Není jednoduché najít dobrého lékaře. A to ani tehdy, když s ním máte předem domluvenou schůzku. To jsme si uvědomili hned poté, co ani druhá restaurace, kde jsme Tomáše Rychnovského a Milana Studničku hledali, abychom se s nimi setkali na rozhovor, nebyla ta správná. Napotřetí jsme se naštěstí trefili. Od stolu ve smíchovském bistru Home office už se na nás usmívali dva sympatičtí muži – fyzioterapeut s psychologem. A oba už na první pohled působili tak důvěryhodně, že bych jim své zdraví do rukou klidně svěřila.
Během společně strávené hodinky se můj prvotní dojem ještě prohloubil. Nejenže jsou oba přátelé odborníci na slovo vzatí, ale zároveň očividně tvoří sehraný tým. A bylo vidět, že k sobě kromě kamarádství chovají také vzájemnou úctu a respekt. Jak už to tak bývá, dohromady je prý svedla náhoda. „Naše spolupráce a následné přátelství se zrodily v roce 2006, kdy jsem začal vozit syna k Tomášovi na Vojtovu metodu. V mých očích udělal s malým Milánkem zázraky. Byl jsem u vytržení z jeho práce i z toho, jak geniálně lidské tělo funguje. Hodně jsem se o to zajímal, po čase jsme se také začali navštěvovat a zjistili, jak moc je tělo s hlavou propojené,“ popisuje začátky Milan.
Migrény jsou velmi často spojeny s tlakem na ženu, která se pohybuje v prostředí, kde se necítí dobře. Pod tímhle obecným sdělením si představte cokoliv.
Po určité době spolu začali oba muži přednášet, později dokonce také spojili své praxe a vytvořili platformu Dovychovat, kde každý zájemce najde odpovědi na otázky týkající se stresu, komunikace v náročných situacích, výchovy dětí nebo tělesného cvičení. O těchto tématech jsme si také s Milanem a Tomášem povídali, navíc i o jejich posledním počinu – knize s výmluvným názvem Každá bolest má svou příčinu, která shrnuje to nejdůležitější z jejich dosavadní společné praxe.
Můžete na úvod vysvětlit, co ve vašem pojetí znamená, že každá bolest má svou příčinu?
Tomáš Rychnovský: Bolest se v těle neobjevuje náhodou. Vzniká nějakým přetížením, například tím, že člověk moc sportuje, nebo naopak nesportuje vůbec a nehýbe se, ale i z psychických důvodů. Vždycky nějaký důvod převažuje, proto je potřeba vyšetřit, který z nich má na našich problémech největší podíl.
Během psaní knihy jste se tedy nejvíc inspirovali vlastními zážitky z praxe?
TR: Přesně tak. Lidské tělo má své principy, které když fungují, nic nás nebolí. O tom je teoretická část, ve které jsou zejména témata vztahující se k pohybovému aparátu. Pak právě následují příběhy z ordinace, kde popisujeme, jaké typy bolesti a problémů lidé mají a jak jsme k nim v terapii přistupovali. Připojujeme i své zkušenosti a rady, jak se chovat, aby byl v pořádku tělesný vývoj dětí. Já se také snažil zmínit co nejvíce případů, kdy za bolestí těla stála hlavně psychika, což je velmi zajímavé téma. Pak je tam další důležitá problematika cvičení a dechu.
Jak právě dech souvisí s naším zdravím a psychikou?
TR: Když člověk správně používá dechové svaly, ovlivňuje to například i páteř – je flexibilnější, rovnější. Když naopak správně nedýcháme, může se měnit její tvar či ztuhlost…
Milan Studnička: A špatné dýchání je právě často zaviněno tím, že prožíváme stres. Člověk třeba nemá dobrý vztah s manželkou, je vynervovaný z rodičů, z tchyně, má problémy v práci. Proto se musí naučit pracovat i se svou mentální složkou. Takže když k Tomovi přijde pacient, který má psychické problémy a neumí je řešit, pošle ho za mnou a já se s ním snažím pracovat.
