Spánková paralýza: Proč se budíme v „mrtvém“ těle?

Zatímco hlava už je v plné bdělosti, tělo jako by vypovědělo službu. Noční můra tak pokračuje dál, zatímco mozek jen zděšeně přihlíží a marně se snaží přimět vaše hlasivky k výkřiku. Jako vystřižené z béčkového horroru!

Démoni a andělé

Zůstaňte v klidu, spánková paralýza je poměrně častý jev a ve skutečnosti nám nemůže fyzicky ublížit. Psychicky ale ano, proto bychom měli příliš časté nebo děsivé epizody spánkové paralýzy raději konzultovat s psychologem.

Lidé ve spánkové paralýze potkávají nejčastěji démony, duchy, mimozemšťany, ale třeba i své mrtvé příbuzné. Někteří spáči ale vidí i části svých vlastních těl vznášející se ve vzduchu, nebo své dokonalé kopie sama sebe stojící vedle postele.

Spánková paralýza je častější, než se dříve předpokládalo. Aspoň jednou ji zažilo téměř 8 % dospělých. Toto číslo je mnohem vyšší mezi vysokoškolskými studenty (28 %) a psychiatrickými pacienty (32 %).

Někteří lidé se naopak setkávají s anděly a spánkovou paralýzu prožívají jako silně náboženský zážitek. Podle vědců tyto přeludy mohly v raném novověku podporovat víru v čarodějnice a mohly by dokonce vysvětlovat i moderní tvrzení o únosech mimozemšťany.

„Probudila jsem se a nemohla se hýbat. Viděla jsem postavu vypadající jako gremlin, která se schovávala za mým závěsem. Skočila mi na hruď. Myslela jsem, že jsem se dostala do jiné dimenze. Nejděsivější na tom bylo, že jsem nemohla křičet. Bylo to tak živé, tak skutečné,“ popisuje BBC Victoria.

8 % dospělých

S tímto podivuhodným jevem máme jako lidstvo co do činění už od nepaměti – konkrétně od dob, kdy první lidé usnuli. Barvitě vylíčená spánková paralýza je součástí literární historie včetně ikonického díla Frankenstein. Ale až donedávna téměř nebyla vědecky prozkoumaná. „Byl to ignorovaný fenomén, ale v posledních deseti letech o něj roste zájem,“ tvrdí doktor Baland Jalal, výzkumník spánku na Harvardské univerzitě, který v roce 2020 dokončil první klinickou studii způsobů léčby spánkové paralýzy.

Nejkomplexnější průzkum spánkové paralýzy zmapoval v roce 2011 Brian Sharpless, v současnosti hostující docent na St Mary's College v Marylandu. Sharpless zjistil, že spánková paralýza je častější, než se dříve předpokládalo. Aspoň jednou ji zažilo téměř 8 % dospělých. Toto číslo je mnohem vyšší mezi vysokoškolskými studenty (28 %) a psychiatrickými pacienty (32 %).

Chyba REM fáze

„Lidé mají po prožité paralýze sklony hledat nadpřirozené vysvětlení, ve skutečnosti je ale příčina velmi přízemní,“ usmívá se doktor Jalal.

V kanadském Newfoundlandu je běžné vidět "starou čarodějnici" sedící na hrudi. Mexičané zase uvádějí, že jim na hrudi leží "mrtvý muž", zatímco obyvatelé Svaté Lucie hovoří o duších nepokřtěných dětí, které je škrtí ve spánku. Turci popisují halucinaci jako "karabasan" – tajemnou, přízračnou bytost.

V noci naše tělo prochází čtyřmi fázemi spánku. Poslední fáze s rychlými pohyby očí se nazývá REM. Právě v ní se nám zdají sny. Během REM mozek paralyzuje svaly, nejspíš právě proto, abychom si v živých snech fyzicky neublížili.

„Někdy se ale smyslová část mozku vynoří z REM předčasně. Díky tomu se cítíme vzhůru. Spodní část mozku ale zůstává v REM,“ vysvětluje Jalal, „a stále vysílá neurotransmitery, které paralyzují vaše svaly. „Probouzíte se mentálně, vnímáte. Fyzicky jste stále paralyzováni,“ dodává.

Mozek vypravěč

Nejvíc dramatické epizody spánkové paralýzy jsou ty, které doprovází barvité halucinace. Podle vědců se díky nim můžeme dozvědět fascinující věci o fungování našeho mozku.

„Když se dostanete do spánkové paralýzy, kůra mozku vysílá do těla signály, které mu říkají, aby se pohnulo. Svaly jsou však ochrnuté, a tak mozek nedostává žádné zpětné signály na oplátku. Dochází k nesouladu. V důsledku toho mozek "vyplní mezeru" a vytváří si své vlastní vysvětlení, proč se svaly nemohou hýbat. Proto tolik halucinací zahrnuje bytost, která vám sedí na hrudi.“

Probudila jsem se a nemohla se hýbat. Viděla jsem postavu vypadající jako gremlin, která se schovávala za mým závěsem. Skočila mi na hruď. Myslela jsem, že jsem se dostala do jiné dimenze. Nejděsivější na tom bylo, že jsem nemohla křičet. Bylo to tak živé, tak skutečné.

To posiluje oblíbenou myšlenku evolučních vědců o lidském mozku jako "stroji na vyprávění příběhů". Těžko se smiřujeme s tím, že většina světa je náhodná. Proto náš mozek vymýšlí dramatická vyprávění ve snaze najít smysl i ve všedních náhodných událostech.

Strach z nadpřirozena

Liší se spánková paralýza v jednotlivých lidských kulturách? Ano, obrovsky! Podle výzkumu doktora Jalala zažívají lidé s větším strachem z nadpřirozena spánkovou paralýzu častěji a silněji.

Jalal v sérii studií porovnával příznaky v Dánsku a Egyptě, mezi dobrovolníky s podobným věkovým a genderovým rozložením. Egypťané mnohem častěji než Dánové zažili spánkovou paralýzu (44 % oproti 25 %), a také se častěji přikláněli k nadpřirozenému vysvětlení. Egyptští dobrovolníci, věřící v duchy a démony, také zažívali delší dobu ochrnutí během každé epizody.

Tyto výsledky korespondují se závěry Christophera Frenche, vedoucího výzkumného oddělení psychologie na Goldsmithsově univerzitě v Londýně. V průběhu let French zaznamenal častá pozorování, která byla silně ovlivněná kulturou. V kanadském Newfoundlandu je běžné vidět "starou čarodějnici", sedící na hrudi. Mexičané zase uvádějí, že jim na hrudi leží "mrtvý muž", zatímco obyvatelé Svaté Lucie hovoří o duších nepokřtěných dětí, které je škrtí ve spánku. Turci popisují halucinaci jako "karabasan" – tajemnou, přízračnou bytost.

„Řekněme, že vám babička vypráví: Ta potvora vypadá takhle, přichází v noci a napadá spáče. Kvůli tomuto strachu budou vaše centra strachu hyperaktivní. Najednou během spánku REM cítíte, že je něco špatně, a okamžitě se vynoří ten obávaný tvor,“ vysvětluje Jalal a dodává: „Zdá se, že kultura a strach z nadpřirozena opravdu mohou vyvolávat epizody spánkové paralýzy.“