Existuje zvláštní okamžik, kdy se slušný, pracující, daně platící český občan promění v kolonizátora. Nastává při převzetí hotelové kartičky. Ještě v letadle spořádaně čeká, až zhasne kontrolka bezpečnostních pásů. O dvacet minut později už na recepci vyžaduje výhled na moře, přestože si objednal pokoj směrem k parkovišti, a ptá se, zda je součástí all inclusive také obsah baru.
Pro názornost si dovolím představit manžele Libora a Marcelu. Jsou smyšlení, ale mám podezření, že s nimi nejméně jednou letěla polovina republiky. Marcela doma přezouvá i instalatéra a Libor umí složit nákupní tašku tak úsporně, že by mohl vyučovat origami. Jenže od chvíle, kdy jim recepční řekne „Enjoy your stay“, oba nabudou dojmu, že hotel je experimentální prostor bez následků, který jim na určitou dobu patří.
A než mě někdo obviní z hanobení vlastního národa: ne, neexistují sice spolehlivá data dokazující, že Češi jsou nejhoršími hotelovými hosty na světě. Toto desatero je satirická pitva našich rozpoznatelných dovolenkových zlozvyků. Jednotlivé prohřešky ovšem nejsou vymyšlené. Popsali je lidé z hotelového provozu a některé mají dokonce své vlastní odborné studie. Což je skoro škoda.
1. „Vždyť je to zaplacené.“ Naše nejoblíbenější omluva po „já myslel, že to jde“
Libor otevře kufr. Nevybalí ho; provede kontrolovanou explozi. Plavky přistanou na lampě, nabíječka za postelí, smrduté boty u polštáře a sáček od sušenek tam, kam ho donese průvan. Marcela odloží mokrý ručník na křeslo a prohlásí, že tady přece nebude uklízet, protože na dovolené se má odpočívat.
Dítě je dítě, zatímco dospělý má být dospělý i s náramkem all inclusive.
Jistě, ale existuje rozdíl mezi tím, když si po sobě neusteleme, a tím, když pokojská potřebuje archeologické povolení, aby se vůbec dostala ke koberci. V odborném výzkumu pracovních podmínek pokojských na Baleárských ostrovech zaměstnankyně popisovaly, že dva stejně velké pokoje mohou znamenat úplně jinou práci podle toho, co v nich hosté zanechají. Přeloženo do dovolenkové češtiny: cena za noc je stejná, ale po Liborovi by se měl účtovat příplatek za vícepráce.
2. Ručník je univerzální nástroj, skvěle umyje i boty
Co všechno může být bílý hotelový ručník? Podložka pod mokré plavky, hadr na podlahu, kobereček na balkon a v krajním případě také ručník. Český (ano, ale i třeba britský – vlastní zkušenost) turista je v této oblasti pozoruhodně vynalézavý. Zaměstnankyně mezinárodního hotelového řetězce v rozhovoru pro Travelbook popsala, že hosté běžně používají hotelové ručníky také k odličování či čištění bot. Skvrny někdy zůstávají natrvalo. A mokrý ručník pohozený na posteli může promočit matraci a rozhodit celý plán úklidu.
Marcela přitom doma manžela peskuje, když sáhne na její ručníček na obličej. V hotelu si s tím velkým klidně utře podrážky. A právě v tomto bodě se rodí turistická filozofie: moje je moje, hotelové je na všechno.
3. Dítě je také na dovolené, je králem resortu
Filípek, syn našich modelových manželů, by v běžném školním roce nesměl doma skákat po podlaze (kvůli sousedům) ani na gauči (kvůli mamince). V Řecku ovšem získává status chráněné přírodní katastrofy. Skáče po matraci, vysypává písek z bot přímo na koberec, rozebírá dekorativní polštáře a zkoumá, jestli bude sprchový gel vidět i na stropě koupelny.
