fbpx
Flowee

S psychoterapeutkou Barborou Šoulákovou o výuce meditace s brýlemi na očích, o tom, jak se dá léčit stres, závislosti a jak se zbavit nebezpečných vnitřních predátorů

Zveřejněno: 29. 7. 2019

Před deseti lety si pod pojmem meditace asi mnoho lidí představilo indického jogína v bílém rouchu s nohama v lotosovém květu. O pár let později se z meditace stal téměř fitness trend a za chvíli možná bude obvyklé potkávat meditující s brýlemi na virtuální realitu na očích.

V Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ) se ale budoucnost začala naplňovat už teď. Vymysleli zde totiž virtuální hru, která se zaměřuje na trénink mindfulness (neboli všímavosti) prostřednictvím soustředění na vlastní dech. Funguje to tak, že si člověk nasadí brýle na virtuální realitu, v níž se mu objeví jeho virtuální avatar, kolem kterého se různě zbarvují barevné mandaly.

Čím víc vnitřních predátorů máme, tím víc budeme mít onu stresovou reakci rychleji a častěji.

Člověk potom dechem spolu s avatarem následuje měnící se zbarvení. Hra je propojená s biofeedbackem, páskem utaženým v oblasti srdce, který měří a zaznamenává jeho činnost. A co je na tom tak výjimečného? Člověk má díky brýlím možnost téměř splynutí s realitou uvnitř hry, a zapojit tak do vnímání více smyslů, než kdyby jen pozoroval instruktážní video. 

Zajímalo mě, jestli taková hra může někomu reálně pomoci, proto jsem se setkala s jednou z autorek projektu, psychoterapeutkou Barborou Šoulákovou z NUDZ. Rozhovor se ale netočil jen kolem meditací a technologií, dostaly jsme se i k samé podstatě stresu, vzniku závislostí a k tomu, jak se vypořádat s vtíravými myšlenkami. 

Jakým způsobem využíváte hru v praxi? Brýle na virtuální realitu jsou přece jen drahá záležitost, takže si je každý nemůže pořídit na doma.

Samotná aplikace je vhodná pro terapeutické zařízení. Já ji konkrétně používám při terapiích s klienty jako součást dechové nebo mindfulness terapie. Také se může používat v nemocnicích nebo na pracovištích, kam ti lidé na terapii mohou přijít.

Není kvůli účinnosti potřeba, aby člověk hru užíval každý den?

Já osobně ji používám pro svoje klienty, které vidím jednou za týden. Zkusí si to na sedm minut a potom jim zadám nějaké praktiky doma. Dechové nebo na soustředění. A okořeníme to tím, že místo aby se soustředili na svůj dech, tak si vybavují, co viděli v té virtuální realitě a třeba skrze imaginaci dýchají podle té mandaly.

V rámci jaké terapie tohle využíváte?

Dělám kognitivně behaviorální terapii s různými dalšími tréninky, které jsem si na sobě zkusila, a vyhovují mi, takže je předávám dál. Relaxace nebo imaginace s relaxací jsou pro mě hodně důležité. Takže s virtuální realitou se to hodně hezky pojí.

Ze začátku to bylo určené hlavně pro lidi, pro které je ten normální způsob soustředění v klidném prostředí velmi obtížný. A jsou od toho spíše odrazení, než aby v těch pokusech pokračovali dál. Je to škoda, protože právě těm, kteří mají se soustředěním obecně problém, může mindfulness nejvíc pomoci. Znamená to totiž, že mysl těchto lidí je nejvíc neposedná. Když ji začnou trénovat, tak o to víc bude mít soustředění vliv na jejich život, protože pro ně není přirozené.

Osobně jsem také zkoušela meditaci, snažila jsem se to několikrát naučit, ale nikdy jsem se nedostala do fáze, aby mi to bez problémů šlo. Vždycky mě to po čase akorát začalo štvát. Je to vůbec pro každého?