O provázanosti bolestí a psychiky mluvím už více než šest let všude, kde vystupuji, říká Tomáš Rychnovský
TR: Dechová centra jsou spojená s emočními centry v mozku. Takže dech je vždycky obrazem toho, jak se naše mysl cítí a jak jsme spokojení. A následně tedy dech ovlivňuje náš fyzický stav, třeba funkci páteře. Mimochodem, o provázanosti bolestí a psychiky mluvím už více než šest let všude, kde vystupuji. Někdy se totiž na rehabilitacích pouze cvičí, což nevede k očekávaným zlepšením ze strany pacienta, ani to nepovažuji za terapeuticky správné.
Říká se, že správně bychom měli dýchat do břicha. To ale asi většina lidí nedělá...
MS: Když se dítě narodí, dýchá správně. Ale když je v napětí, jeho dechový stereotyp se mění, většinou se to děje kolem tří až čtyř let věku. Kdybyste vedle sebe vyskládali desetileté děti a koukali na ně, většina už dýchat do břicha nebude, což je výsledek působení nás, dospělých.
Rodiče mají na psychický, potažmo i fyzický stav svých dětí velký vliv. Na co by podle vás měli primárně myslet, pokud je chtějí pozdějších zdravotních problémů co nejvíce ušetřit?
MS: Už když si dítě pořizují, nejdřív by si měli promyslet, zda na něj budou mít dostatek času, prostředků, ale také sociální zázemí, přátele, kteří jim budou pomáhat. Je důležité, aby ta dvojice nebyla na péči o dítě úplně sama. Protože pokud to tak je, pak to matka často nemůže emočně ustát. Otec je v práci, ona se dvěma nebo třemi potomky doma, nervy má na pochodu. To pak bohužel velmi často odskáčou právě děti. Zato kdyby matka měla čtyři nebo pět kamarádek, které jsou na tom podobně, vzájemně by se navštěvovaly, podporovaly, a pro ni by tak bylo mnohem jednodušší veškeré napětí ustát.
TR: V knize hodně řešíme i téma laskavosti. Když člověk potřebuje splnit veškerý denní režim, často od laskavosti uhne k příkazům, zákazům, povelům. A dítě vnímá, že prostředí doma už není tak hezké a pohodové, ono ale potřebuje primárně klid, přijetí, sounáležitost, srandu, mazlení a pocit bezpečí, který plyne z naplněného vztahu. Pak funguje bezvadně.
V knize píšete i o pubertě. Většina rodičů to má nastavené tak, že dítě bude nesnesitelné, neovladatelné. Co si o tom myslíte?
MS: Puberta je takovým vysvědčením z rodičovství. Takže když rodič pojal výchovu dobře, probíhá puberta víceméně bez problémů, naopak je s dítětem větší sranda, dají se s ním vést daleko hlubší rozhovory, protože má za sebou další vývojový skok. Když to ale předchozí roky nefunguje, puberta může být opravdu pekelná. Rodiče za mnou chodí a stěžují si na své potomky, ale já jim říkám, že se jen sečetlo to, co do té doby sami dělali ve výchově špatně.
Dá se s tím v tu dobu ještě něco dělat?
MS: Je třeba znovu budovat důvěru, naslouchat dítěti, netlačit na ně, snažit se ho chápat a hlavně se o ně zajímat. Měl jsem krásný případ asi čtrnáctiletého kluka, který se postupem času vykašlal na všechny zájmy, přestal chodit do školy a jen seděl u počítače a hrál hry. Maminka mě zavolala, kluk jí nadával, že žádného psychologa nechce, tak se hodně bála.
Tomáš Rychnovský a Milan Studnička
Tomáš vystudoval fyzioterapii na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl žákem Prof. PaedDr. Pavla Koláře Ph.D., u něhož působil 10 let. Od roku 2001 provozuje soukromou fyzioterapeutickou praxi pro dospělé a děti. Svou odbornost rozšířil o vliv psychiky na vznik bolesti. Léčí bolesti nejen technikami z fyzioterapie a cvičením, ale také vnímáním podstaty lidské (ne)spokojenosti. Milan vystudoval vzdělávání dospělých a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Je také absolventem Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V současnosti pracuje jako psycholog se zaměřením na děti. Oba vystoupí na zářijovém Festivalu Evolution.
