Sedím na pavlači, obklopená mikrosvětem, který si žije vlastním, nerušeným tempem. Dva malé stolečky, čtyři židličky a bující zeleň všude kolem. Rajčata, přesahující výšku dvou metrů, se pnou po konstrukci, jež podpírá těžké stonky plné zrajících plodů. V truhlících podél zábradlí voní máta, červenají jahody, kvetou begonie a do stran se košatí bazalka s pažitkou.
Všechny tyhle rostliny patří sousedům. Nevybírala jsem je, nesázela ani neplánovala rozložení truhlíků. Většinu času zkrátka jen sedím a pozoruji. A právě v tomhle nenáročném bytí vedle nich jsem našla zvláštní, hluboký klid.
Věda o přítomnosti
Environmentální psychologie zkoumá, jak na člověka působí prostředí, v němž žije. Jedno z možných vysvětlení mého pavlačového klidu nabízí také teorie obnovy pozornosti Stephena Kaplana.
Jsou dny, kdy už nechceme pečovat o nic dalšího, protože jsme unavení ze všeho, co si žádá naši péči.
Běžný den od nás vyžaduje nepřetržité soustředění. Musíme filtrovat hluk, rozhodovat se, řešit úkoly a stále vracet mysl k tomu, co je právě potřeba. Podle Kaplanovy teorie se tento druh řízené pozornosti postupně unavuje. Přírodní děje nás naopak mohou zaujmout bez velkého úsilí a přitom ponechat prostor myšlenkám. Chvění listů, pohyb světla nebo pomalé zrání plodů mohou naši pozornost zaměstnat, aniž by od ní vyžadovaly stejné úsilí jako úkoly a rozhodování. Myšlenky se na chvíli rozestoupí a mezi nimi vznikne prostor.
Systematický přehled z roku 2019 shrnul sedmatřicet laboratorních studií zaměřených na pozorování rostlin a přírodních výjevů. V řadě těchto pokusů vědci zaznamenali změny srdeční činnosti, krevního tlaku nebo aktivity nervové soustavy spojované s uvolněním. Možná tedy není náhoda, že i několik truhlíků na pavlači dokáže člověku připomenout, že právě teď nemusí nikam spěchat.
Odpočinek bez zodpovědnosti
V celém prožitku je však ještě jeden důležitý detail: rozdíl mezi aktivním zahradničením a čistým pozorováním. Tady už nemluvím za vědu, ale sama za sebe.
Vlastní zahrada v sobě může nést skrytou zodpovědnost. Člověk nevidí jen krásu, ale také rozdělanou práci. Proč listy žloutnou? Neobjevuje se plíseň? Není vody příliš, nebo naopak málo? Neměla bych rostlinu přesadit, přivázat nebo přihnojit? Zeleň, o kterou pečujeme, k nám někdy promlouvá řečí povinností. Neznamená to, že vlastní zahrada nemůže uklidňovat. Jsou však dny, kdy už nechceme pečovat o nic dalšího, protože jsme unavení ze všeho, co si naši péči žádá.
A právě tehdy nabízí sousedova zahrada jiný druh odpočinku. Nemusím zkoumat, zda jsou rajčata správně zalitá, odstraňovat suché listy ani podpírat těžké stonky. Mohu se jen dívat na výsledek cizí péče, aniž by se ve mně probudila potřeba něco napravovat. Z pohodlí židle sleduji stíny na dřevěných prknech a nechávám věci volně plynout. Máta voní, begonie kvetou a rajčata pomalu zrají.
Pravý odpočinek možná přichází právě ve chvíli, kdy nemusíme nic.
