fbpx

S Alicí Zoubkovou z Národního ústavu duševního zdraví o stigmatizaci nemocných a o tom, jak nálepkování "pomáhají" média

Zveřejněno: 23. 7. 2019

Svěřit se kolegovi v práci s tím, že jsme byli u lékaře, protože nás zase bolí záda, nám přijde jako naprosto přirozená věc. Ale říct mu o nedávné návštěvě psychologa, nebo dokonce psychiatra? Ani náhodou. Ještě by si myslel, že to nemáme v hlavě v pořádku, a možná by to řekl šéfovi... Radši nemyslet.

Přestože se podle serveru Novinky.cz až třetina Čechů za svůj život s problémy s psychikou setká, stále je u nás toto téma tabu. Mnoho pacientů se raději vůbec neléčí, aby se o jejich potížích okolí nedozvědělo. Není se ale čemu divit, neboť mnoho z těch, kteří své deprese, úzkosti a další formy duševních poruch řeší, má problémy s nálepkováním a stigmatizací.

„V naší společnosti je zažitá představa, že tyto lidi přijímáme, ale opak je pravdou,“ říká Alice Zoubková z Národního ústavu duševního zdraví. Právě Alice se v NUDZ v současnosti tématem stigmatizace intenzivně zabývá. „V roce 2017 jsme tu dělali výzkum, ze kterého vyplynulo, že se 85 procent respondentů stalo terčem diskriminace nebo stigmatizace, a to ze strany přátel, zdravotníků, ale třeba i v pracovní oblasti. A to je bohužel poměrně vysoké číslo,“ zdůrazňuje, zatímco si povídáme na dvorku jedné pražské čajovny.

Určitě je vhodné dát například do článku o sebevraždě do boxu odkazy na nějaké krizové centrum. To je věc, která novináři nezabere ani minutu.

Alice je taková superžena. Vystudovala žurnalistiku, nyní dokončuje psychologii a kromě práce v NUDZ stíhá ještě spoustu dalších aktivit, které jsou veskrze pracovní. Když se jí ptám, jestli má i nějaký volný čas, říká, že vlastně moc ne, ale prý jí to nevadí. Práce je jejím koníčkem a jednou by se chtěla věnovat dětem. My jsme se ale během rozhovoru zaměřily na její současné projekty a na to, proč česká společnost stále není schopná lidi s duševním onemocněním přijmout.

Jaké nejčastější mýty o duševních chorobách v médiích a celkově ve společnosti kolují?

Jedním z nejvýraznějších mýtů je představa, že člověk s duševním onemocněním je svému okolí nebezpečný a může být rizikem pro společnost. Bohužel je tento názor do značné míry podporován právě médii, protože se v nich téma duševního zdraví často objeví až ve chvíli, kdy dojde k nějakému násilnému činu, ve kterém hraje člověk s duševním onemocněním určitou roli. Pokud se ale podíváme na výsledky výzkumů, ukazuje se, že tito lidé se s mnohem větší pravděpodobností spíše mohou stát obětí trestného činu nebo ublížit sami sobě.

zoubkova in

Pokud se média určitému případu sebevraždy věnují intenzivně a po dlouhou dobu nějakým necitlivým způsobem, je prokázáno, že se zvyšuje riziko, že tento čin může někdo napodobit, říká Alice Zoubková


Část veřejnosti se také domnívá, že osoby s duševním onemocněním nemohou pracovat a nejsou schopny se o sebe samy postarat. Tak to ale není. Značná část jedinců s duševním onemocněním pracovat může a chce. Jsou to lidé jako my, kteří mají vlastní rodiny, vychovávají děti, mají přátelské i partnerské vztahy a jsou schopni v běžném životě normálně fungovat.

A jak je to s léčitelností duševních chorob? I tady se názory dost různí...

Spektrum duševních onemocnění je tak široké a každý člověk tak individuální, že jednoznačně odpovědět nelze. Každopádně existují lidé, kteří měli v životě třeba jen jednu ataku psychózy a po podstoupení léčby už se jim nemoc nevrátila. Naopak jsou i tací, kterým se v průběhu let ataky neustále opakují, a jde u nich tedy o chronický stav. Je ale důležité zmínit, že i takoví jedinci můžou žít spokojený a kvalitní život.