Je to určitě pro každého, protože každý má mysl. Každý používá svoji pozornost, každý je ovlivňovaný svými myšlenkami. Takže určitě, v tomhle jsme rozhodně všichni stejní. Pro někoho je akorát hodně složité se to naučit, tak složité, že s tím nakonec sekne. A vůbec se mu nedivím. Právě pro to jsme to vymysleli. Na druhou stranu, když je nějaká mysl neposedná, tak je také hodně kreativní. Ten, pro koho je to jednoduché hned od začátku, tak je asi v takovém klidovém stavu běžně a meditaci tolik nepotřebuje. Určitě ale platí, že ten, kdo má neposednou mysl, může účinky meditace pocítit hodně, protože trénuje něco, co mu není přirozené.  

Takže optimální stav není žít jenom v momentu a vůbec nemyslet na minulost nebo na budoucnost?

To ne. Optimální stav je mít kontrolu nad svou myslí, aby zkrátka mysl neměla kontrolu nad námi. Naše aplikace se liší od těch ostatních tím, že díky ní lidé vnímají, jak ty praktiky, jež vedou k duševnímu zdraví, nejsou pasivní. Člověk v tom musí být aktivní, aktivně se učit novým dovednostem. Na kole také neumíme jezdit hned. A to je normální. Chce to nějaký čas, strávený aktivně.

Když máme nějaké starosti, tak se nám zapne stresová reakce, která je v těle úplně přirozená. Protože jsme v nějakém nebezpečí. Ale jakmile nebezpečí pomine, tak bychom se měli dostat zpět do klidové reakce. V nebezpečí dýcháme povrchově, když ale pomine, měli bychom zase dýchat normálně. Bohužel ale v dnešní době máme pořád z něčeho strach, který nikdy nepomine. Třeba že se bojím, co se mnou bude v budoucnosti. Bojím se, jestli si najdu práci. I když práce se taky časem vyřeší. Ale takové ty starosti: Co když mě někdo nemá rád. Nebo co když si o mně budou myslet, že jsem neschopná nebo neoblíbená. To už není něco jako predátor, před kterým buď uteču, nebo neuteču. Ten predátor je totiž v naší hlavě.

Je možné, že když si člověk otevře mnoho takových témat v hlavě, tak se ten stres znásobí?

Určitě. Čím víc vnitřních predátorů máme, tím víc budeme mít onu stresovou reakci častěji. Tam jde o to, že naše myšlenky jsou hodně silné. Ono si stačí na něco vzpomenout a už se bojíme. Najednou jako kdybychom viděli toho medvěda.

Proto se ta dechová cvičení snad nejvíc používají u úzkostných poruch, které jsou vyloženě stresovými reakcemi. Skrze dech můžeme říct našemu tělu: neboj, žádný predátor tu není, můžeš být v pohodě. My ten dech můžeme kontrolovat. A tím, že začneme třeba pomaleji, hlouběji dýchat do břicha, tak naše tělo uklidníme. Zmírní se nám tep srdce, povolí se nám svaly.

Tím se ale ten problém přece dlouhodobě nevyřeší, ne? V té hlavě zůstane.

Tím se vyřeší ta reakce těla. S hlavou je potom potřeba pracovat jinak. A to tak, že si člověk uvědomí, že ty strachy kolikrát nejsou reálné. Kdyby se v té situaci opravdu ocitl, tak by třeba byl schopen ji řešit, ale tím že ta situace ještě nenastala, tak ji řešit nemůže. Tam jsou potom různé techniky, ale to už je spíš terapeutické. V tomto případě mindfulness nebo ta koncentrační práce pomáhá v tom, že se naučíme říct si: teď ne. Teď na chvilku mysli pomaleji. Na chvilku to nech být. Člověk se od těch svých myšlenek na chvilku víc oddálí. Nebo je schopný je pozorovat z dálky.

Vy jste také nedávno pracovala na projektu, který měl za cíl rozvíjet psychosociální výchovu na českých školách. Sama jsem si nedávno říkala, že člověk, když vyjde ze základní školy, tak nemá žádný základ psychologie, že ho nikdo pořádně neučí, jak pracovat třeba s emocemi.

Nás tohle také zarazilo. Sice máme tělesnou výchovu, ale nemáme žádnou výchovu psychického zdraví. A proto jsme to začali dělat. A já jsem dělala výzkum na to, jaké techniky se používají. Jedna z těch technik je mindfulness, pak je tam ještě kognitivní behaviorální terapie, sociální emocionální učení, jóga a body image neboli, jak vnímám svoje tělo.

