fbpx

S psychologem Janem Kulhánkem o tom, co s námi dělá strach, jak by měli média i politici podávat informace a co radí svým pacientům s úzkostí ohledně koronaviru

Zveřejněno: 13. 3. 2020

Stává se svět stále horším místem k životu? Podle zpráv v médiích, z nichž je většina negativních, to tak vypadá. Příběhy o válkách, terorismu, ekologické krizi a různých nemocích nás zahlcují každý den, přestože s většinou z nich nemáme žádnou šanci nic udělat.

Stále více výzkumů naznačuje, že dáváme automaticky větší pozornost negativnímu obsahu před pozitivním. Strach, který v nás ale tyto zprávy vyvolávají, však nemusí být jen hybnou silou. „Když je strachu moc a jsme jím zahlceni, naše racionální rozhodování se tlumí a máme tendenci jednat spíš instinktivně. To se nám možná hodilo v době, kdy jsme žili v divočině a třeba na nás útočilo nějaké zvíře nebo se rozvodnila řeka, začal hořet les. Ale v dnešní složité době, kdy se můžeme bát tolika různých věcí, které jsou poměrně komplikované, mohou být naopak instinktivní reakce vyvolané strachem dost zavádějící,“ upozorňuje psycholog Jan Kulhánek.

Jan je mimo jiné autorem článků o manipulaci strachem či aktuálního komentáře o tom, že panika je horší než koronavirus. Proto jsem se rozhodla, že se ho jako odborníka vyptám, jak to s tím strachem vlastně je, podle čeho máme poznat, že média či politici informují férově a nesnaží se nás pomocí strachu do něčeho dotlačit, a zeptala jsem se i na to, co radí svým pacientům, když se mu svěří s obavami z koronaviru.

V poslední době se na nás valí obrovské množství informací, které v nás mohou vyvolávat strach i proto, že se nás přímo dotýkají. Ať už to byla sucha, klimatická změna, teď koronavirus... Co si myslíte o způsobu, jakým média a politici tyto zprávy podávají?

U koronaviru mám zatím pocit, že se v tomto ohledu chovají politici celkem zodpovědně, tedy v tom smyslu, že jejich cílem není vzbudit ještě větší paniku. To ale samozřejmě neznamená, že v tomto ohledu nevznikne dříve či později nějaká aféra, na které si začnou média i politici honit body, tedy sledovanost, zájem a přízeň voličů. Třeba podobně, jako to bylo už u jiných témat, například u uprchlíků…

Jak má člověk poznat, že má někdo snahu ho takto ovlivňovat?

Manipulace strachem v politice se děje tak, že politik posílí pocit strachu veřejnosti z něčeho a potom nabídne nějakou jednoduchou cestu, jak z toho ven. Příklad: „Uzavřeme hranice a ono to bude fungovat. Podívejte, jak se o vás hezky staráme.“ Je ale třeba si přiznat, že na složitý problém jednoduché řešení neexistuje. Jenže tím, jak jsou lidé vystrašení a fungují jen na pudové bázi, přestávají být schopni toto kriticky vyhodnotit.

A co média? Jejich povinností je koneckonců informovat...

U médií to funguje trochu jinak. Jak víme, jejich příjmy se odvíjí podle toho, kolik lidí je čte nebo sleduje. To je ostatně vidět třeba na zprávách, že se tam často řeší právě věci, které přitáhnou pozornost, různé katastrofy, autonehody... A to je také způsob, jak se strachem lidí pracují.

Média nemají strašit ani uklidňovat, ale pokud možno uceleně informovat.

Co se týká médií veřejnoprávních, která jsou hrazená jinak než z reklam a sledovanosti, ty by to samozřejmě dělat nemusely. Ale ohledně koronaviru si myslím, že to právě v zájmu informování veřejnosti mimoděk dělají de facto také. Když to trochu přeženu, od rána do večera nám jen servírují zprávy o tom, kde je zase nový nakažený a jak se provádí nové testy, což je podle mého názoru samo o sobě dost nešikovné.

kulhanek in

Ano, lidé informováni být mají, aby měli představu, co se děje. Ale přece jen, všeho moc škodí. Je ostatně vědecky dokázáno, že čím více se o nějaké věci mluví, tím větší strach z ní máme. Pak už jsme jen kousek od davové paniky, vykupování obchodů a podobně.

I když si člověk snaží zachovat odstup, je někdy poměrně těžké nenechat se strhnout…

Samozřejmě, znám to i z vlastní zkušenosti. Když pak vidíte ty prázdné regály, řeknete si: Tak to se tedy opravdu asi děje něco strašidelného. Neměl bych také reagovat? To je první, co vás napadne. Nebo když potom jedete autobusem a vidíte tam dva lidi s rouškou, které jsou navíc prý jako ochrana před koronavirem k ničemu, je to divné.

I přes tu spoustu informací o šíření viru mi tu chybí nějaká ucelená mediální kampaň s přehlednými informacemi o tom, co je koronavirus, jak je to s ním v porovnání s běžnou chřipkou, jaké jsou příznaky a co dělat, když onemocním. Přestože tyto informace samozřejmě existují, myslím, že se podávají příliš kuse a rozhodně to nemá potřebný dopad. Myslím, že takovou kampaň by měl řídit stát a podporovat její šíření i do soukromých médií. Média jednoduše nemají strašit ani uklidňovat, ale pokud možno uceleně informovat.

Jak se strach z koronaviru bude podle vás vyvíjet v čase?

Víte, každý zdroj strachu funguje jen po určitou dobu, v závislosti na tom, jak moc se přiživuje. Ale dříve či později se mozek unaví, přestane vylučovat stresové hormony a pak spíš následuje únava a klid. Tento fakt se používá nejen při léčbě fobií, ale je vidět i v reálném světě.

Jan Kulhánek (1972)

Klinický psycholog, psychoterapeut, poradce, lektor a supervizor. Specializuje se na léčbu poruch příjmu potravy, psychoterapii duševních poruch a poruch osobnosti, práci s dospívajícími dětmi. Provozuje psychologické centrum Psychoterapie Anděl.

Vezměte si, jak velké emoce vyvolávali uprchlíci. A dnes tu máme situaci, kdy Turci vyhrožují, že budou do Evropy pouštět uprchlíky ve velkém. Ta zpráva proběhne, ale nové písně o tom, že s uprchlíky opravdu nechceme nic mít, už zdaleka tolik nevznikají.

Chodí k vám do poradny v současnosti lidé, kteří mají z koronaviru, ekologické krize a podobných věcí úzkosti?

Ano, i když mají většinou jiné hlavní téma, často teď třeba právě koronavirus otevírají. Zrovna včera jsme se bavili s kolegy na obědě, že každý z nás má během dne minimálně jednoho klienta, který tohle téma a obavy z něj zmíní.

Co těm lidem radíte?

Stejně jako u všech ostatních věcí, které mají panický charakter, se jim snažíme pomoci udělat si odstup. Neříkáme jim, že je koronavirus nesmysl, ale ptáme se jich, jaký by to pro ně byl pocit, kdyby omezili sledování zpráv o jeho šíření. Jak už jsem říkal, míra úzkosti je přímo odvislá od času, který člověk tráví sledováním zpráv na dané téma. Takže jde o to, aby si to lidé naučili nějak dávkovat. Jedině tak se jim podaří zachovat si racionální uvažování a chladnou hlavu.

Související…

Pražská radní Milena Johnová: Koronavirus je jako těžší chřipka, ne ebola
Zdeněk Strnad

foto: Michaela Cásková, zdroj: Psychoterapie Anděl

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...