Nedávno jste vypracovali takzvaný Media Guide s tipy na to, jak citlivě informovat o duševním zdraví. Tam mimo jiné uvádíte jako problém fakt, že studenti středních zdravotních škol označili lidi s duševní poruchou jako agresivní, introvertní, zmatené, nevypočitatelné. Neměli ale částečně pravdu?

Je samozřejmě pravdou, že někteří lidé například v akutní fázi psychózy mohou trpět halucinacemi, bludy, chovat se nestandardně, nebo ne zcela ručit za své chování. Pořád je ale třeba mít na mysli, že každý případ i projevy onemocnění jsou naprosto individuální, a není tedy možné je zobecňovat. Hlavní je, aby v člověk v tomto stavu dostal adekvátní péči, a měl tak šanci se postupně znovu stabilizovat.

Pokud zmiňujete studenty zdravotnických škol, tak právě oni by měli být této problematice otevření a mít představu o tom, co všechno do oblasti duševních onemocnění spadá a jaké mohou mít podoby. Z výsledků vyplynulo, že 42 % těchto studentů považuje osoby duševním onemocněním za spíše nebezpečné. Jenže takový stereotyp pak může mít negativní důsledky třeba v rámci poskytování zdravotní péče. Stává se, že člověk s duševním onemocněním jde k odborníkovi se svými fyzickými potížemi a naráží, protože lékař tyto problémy přičítá právě jeho duševnímu onemocnění a nedává jim takovou váhu, jako by dal u člověka, který je zdravý.

V roce 2018 vyšel dokument Život za zdí o tom, jaké je žít s duševní chorobou. Zdá se vám to jako dobrá cesta, jak současné stereotypy bourat?

Určitě. Nikdy totiž nemůžete dostat autentičtější obraz duševního onemocnění než přímo od člověka, který s ním má zkušenost. Samozřejmě pouze v případě, kdy je ve stabilizovaném stavu a má na své onemocnění nějaký náhled. Rozhodně je dobré dávat těmto lidem v médiích prostor, mluvit s nimi o tom, jak se jejich onemocnění projevuje a zasahuje jim do života, ale také o tom, jak se jim podařilo ho zvládnout, aby mohli znovu fungovat. Právě to může dát velkou naději dalším lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci.

Na svém webu uvádíte, že počet sebevražd na počet obyvatel je u nás vyšší než průměr EU i světa. A je prokázáno, že média ji mohou zvyšovat kvůli takzvanému Wertherovu efektu. Můžete vysvětlit, o co přesně jde a zda se ten efekt projevuje i u nás?

Wertherův efekt je fenomén spočívající v tom, že pokud se média určitému případu sebevraždy věnují intenzivně a po dlouhou dobu nějakým necitlivým způsobem, je prokázáno, že se zvyšuje riziko, že tento čin může někdo napodobit. To bývá zpravidla ještě vyšší, pokud sebevraždu spáchá známá osobnost, protože v takových případech se média dané události obvykle věnují s o to větší intenzitou.

V České republice si ročně vezme život přibližně 1 500 osob. Co se týká Wertherova efektu, ten může u některých zranitelnějších jedinců pravděpodobně zapůsobit. Sebevražda ale zpravidla nemívá jen jednu příčinu a měli bychom se tedy v tomto směru snažit vyhnout přílišnému zjednodušování, nejen při informování v médiích.

Na průvodce pro média navázal projekt StigmaWatch, který je také součástí iniciativy NA ROVINU, v němž média, která informují o duševním zdraví, monitorujete a zároveň upozorňujete na případné nešťastné formulace. Jaké chyby jsou nejčastější?

Často jde o drobnosti, které ale můžou napáchat škodu nebo někoho zranit. Jedna z věcí, která by se například neměla v médiích objevovat, je detailní popis metody sebevraždy. Samozřejmě, pro novináře je důležité informovat, že si někdo vzal život způsobem, že spolykal léky. Ale už není vhodné zmiňovat, jaký typ a jak velkou dávku si vzal, protože v takovém případě jde v podstatě o návod. Stejně tak mohu říci, že někdo skočil z mostu, ale už není potřeba upřesňovat, z jaké výšky a kde konkrétně k události došlo. Obdobný princip pak platí i u fotografií nebo videí z místa sebevraždy.

