Seděl jsem v sobotní pozdní odpoledne ve vnitrobloku na zahrádce vršovické kavárny, upíjel pivo z malého pivovaru – ta mi většinou nechutnají, ale kamarád do jednoho investoval, tak se je učím pít – a čekal na kamarádku. Neviděl jsem ji dlouho, před nedávnem se vrátila z Izraele. Přišla s ročním psem, který byl evidentně bystrý, ostrý a rychlý. Což zvláště u psa z toho regionu nepřekvapí.
Ano, je to roční „vlčák“, který ještě před pár měsíci byl v útulku kdesi ve Svaté zemi. „Támhle bych si v případě války nesedla,“ ukázala kamarádka na stolky pod stříškou. „Proč?“ zeptal jsem se nezkušeně. „Protože je tam spousta skla,“ odpověděla logicky a já si až teď všiml, že stříška je vlastně tvořená skleněnými tabulemi.
Jak máte začít rozhovor s člověkem, který zažil raketové útoky a vůbec věci, o kterých našinec jen čte či vidí na sítích a v médích? Jak se ptát na válku? I začal jsem cimrmanovským úkrokem stranou a porovnávali jsme moje zkušenosti ze známých míst, která jsem navštívil před třiceti lety. Stejně jsme se nakonec dostali k oné jediné možné a důležité otázce: Proč? A pak: Kudy z toho ven?
Každé násilí, byť vedené ze začátku třeba z pochopitelných a srozumitelných důvodů, vyvolá v jednotlivcích i společnosti démony, které vidět nechcete. Nepomůže, že viník je označen a dopaden.
Jméno psa zde nepíši záměrně, protože by se z něj dalo rychle usoudit, z jaké strany konfliktu pochází. I když i to se ukázalo jako mnohem zašmodrchanější, jak už to na Blízkém východě chodí. Ale nechci na příběhu psa vysvětlovat provázanost života v té oblasti. Povídání v nádherný poklidný letní pražský podvečer bylo veselé, smutné i poučné zároveň.
Veselé proto, že jsme se rádi viděli a že si stále rozumíme, i když mi chybí její autentický, v mnoha rovinách nepřenosný prožitek. A zjednodušený, pouze sítěmi a médii zprostředkovaný pohled na konflikt musí být nutně zjednodušený a plochý. Smutný v tom, že každé násilí, byť vedené ze začátku třeba z pochopitelných a srozumitelných důvodů, vyvolá v jednotlivcích i společnosti démony, které vidět nechcete. Nepomůže, že viník je označen a dopaden. Strach ze zkušenosti, že není dobré si sedat pod skleněnou střechu, ve vás zůstane. Chci říct, že nám opravdu nedochází, jaké máme štěstí, že svoje životy žijeme zde a nyní. Zatím. Tím hrozivým slovem „zatím“ se dostávám k ponaučení či nějakému smyslu, který jsme si z našeho rozhovoru chtěli vzít.
Reklama
Vlastnost či schopnost, která bude rozhodovat o úspěchu jednotlivců i společenství v nastávajících časech, se jmenuje odolnost. Je-li něco charakteristické pro poslední období českého Hobitína, pak je to naopak bezstarostnost. Jako by nám všechno byla jedno. Jako bychom odevzdali svět a starost o něj někomu jinému a vsadili si v ruletě života na to, že nám se nesnáze vyhnou. Třeba to vyjde. Spíš si ale myslím, že budeme čím dál tím nervóznější, vědomi si vlastní slabosti. A slabí lidé volí špatná řešení.
Pes mezitím skenoval svými smysly kočku, která zmizela za plotem hustě porostlém čímsi zeleným, takže hýbal hlavou ze strany na stranu jako diváci na tenise. Věděl, že i když za zelenou stěnu nevidí, je tam cosi, co ho musí zajímat. My jsme v klidu seděli, okolí nezkoumali a dělali, že vše důležité – pivo a moje doutníky – je na našem stole. Víc ke štěstí jsem ten podvečer nepotřeboval.
Jak dlouho tenhle přístup bude stačit, netuším. Asi bychom si měli také odpovědět na otázku Proč a pak Kudy z toho ven.
