvyšuje. Jsou také víc agresivní. Byl popisován i nárůst konzumace alkoholu, který sám o sobě také ke konfliktům vede, někdy i k domácímu násilí. U některých skupin je to strach z nemoci, což bylo také hlavně na jaře, strach o staré rodiče, o partnera, jehož zdravotní stav třeba i tak není ideální.

To všechno může vést k větším úzkostem, u někoho pak až k obsedantně kompulzivní poruše, třeba k neustálému úzkostnému mytí a dezinfikování. Dále to může být nechutenství, špatné spaní... Problémy však mají i mladí lidé, studenti. Přestože třeba vysokoškoláci vypadají jako velcí pohodáři, řadě z nich nejistota ohledně studia velmi vadí. 

A hněv? Chodí k vám naštvaní lidé?

Ano, třeba jeden muž, kterému se zhroutila živnost, ten je naštvaný permanentně. Je v něm mnoho vzteku, ale také bezmoci. Bezmoc hodně hněv vzbuzuje. Lidé jsou na sebe hodně zlí i venku, na ulici. A to je projevem toho, že se nežije dobře. Někteří jedinci jsou nepříjemní, třeba kvůli rouškám a myslím, že je za tím právě strach, bezmoc a takový ten postoj: „Když já musím, tak ty musíš taky. Když já jsem v nepohodlí, tak ty buď taky.“ A samozřejmě to také vnímají jako projev bezohlednosti. Že když si někdo nevezme roušku, dává tím ostatním najevo, jak je má na háku. Což také agresi a vztek přiživuje.

Patří k tomu i případy udavačství, kdy třeba někdo nahlásil sousedku, která měla být v karanténě, že šla na nákup? Nebo skupinu lidí, kteří se někde baví, a dotyčného se to vlastně ani netýká?

Myslím, že tam je ten jmenovatel podobný. Když my jsme omezovaní, tak ať jsou oni také. Obecně lidé, kteří jsou nespokojení a nešťastní, spíš těm druhým nepřejí. Spokojený člověk by to neřešil nebo minimálně ne takto.

V březnu jsme spolu také mluvili o strachu, který nás činí snáz manipulovatelnými. Myslím, že mnoho lidí je teď v patové situaci, a už neví, komu věřit. Na jedné straně zejména tlak médií, která neustále šíří paniku, na druhé už stále víc hlasů o tom, že opatření jsou přehnaná a nereflektují závažnost viru...

Ano. Už tehdy jsem mluvil o tom, že všechno se dá zneužít, a myslím, že když je krize, je třeba vládě koukat pod prsty, být ostražitý. Veřejnost i média by také měly víc tlačit na to, aby Ministerstvo zdravotnictví komunikovalo přehledně a nějak srozumitelně podložilo svá rozhodnutí. To tady na jaře nebylo a není to moc ani dnes. Pan Prymula například přišel s tím, že by se lidi měli registrovat v hospodách. Babiš ale řekl, že je to hloupost, a pan ministr najednou druhý den obrátil, že to byl jen takový nápad. To samozřejmě nebudí důvěru a jen přikládá pod kotel těm, kteří tvrdí, že je to celé účelové.

Jan Kulhánek (1972)

Klinický psycholog, psychoterapeut, poradce, lektor a supervizor. Specializuje se na léčbu poruch příjmu potravy, psychoterapii duševních poruch a poruch osobnosti, práci s dospívajícími dětmi. Provozuje psychologické centrum Psychoterapie Anděl.

Na druhou stranu, když odpůrci dělají z roušky symbol nesvobody nebo náhubek, tak i to je samo o sobě nějaký způsob manipulace. V tomhle je třeba být opatrný a ptát se, zda my sami dovedeme tu situaci posoudit. Možná, že kdybychom v pandemii žili dvacet let anebo už byli druhá generace, tak na to nějaké nástroje jako jednotlivci mít budeme. Ale teď nemáme, tudíž si vlastně jen vybíráme, komu věřit a komu ne. Ještě navíc máme tendenci rozhodovat se podle toho, co nás štve více a co méně. Myslím, že tohle je dobré si přiznat.

Související…

Mohou za problém rozdělené společnosti politici? Spíš jde o reakci na nejistotuKoronavirus? Ten už asi nikdy nezmizí, říká biochemička Michaela BebováJan Hnízdil skládá poctu Karlu Čapkovi: Koronavirus jako Bílá nemoc

foto: Michaela Cásková, zdroj: Psychoterapie Anděl

Tipy redakce

USA jsou zaplavené fake news: Třetina mileniálů pochybuje, zda je Země kulatá

USA jsou zaplavené fake news: Třetina mileniálů pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami, říká profesor Jan Rak

Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami, říká profesor Jan Rak

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...