Na YouTube jsem viděla vaši přednášku o tom, že se zvyšuje počet duševních poruch a že se velká část poruch formuje ještě před čtrnáctým rokem života. Takže ten problém opravdu narůstá?

Určitě ano. Světová zdravotnická organizace vyhodnotila depresi jako jedno z nejdůležitějších témat. Prostě proto, že se ta čísla zvyšují. Úzkostné poruchy začínají opravdu okolo čtrnáctého roku, v některých případech už kolem šesti let.

Co to zhoršování stavu způsobuje? Mohou za ně technologie?

Možná je to tím, že je doba rychlejší. Dnes máme i více prostoru na myšlení a na strach. Také si myslím, že pohyb a to, že neaktivujeme tělo, dělá hodně. Je jasné, že když člověk začne víc cvičit, tak mu je najednou líp, všechno je snadnější. Když je člověk unavený, tak se mu většinou nechce nic dělat. Jakmile to ale překoná a řekne si „dobře, jdu běhat, i když jsem unavený“, tak ho to vlastně naopak hrozně nabije. Ten sport, i když je to námaha, dodává energii.

A čím to je?

Třeba u běhu to může být tím, že se hodně prodýcháváme. Nebo že se nám trošičku změní rytmus tepu, takže se víc okysličuje krev dýcháním. Je to rychlejší pro to tělo. Je to takové pročištění. Endorfiny se nám dostávají do krve.

Ale já si také myslím, že prostě tělo, mysl a emoce musí být v rovnováze. A když to tělo je slabounké, tak i ta mysl má tendence být slabší. To je vidět i v terapiích. Jsou různé přístupy, jak člověku pomoct, aby byl duševně vyrovnanější. A jeden z těch přístupů je, že když začne dělat něco se svým tělem, tak najednou spousta problémů odejde.

Vy pracujete také v psychiatrickém a psychologickém centru Adicare, kde řešíte problémy lidí se závislostmi.

Neděláme jenom závislost, ale i úzkosti, v podstatě hodně věcí. Tyhle věci jsou vždy o tom, že lidem něco v tom životě chybí. A závislosti s tím souvisí. Většinou závislost je, že člověk sám sebe medikuje. Když je člověku špatně, tak hledá způsoby, aby mu nebylo špatně. Protože nechce, aby mu bylo špatně. A třeba alkohol nebo drogy udělají to, že to na chvilku můžou vyřešit. Sice za velkou daň. Ale to člověk většinou nechá být.

Takže se tou látkou v podstatě také dostanou do takového stavu tady a teď a nemyslí na minulost ani na budoucnost.

Ano, člověk je najednou vůči těm negativním myšlenkám silnější, trochu přestanou, úzkosti poleví, je to takový relaxant. Nebo to funguje tak, že se v člověku zapne to spontánní dítě. Takové to, co my už nejsme zvyklí si zapínat, protože jsme přece dospělí. Ale my to potřebujeme. Potřebujeme v životě takovou tu spontánní radost. No a díky tomu alkoholu to najednou jde.

Najednou je všechno zábavné a zajímavé.

A hravé. Faktem ale je, že člověk může mít tuhle spontánní dětskou přirozenost i normálně. Díky meditaci může každý najít to, co potřebuje. Někdo potřebuje víc pracovat s těmi zmíněnými úzkostmi.

Barbora Šouláková

Barbora pracuje jako výzkumná pracovnice v Národním ústavu duševního zdraví, kde mimo jiné koordinuje projekty, které se zabývají využití všímavosti. Působí také jako terapeutka v centru psychologické a psychiatrické péče Adicare, kde pracuje s lidmi se závislostmi. Vystudovala jednooborovou psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.

Někdo potřebuje pracovat s tím, že si připadá sám. Někdo s tím, že se nudí. Často si lidé prostě potřebují pomoct od myšlení. Když se s myšlenkami člověk nikdy nenaučí pracovat, tak je jasné, že to neumí.

Dá říct, že ony vtíravé úzkostné myšlenky jsou zdrojem většiny duševních problémů?

