fbpx

Peklo somnifobie: Proč některé lidi děsí spánek k smrti? 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Strach z usínání může mít mnoho příčin od traumatu po spánkovou apnoe. Následky jsou vysilující, účinná léčba ale existuje.

Zveřejněno: 3. 5. 2023

Když se Elizabeth Johnsonová snaží usnout, často ji ovládne úzkost. Po ulehnutí do postele se začne uvolňovat, ale má pocit, že nad sebou ztrácí kontrolu. „Místo toho, abych pokračovala v usínání,“ řekla pro magazín Guardian., „dostanu záchvat paniky, injekci adrenalinu a jsem opět plně vzhůru. Pak musím celý proces pokusu o usnutí absolvovat znovu, nebo to radši vzdát.“

Osmatřicetiletá Johnsonová z Kansasu má problémy se spánkem od svých sedmi let. Začalo to nespavostí a strachem z nespaní, ve dvanácti letech to přešlo ve strach ze samotného spánku. „Když se dostanete do stavu, kdy můžete psychicky usnout, bojíte se, že tentokrát se to nepodaří. Nebo se bojíte, že budete mít noční můry. A později se objevila další úroveň strachu z usínání: protože už si neuvědomujete, co se děje, takže nejste v bezpečí,“ popsala své stavy v dětství. Později její strach z usínání dosáhl dalšího levelu: jelikož si během spánku neuvědomuje, co se děje, cítí se v nebezpečí.

Poradkyni jsem řekla, že nespím, že se bojím. Co když mi bude hořet dům, a já se neprobudím? Nebo co když přijde nějaký zlý člověk a vyvraždí mi celou rodinu, zatímco budu spát? Co když mi umře máma na gauči, a já to prospím? Začala jsem mít záchvat úzkosti, jen když jsem o tom mluvila.

Problémy pokračovaly i v dospělosti a vrcholu dosáhly, když jí bylo 31 let. Teď, když se to trochu zlepšilo, pro ni dobrá noc znamená pět hodin, špatná noc nula až dvě hodiny.

Johnsonová učí angličtinu a dějepis studenty s poruchami chování. Má také dvě děti ve věku sedm a jedenáct let a to, že má rodinu, jí pomáhá zvládat situaci. „Prostě musím jít dál. Byly časy, kdy jsem nemohla spát několik dní v kuse. Zůstat v práci vzhůru je těžké. A jako rodič to mám těžké.“

Dlouhý výčet příčin

Není známo, kolik lidí je somnifobií postiženo, protože se nejedná o primární diagnózu. Objevuje se jako součást jiných onemocnění od poruch spánku až po posttraumatickou stresovou poruchu. „Jednou ze známých příčin je spánková paralýza a až 40 % populace ji alespoň jednou prodělalo. Bývá to velmi děsivé, jste ochrnutí a přitom vzhůru. Nemůžete křičet,“ říká doktorka Alanna Hareová z oddělení spánku a ventilace v nemocnici Royal Brompton v Londýně. Právě proto někteří lidé radši nechtějí usnout vůbec.

Další příčinou somnifobie může být spánková apnoe, neboli když se během spánku střídavě zastavuje a rozbíhá dech. Trpící mívají sny o tom, že se topí, nebo se budí s pocitem, že vůbec nemohou dýchat, říká Hareová.

Jak úzkostná porucha postupovala i v pozdějším věku. Pak už nemusela ani ležet v posteli, aby se bála. Stačilo, aby věděla, že už je skoro čas jít spát, a znervózněla.

Léčba závisí na příčině problému. Pokud se jedná o noční můry, spánkovou paralýzu, náměsíčnost nebo podezření na spánkovou apnoe, je nutné se obrátit na spánkového specialistu. Těch je celá řada od respiračních lékařů až po psychiatry a neurology. „Pokud by to vypadalo, že problém souvisí s panickou poruchou, generalizovanou úzkostí, nebo je to dokonce součást obsedantně kompulzivní poruchy, pak by mohlo být vhodnější řešit ho v rámci psychologických nebo psychiatrických služeb. Důležité je, aby lidé věděli, jak vyhledat pomoc, aby se to dalo zvládnout, řešit a zlepšit,“ dodala Hareová.

Pomohly přírodovědné dokumenty

Brandy Clearová je matkou pěti dětí, pracuje v zákaznickém servisu a žije v New Yorku. Na svém blogu píše o svých zkušenostech s duševním zdravím, včetně závislosti na heroinu v dospívání a celoživotního boje se somnifobií. „Zotavuji se nahlas, aby ti, kteří trpí v tichosti, věděli, že nejsou sami,“ říká.