Alice Zoubková (1993)

Vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd UK, aktuálně dokončuje poslední ročník oboru psychologie, a to na Filozofické fakultě UK. V Národním ústavu duševního zdraví se podílela na přípravě Media Guidu, příručky pro média zaměřující se na to, jak informovat o tématu duševního zdraví. Dále je správkyní projektu StigmaWatch, který spolu s MediaGuidem spadá pod iniciativu NA ROVINU a společně jsou součástí projektu Destigmatizace lidí s duševním onemocněním. Pracuje rovněž jako redaktorka pro portál Šance Dětem, česko-německý magazín „jádu“ a také jako lektorka primární prevence na základních školách a gymnáziích.

Někdy také upozorňujeme na určité „nálepkování“. Vždy by měl platit takzvaný „people first princip", který dává na první místo člověka samotného a až pak jeho diagnózu. Doporučujeme tedy místo označení „schizofrenik“ nebo „maniak“ používat pojem „člověk se schizofrenií“ nebo „osoba v manickém stavu“. Stejně jako nemáme ve zvyku říkat, že je někdo „rakovinář“, proč bychom měli používat nálepku „schizofrenik“? Diagnóza jako taková přece nikdy nedokáže naplno vysvětlit, jaký člověk skutečně je.

A co naopak může pomoct?

Určitě je vhodné dát například do článku o sebevraždě do boxu odkazy na nějaké krizové centrum nebo linky důvěry. To je věc, která novináři zabere pár minut a ve skutečnosti může hodně pomoci. Člověk, který si text přečte, si totiž díky tomu může uvědomit, že na svoje trápení není úplně sám a má se kam obrátit.

Jak už jsem zmiňovala dříve, je dobré také v médiích upozorňovat na příběhy osob, které se dokázaly se svým duševním onemocněním nebo sebevražednými myšlenkami vyrovnat, a mohou tak ostatní inspirovat a dodat jim sílu.

Zároveň bude jen dobře, pokud se média budou věnovat tématu duševního zdraví průběžně, a nikoliv jen v souvislosti s výjimečnými nebo nešťastnými událostmi. Příkladem můžou být třeba mediální výstupy, které upozorní na příznaky vybraných duševních onemocnění a na význam jejich brzkého zachycení a včasné intervence. Stejně tak je možné věnovat se například vyvracení nejčastějších mýtů o sebevraždách nebo informovat o různých metodách léčby.

Zlepšila se situace od doby, co jste s monitoringem začali?

Začali jsme v březnu a myslím, že je to práce na dlouho. Výsledek se určitě nedostaví hned. Ale těší mě, že se už několikrát podařilo, že jsme novináře zkontaktovali a oni na základě našeho doporučení změnu skutečně udělali. Nebo někteří alespoň poděkovali za upozornění s tím, že příště si dají pozor. Jsem přesvědčená, že naprostá většina novinářů nepíše stigmatizujícím způsobem záměrně, aby někoho poškodila, ale zkrátka z nevědomosti. Nevědí, že některé formulace můžou být pro osoby s duševním onemocněním zraňující, nebo že určité ilustrační fotografie můžou stigmatizaci ještě více podporovat. Proto je podle mě správnou cestou upozorňovat je na případné nedostatky slušně, konstruktivně, a hlavně jim dát k dispozici konkrétní doporučení a návody, jak to příště udělat trochu jinak.

Do budoucna bychom do tohoto projektu zapojili i více veřejnost tak, aby vznikla jakási destigmatizační síť. To znamená, že ve chvíli, kdy si někdo v jakémkoliv médiu všimne článku nebo příspěvku o duševním zdraví, který se mu nebude tak úplně zdát, dá nám o něm vědět. V současnosti nás můžou lidé kontaktovat skrze náš mail nebo webový formulář. Už teď nám občas přicházejí tipy ze strany veřejnosti a čím častěji se to bude dít, tím lépe. Znamená to totiž, že se vůči případné stigmatizaci postupně stáváme citlivější a pozornější.

Související…

Jak psychedelika mohou pomoci se závislostmi i posttraumatickým syndromemToxická pozitivita může poškodit duševní zdraví. A nejen ta na sociálních sítíchTemná historie sprchování: Sloužilo i jako léčba duševních chorob

foto: Michaela Cásková, zdroj: Národní ústav duševního zdraví

Tipy redakce

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.