„Nech ho, vždyť jsme na dovolené,“ brzdí Marcela přeci jen váhajícího Libora větou, po které si personál hotelů pravděpodobně instinktivně kontroluje zdravotní pojištění. Sama mám pro rodiče s dětmi značné pochopení. Jenže dítě je dítě, zatímco dospělý má být dospělý i s náramkem all inclusive. Pokoje plné písku, ucpané odtoky ve sprše a dětské hračky všude na podlaze jsou dost obvyklé. Nikdo nečeká sterilní dětský pokoj. Možná jen možnost otevřít dveře, aniž by personál dostal plastovým traktorem do kotníku.
4. „Nerušit“ znamená „nerušit, ale uklidit“
V 9 ráno pověsí Libor na kliku cedulku Do not disturb, ale už v 10.30 ho rozčílí, že nikdo nevyměnil ručníky. V 11 proto volá na recepci a žádá okamžitou nápravu. V 11.05 jde na pláž a v 11.06 zavolá znovu, že pokojská ještě nedorazila. Čekat na úklid v pokoji se mu totiž nechce, neboť přijel odpočívat.
Pokud se nám podaří do kabelky propašovat ještě šest croissantů na odpoledne, máme pocit, že jsme vyzráli nad systémem.
V jedné studii pracovního stresu hotelových pokojských se zaměstnankyně přímo svěřovaly s tím, jak jim harmonogram narušuje opakované vracení do pokojů, jejichž obyvatelé nejdřív spí, potom jedí a pak chtějí, aby se personál vrátil za deset minut. Naše představa je, že v hotelu pracují kouzelní skřítci jako v Ať žijí duchové! Realita bývá člověk s vozíkem, který má před sebou ještě několik dalších pater. Kouzelné je pouze to, že se při třetím návratu pořád dokáže usmívat.
5. All inclusive znamená, že pokud něco nesním, ekonomicky prohraju
Libor u snídaňového bufetu nesnídá. On provádí odvetnou operaci proti ceně zájezdu. Na talíř naloží tři omelety, čtyři druhy sýra, meloun, palačinky, osm párků a jednu olivu, aby to bylo zdravé.
Pak zjistí, že vlastně nemá hlad. Olivu sní. Zbytek zůstane na stole jako pomník vítězství kapitalismu. Ani to není jen literární škodolibost. Výzkum z roku 2025 označuje bufetový způsob podávání za hlavní problém, na němž se výrazně podílí chování hostů. Celosvětově připadlo v roce 2022 na stravovací služby 28 procent potravinového odpadu ze spotřebitelských sektorů. Jistě, nebyli to jen Češi v hotelích, ale když sledujete některé talíře našich krajanů, pomyslíte si, že jsme ochotni světovým číslům nezištně pomoci.
A pokud se nám podaří do kabelky propašovat ještě šest croissantů na odpoledne, máme pocit, že jsme vyzráli nad systémem. Nad systémem, který nám ty croissanty už jednou započítal do ceny.
6. Hluk je problém jen tehdy, když ho dělá někdo jiný
Znáte ten hotelový balkonový dialog? „Jardo, máš ten opalovák?“ „Nemám, má ho Marcela!“ „Ta je v koupelně!“
Všechno o půl jedné ráno, kdy se ostatní hosté pokoušejí spát a místní cikády už požádaly o přeložení do klidnější destinace. Ráno tentýž český turista sepíše stížnost na hlučné Němce od bazénu. Jen tak, ze zásady. Na rozdíl od nás totiž cizí jazyky znějí hlasitě, i když lidé šeptají. Nejsme sami, kdo má rád klid, jen ho někteří z nás definují jako stav, při kterém je dobře slyšet výhradně nás.
7. Koš je malý, pokoj veliký. Tak v čem je problém?
Jeden odpadkový koš v koupelně a jeden v ložnici. Na dvě osoby a sedm dní. Co s tím?
Normální člověk odpadky průběžně vyhazuje. Libor je rozmisťuje strategicky: prázdné lahve pod stolem, kelímky za televizí, ubrousky na nočním stolku, účtenky v posteli. Hotelový pokoj dostává charakter nevýdělečné pobočky třídicí linky.