Když jsem si k němu tehdy sedl, ani se na mě nepodíval a hrál dál. Tak jsem chvíli pozoroval dění na monitoru a pak se ho začal ptát, jak mění náboje a podobně. Prostě jsem se zajímal. Začali jsme se bavit, během deseti minut už jsem u toho počítače seděl já a on mi vysvětloval, jak střílet a za dalších 20 minut už se mi s brekem svěřoval, co všechno ho v životě trápí. A to bylo krásné.
Když se vrátím k té bolesti, většina lidí neřeší její příčinu, raději si dá lék…
TR: Lék je jen taková rychlá záplata. Bolest už necítím, ale mechanismus zátěže na to místo je pořád stejný, takže se problém může stále zvětšovat. Tělo má navíc kompenzační mechanismy, které nám z krátkodobého hlediska pomohou, ale z dlouhodobého naopak. Přitom by stačilo, kdyby si člověk zašel k odborníkovi, aby mu doporučil nějaké rozumné cviky. Ale to my většinou bohužel neuděláme.
Někteří zastánci psychosomatiky tvrdí, že každá část lidského těla je spojena s jinou duševní příčinou. Například když mě bolí záda, moc si toho v práci nakládám, problémy s očima značí, že něco nechci vidět. Co si o tom na základě svých zkušeností myslíte?
TR: Samozřejmě, že empirická sledování provázanosti těla a mysli mají dávné kořeny. Dá se od toho odpíchnout, nesmí to však nabádat ke generalizaci. Já jdu vždy s pacientem do příčiny například toho, proč si toho moc naloží a pak není v životě šťastný.
Ta tíha se projevuje ve svalové funkci a schopnosti těla zvládat její zátěž. Třeba výchova k perfekcionismu bez chyb je zejména pro ženy totálně destrukční. Jen dnes jsem měl dvě pacientky s bolestmi z napětí, které jim způsobuje jejich touha po „dokonalosti“. To je samozřejmě otázka jejich výchovy a obecně výchovy dětí.
Ženy také často bojují s migrénami. Může i tam být příčinou snaha o dokonalost?
TR: Migrény jsou velmi často spojeny s tlakem na ženu, která se pohybuje v prostředí, kde se necítí dobře. Pod tímhle obecným sdělením si představte cokoliv. Buď jí to prostředí někdo vytvořil, nebo si ho vytváří sama v sobě. Anebo oboje. U této diagnózy se na to žen ptám a ony se potom bolesti zbaví.
Dokázali byste našim čtenářům ještě poradit nějaké základy, jak by měli se sebou pracovat, pokud bolestmi trpí?
MS: Základem je mít kontakt sám se sebou, pravidelně si najít čas a třeba si napsat, co mě trápí, rozčiluje, čeho se bojím. Jakou bolest mám v sobě. Protože když si to napíšu, jsem schopný s tím lépe pracovat.
TR: Třeba za mnou přijde žena, která žije relativně vzorně s tím, že už ji rok bolí hlava a nic na to nepomáhá. Ale když se s ní bavím, zjistím, že má na starosti stavbu domu. Měření oken, řemeslníky, domluvení termínů, financí a tak dále. Pak se jí zeptám, kolik jí to bere z celkové spokojenosti a ona řekne, že asi půlku, což je dost. Vysvětlím jí, jak o tom má mluvit se svým manželem a dohodnout se, zda by se to nedalo vyřešit jinak. A ona je do 14 dnů v pohodě, stačilo si jen spojit problém s tím, co ji bolí. A kromě toho vnímání sebe sama je důležité naučit se hlídat si svůj dech, jak jsme říkali už na začátku.
Reklama
foto: Archiv Tomáše Rychnovského a Milana Studničky, zdroj: Dovychovat