To určitě. My v té kognitivní behaviorální terapii vidíme, že to má úplně neuvěřitelnou sílu. Závislý ale musí být rozhodnutý se vyléčit a nedělat to kvůli někomu jinému. Tu motivaci bohužel za nás nikdo neudělá. Musí být pořád ve střehu proti oněm závislým myšlenkám.

Ono je to nenápadné, člověk se ráno probudí a řekne si: Určitě nebudu pít. A v poledne už je rozhodnutý, že až přijde z práce, tak se napije. Takže já říkám klientům, že musí být vůči svým myšlenkám hodně vědomí. A že nás ta závislost nebo jakýkoliv problém v životě může buď úplně srazit, anebo naopak pomoci si něco uvědomit. Anebo se díky nim můžeme naučit novým dovednostem.

Kde se v nás berou negativní myšlenky?

My v hlavě nemáme jenom tenhle jeden závislý hlas. My tam máme různé hlásky, takové vnitřní kritiky, výčitky. Vůbec nám to nepomáhá a stejně to tam máme.

Čím to je, že ty hlásky v hlavě máme? Kde se tam berou?

To asi nikdo nikdy nezměřil a ani nevím, jak by to dělal. Ale říká se, že je to tím, že každému se někdy stane něco, co je mu líto. Může to pocházet z rodiny, od spolužáků nebo od paní učitelky. A jak se dostáváme do těch různých zranění, tak nám v tom samozřejmě není dobře. Tělo nikdy nechce, aby mu bylo špatně. Tělo chce, aby bylo vyrelaxované. Takže hledáme různé způsoby, jak se z toho zranění dostat.

Třeba ve školce si se mnou skupina holčiček nechce hrát, mě to zraňuje, je to poprvé v životě, takže si řeknu: Aha, tak to já jsem asi nějaká divná. A už tam jede ten vnitřní kritik. A to už si potom budu říkat celý život. No a začnu se třeba hodně snažit, aby mě měly rády. Takže jim začnu dávat dárky, nebo budu za nimi pořád chodit. Prostě se začnu hodně snažit. Nebo si začnu prostě hrát sama.

A budu se tím sžírat...

Tak. Takže ten vnitřní kritik, takový ten fakt ošklivý, trestající, je vytvářený tím, co nám říkají rodiče, učitelé, ale i tím, jak si my sami vyhodnocujeme situace. A to nám tam potom zůstává celý život. Když jdu potom na večírek, kde bych měla pocit, že se se mnou nikdo nebaví, tak se ve mně „zapne“ ta malá holčička, už nereaguje ta dospělá osoba. My s tím pak na terapiích pracujeme tak, že se chodí za těmi malými holčičkami v imaginacích, a ty se jakoby zabezpečí, aby byly v pohodě. A najednou nám ty vzorce trochu mizí. Což je neuvěřitelné.

Co znamená, že je zabezpečíte v imaginaci?

To znamená, že já tam v představě přijdu za ní, zeptám se jí, co potřebuje, a zařídím jí to tam. Kolikrát potřebuje podporu, tak já můžu být ta, která ji podpoří. Nebo tam zavolám mamku, taťku, kteří řeknou to, co ona by potřebovala slyšet. Tam vlastně přímo ty osoby z terapií jsou. Jsou přivolané. A normálně komunikují. Celé je to v té představě, a přesto je to hrozně silné.

A jak se pozná, že to zafungovalo?

Většinou podle toho, že jakmile tu malou Barunku jako zabezpečíme, tak z ní najednou něco jakoby spadne. Jako když se něco odblokuje a úplně roztaje. A podle toho poznám, že jsme to zvládli. A když to tam není, tak vím, že jsme to neudělali správně. Neříkám, že je tato metoda všespásná. Ale věřím, že se tím dá odbourat hodně bloků.

Související…

Do nejhlubší meditace vás dostane takzvaný floating tankŽe jsou duševně nemocní nebezpeční? To je mediální mýtus, říká odbornice z NUDZKde najdeme nejvíc sociopatů? Mezi chirurgy, politiky i policisty

foto: archiv Barbory Šoulákové, zdroj: NUDZ

Tipy redakce

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.