Nejsem člověk, který by se příliš pozoroval. Je mi skoro padesát, mám tři děti, práci, která se sama neudělá, a dost dalších starostí na to, abych řešila každou maličkost. Když mě bolí hlava, přežiju den a doufám, že ráno bude líp. Když jsem unavená, jdu spát. Když je vedro, piju víc vody. Hotovo.
Jenže je tu zase léto a chtě nechtě jsem si musela přiznat, že stejně jako posledních pár let nemám všechno tak pevně v rukách, jak bych chtěla. CEO mého života se snad zase jen dočasně stal můj močový měchýř.
Od loňska jsem na to už zapomněla. Pak jsem jela na pravidelný červnový mamograf. Cesta na kliniku trvá půlhodinu. Jako naschvál se to zrovna ten den protáhlo (který umělec pošle technické služby sekat trávu podél rychlostního výjezdu z města v ranní dopravní špičce?), a tak než jsem dorazila do cíle, měla jsem pocit, že exploduju. Kolem recepce jsem přes zvednuté obočí recepční proběhla bez pozdravu a modlila se, ať z toho není v cílové rovince trapas.
Problém dneška nemusí být dehydratace, ale strach z ní. Masírky o pitném režimu je zkrátka tolik, že se pro někoho z pití vody stal výkonnostní sport.
Stejný příběh se opakoval na cestě zpátky. A tehdy mi to docvaklo. Léto. Štve mě, že něco tak banálního začalo zase organizovat můj den.
Letním varováním neutečete, i kdybyste chtěli. „Dodržujte pitný režim!“ varuje internet i cedule v metru. Když už člověk jednou dospěje do věku, kdy na preventivní prohlídky chodí častěji než na festivaly, snaží se aspoň ty základní věci dělat správně. A já piju – vodu bez bublinek. Do auta láhev na cestu, v kanceláři láhev v ledničce, u postele aspoň skleničku.
Jenže moje tělo začíná připomínat průtokový ohřívač. V místech, kde se pohybuju pravidelně, mě už znají toaletářky i personál kaváren, kde si někdy ani nic nedám. Takhle to dál nejde. Co je se mnou špatně?
Podezřelý číslo jedna: Piju moc vody
První diagnózu jsem si stanovila sama: piju moc vody. Případ uzavřen, děkuji za pozornost. Jenže není. Když jsem si začala zapisovat, kolik toho během dne vypiju, většinou jsem se dostala na dva až dva a půl litru, u vody o něco víc. Žádný extrém.
Narazila jsem ale na zajímavou myšlenku. Problém dneška prý nemusí být dehydratace, ale strach z ní. Masírky o pitném režimu je zkrátka tolik, že se pro někoho z pití vody stal výkonnostní sport.
Nebyl to můj případ, piju, když si na to vzpomenu, ne když mi to nadiktuje Garmin. Je ale fakt, že když se zapomenu a místo vody si dám kafe (teče to, tak co), pak se to občas snažím dohnat a vypiju třeba tři deci vody najednou.
Podezřelý číslo dva: Lungo s mlékem
Každé ráno jedno. Po obědě druhé. Nic divokého. Jenže zkuste zadat do vyhledávače „časté močení“ a dřív nebo později na kofein narazíte. U pravidelných konzumentů sice není jeho diuretický účinek nijak dramatický, kofein ale může zvyšovat aktivitu močového měchýře a zesilovat pocit nucení na močení.
Neříkám, že můj močový měchýř je rozbitý. Možná se jenom snaží držet krok s personálními změnami ve vedení firmy.
Přeloženo do češtiny: Díky vašemu oblíbenému šálku nemusí vaše tělo nutně produkovat víc moči, ale měchýř vás na malou žene dřív, než je plný. A častěji.
V tom už se poznávám, třetí kafe si někdy odpoledne občas dám.
Podezřelý číslo tři: Možná nepiju moc. Možná piju špatně
Co když problém není v tom, kolik toho vypiju? Co když je problém v tom, co piju? Tedy čistou vodu. Ne proto, že to říká leták VZP, ale protože mi to chutná a je to vždycky po ruce.
Při pocení totiž neztrácíme jenom vodu. Odchází s ní i sodík, draslík a další elektrolyty, které pomáhají regulovat hospodaření s tekutinami v těle. Bez nich totiž organismus nedokáže vodu zadržovat a distribuovat tak efektivně, jak je zvyklý.
Začala jsem proto část vody nahrazovat minerálkou a minimálně ve fitku si do vody přidávám elektrolyty. Uvidím za pár dní, jestli to bude fungovat. Mám ale pocit, že to dává smysl.
Podezřelý číslo čtyři: Neříkejte mi, že za to můžou hormony
Pak přišlo slovo, které ženy po čtyřicítce slyší asi stejně rády jako muži slovo prostata: perimenopauza. Až doteď jsem se tím nijak zvlášť nezaobírala, jenže pokles estrogenu podle všeho neovlivňuje jen náladu, spánek nebo menstruaci. Může ovlivnit (k tomu všemu, pochopitelně) taky močový měchýř, močové cesty i pánevní dno přesně tím způsobem, který mě teď tak rozčiluje.
Neříkám, že můj močový měchýř je rozbitý. Možná se jenom snaží držet krok s personálními změnami ve vedení firmy.
Podezřelý číslo pět: Tři děti a svaly, o kterých jsem nechtěla vědět
Po několika dnech článků, diskusí a rozhovorů na téma letní čůrání jsem začala mít dojem, že věcem, které by měly fungovat samy, věnuju pozornosti až moc.
Pánevní dno jsem totiž až doteď řadila do stejné kategorie jako dechové techniky, manifestaci hojnosti a další témata, kterým jsem za celý život nevěnovala víc než tři a půl sekundy pozornosti najednou.
Reklama
Ale nouze naučila Dalibora housti, říká se. A tak jsem se do toho sice neochotně, přesto ale začetla. Svaly pánevního dna pomáhají kontrolovat močový měchýř. A po těhotenstvích, porodech nebo prostě s přibývajícími roky nemusí být jejich kondice úplně tip top.
Tak kdo za to může?
Nejsem si jistá. A to mě štve skoro stejně jako samotné pobíhání na dámy.
Doufala jsem v elegantní odhalení pachatele a rychlý fix problému. Trik, po kterém by se můj močový měchýř vrátil k výkonům z roku 1998, jsem bohužel neobjevila. Zato mám ale celý seznam možných příčin jeho chování, na kterém figuruje voda, kafe, hormony, pánevní dno a skutečnost, že mi už dávno není dvacet. Ani čtyřicet.
Dobrá zpráva je, že jsem vlastně nejspíš v pořádku. Pokud se k častému močení totiž nepřidává pálení, krev v moči, silná žízeň, bolest, noční maratony mezi postelí a koupelnou nebo nevysvětlitelné hubnutí, nejspíš nejde o nic dramatického. Jen o další ze situací, kdy moje tělo zjevně zavedlo nový provozní řád a zapomnělo mi ho poslat.