Usnout se bála od šesti nebo sedmi let. V devíti letech ji matka vzala k lékaři, který jí předepsal antihistaminikum a sedativa. „Léky mi pomáhaly usnout, ale ráno jsem se těžko budila a nerada jsem je brala.“ Tak s léky přestala. „Začala jsem se nutit, abych zůstala vzhůru, protože jsem nechtěla usnout, dokud se mé tělo příliš neunavilo. Nikdy jsem ale nespala déle než asi šest hodin.“

Clearová byla sexuálně zneužívána svým zesnulým otcem. „Mé zkušenosti způsobily, že se mi v noci usínalo dvakrát obtížněji, protože to, jak jsem se kolikrát probudila a viděla ho na konci postele, se mi vrylo do paměti.“

Když jí bylo 13 let, spala přes týden tak málo, že začala blouznit, a byla hospitalizována. „Dva dny mi dávali sedativa. Nakonec jsem se dostala do poradny kvůli problémům s chováním, které jsem měla, a poradkyni jsem řekla, že nespím, že se bojím. Co když mi bude hořet dům, a já se neprobudím? Nebo co když přijde nějaký zlý člověk a vyvraždí mi celou rodinu, zatímco budu spát? Co když mi umře máma na gauči, a já to prospím? Začala jsem mít záchvat úzkosti, jen když jsem o tom mluvila.“

Jak úzkostná porucha postupovala i v pozdějším věku, pak už nemusela ani ležet v posteli, aby se bála. Stačilo, aby věděla, že už je skoro čas jít spát, a znervózněla. V průběhu let si vyvinula určité mechanismy zvládání a prý to není tak zlé jako dřív. Hypnóza u ní nezabrala, ale meditace ano. Pomohlo jí také protahování před spaním, poslech zvuků deště a četba.

Žádné z výše uvedených řešení nefunguje pokaždé, ale na jednu věc se Clearová může většinou spolehnout – na přírodovědné dokumenty Davida Attenborougha. „Viděla jsem snad všechno, co ten člověk kdy natočil,“ říká. 

Trauma problémy zhoršuje

U Johnsonové a Clearové trauma zhoršilo již dříve vzniklé problémy se spánkem. Clearová byla sexuálně zneužívána svým zesnulým otcem. „Mé zkušenosti způsobily, že se mi v noci usínalo dvakrát obtížněji, protože to, jak jsem se kolikrát probudila a viděla ho na konci postele, se mi vrylo do paměti.“

Johnsonová zase zažila traumatický zážitek, když jí bylo devět let, tedy dva roky poté, co její problémy se spánkem začaly. „Myslím, že právě proto se to zhoršilo. Z hypotetického strachu se to změnilo na věc, které je třeba se bát i ve skutečnosti.“

Johnsonová měla několik diagnóz: PTSD, deprese, úzkosti, nespavost ze zdravotních důvodů, nespavost z psychických důvodů a narkolepsii. Odborníci si nejsou jisti, zda je narkolepsie důsledkem nespavosti, nebo její součástí, protože někdy může narkolepsie způsobit nespavost.

Po ulehnutí do postele se začne uvolňovat, ale má pocit, že nad sebou ztrácí kontrolu. „Místo toho, abych pokračovala v usínání, dostanu záchvat paniky, injekci adrenalinu a jsem opět plně vzhůru. Pak musím celý proces pokusu o usnutí absolvovat znovu, nebo to radši vzdát.“

Během sedmi let, které uplynuly od doby, kdy její somnifobie dosáhla vrcholu, navštívila Johnsonová specialisty na spánek a psychiatry. Prostřednictvím mluvené terapie se učila odpoutat od věcí, které nemůže ovlivnit. „S mým terapeutem jsme sepsali seznam věcí, které v mé hlavě můj mozek probírá, abych neusnula, a vymysleli jsme proti nim logická protiopatření.“ Dalším krokem bylo najít způsoby, jak uvolnit mozek, když se nesnaží usnout, k oddělení asociace mezi uvolněním a zranitelností ve spánku.

Johnsonová nyní užívá léky, které jí pomáhají se spánkem a úzkostí. Na Facebooku založila podpůrnou skupinu a její rada pro ostatní, kteří se trápí spánkem, zní: nezasekávat se v hlavě. „Může to začít nespavostí, která pak vyvolá další znepokojivé zážitky, a pak se člověk obrátí na Google a vyděsí se ještě víc,“ říká.

„Obraťte se na přátele nebo na svého lékaře či terapeuta. Nejste jediní, kdo je v takové situaci, a nemusí to být dlouhodobé nebo každou noc. Nemusí to být celý váš život, i když vám to tak možná zrovna teď připadá. A neznamená to, že jste blázen nebo že už nikdy nebudete spát.“

Související…

Jak se projevuje pediofobie? Když má člověk panický strach z panenek
Kateřina Hájková

foto: Shutterstock, zdroj: Theguardian.com

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...