Pokojské se dost často potýkají i s použitými hygienickými potřebami, tělesnými tekutinami a neuklizenými toaletami.
Personál nemůže automaticky rozhodnout, co z volně ležících věcí je odpad, a co host chce zachovat. Obaly, účtenky nebo lahve mohou být nejednoznačné. Když je nevyhodí, pokoj vypadá neuklizeně. Když je vyhodí, host může tvrdit, že mu zmizela cennost. Je to nádherná hra. Jen se při ní baví jen jeden hráč.
8. Naše bezdrátové sluchátko má najít někdo s vysavačem
Marcela má sejf a Libor má dokonce klíček od sejfu. Přesto nechají peníze na komodě, řetízek na umyvadle a pas mezi ponožkami. Poslední den se ztratí bezdrátové sluchátko a začíná mezinárodní vyšetřování. Podezřelá číslo jedna: pokojská.
Důkazní materiál: „Včera tu ještě bylo.“
Sluchátko se samozřejmě najde v botě. Pachatel se k činu nepřizná.
Česká pokojská Erika Stočesová říká, že součástí práce je kontrola zásuvek, skříní i prostoru pod postelí. Nachází tam i zapomenuté cennosti, jejichž dohledávání úklid prodlužuje. Hoteloví zaměstnanci přitom nemají být soukromí detektivové ani opatrovníci našich věcí. Obojí ale občas dělají, protože někomu se z kapsy ztratila věc, kterou nikdy nevyndal.
9. Ustelte před odchodem. Ať má pokojská co rozebírat
Tady si musím dát facku i já. Jako dítě jsem byla vedena k tomu, že před odjezdem z ubytování se má ustlat. Takže člověk pět minut rovná deku, načechrá polštáře, vyhladí prostěradlo a pyšně se rozhlédne. Pokoj vypadá, jako by se v něm nikdy nespalo.
Následuje pokojská, která všechno zase svlékne. Je to podobné, jako kdybych po večeři odnesla talíř do kuchyně, slavnostně na něj naložila jídlo a popřála myčce hodně štěstí.
10. Pokojská je neviditelná. Dokud nenajdeme vlas v umyvadle
Tohle je opravdový dovolenkový paradox. Na pokoji necháme použité kapesníky, písek z celé pláže a koupelnu po akci, jejíž detaily raději nerozebírat. Druhý den objeví Libor vlas na dlaždici. Jeden. Otevře fotografie hotelu, porovná počet hvězdiček a začne psát reklamaci, jako by právě odhalil organizovaný zločin. Mezitím se pokojské dost často potýkají i s použitými hygienickými potřebami, tělesnými tekutinami a neuklizenými toaletami. Přitom nejde o žádné imaginární roboty s nekonečnou výdrží.

Podle studie hotelového úklidu připadalo na pracovnici průměrně čtrnáct pokojů denně a běžné čištění pokoje trvalo zhruba dvacet až třicet minut. Je to popis konkrétního provozu, ne univerzální norma. Ale docela dobře to vysvětluje, proč šedesát minut navíc strávených nad Liborovým koupelnovým experimentem není drobná nepříjemnost.
A co po sobě necháme jako poděkování? Někdy nic. V lepším případě drobné, které nám už na letišti nevezmou. Neříkám, že spropitné vyřeší problém. Říkám jen, že zdravit, neházet použité věci mimo koš a nenechávat po sobě koupelnu ve stavu biologického pokusu je překvapivě levné.
Představte si teď poslední den dovolené. Libor odchází na recepci a nespokojeně pronese, že hotel letos nějak upadl.
Marcela dodá: „Hlavně že jsme si odpočinuli.“
A do pokoje o patro výš právě vstupuje žena s vozíkem. Má před sebou dalších třináct dveří a za každými úplně jinou představu o slově dovolená. U té naší bychom občas měli mít povinnost na deset minut prohodit role, jen abychom zjistili, že hotelová kartička opravdu otevírá pokoj. Nikoliv právo chovat se jako prase.