Držím na ovladači palec na pravé šipce a sleduji obrazovku, dokud se neobjeví oblíbená scéna. Stálé opakování filmů v televizní nabídce proměnilo způsob, jakým je sleduji. I ty nejoblíbenější jsem viděl tolikrát, že je nedávám celé. Najdu si pár scén a hledám něco dalšího. Už jsem také přijal za svou kulturu krátké pozornosti, nečekám, až věci vygradují, nebavím se uměním režiséra si mě připravit na onu klíčovou scénu. Jdu po detailu bez souvislostí.
Tentokrát u filmu Detektivové z Hollywoodu hledám okamžik, kdy starší z obou hrdinů přijde domů, do správňácky zařízeného bytu single chlápka, který už má něco odžito, pustí si muziku, naleje skotskou a začne předstírat tanec. Stop, stačí, víc vidět nemusím. Dostal jsem přiměřenou dávku příjemnosti, abych mohl pokračovat v práci.
Popravdě se mi stejně nedaří soustředit, protože před pár hodinami skončilo naše pachtění s Jihoafrickou republikou, a já překlikávám mezi sledováním komentářů na sociálních sítích, reakcemi na zpravodajských a sportovních webech a prvními výstupy specializovaných platforem. Do toho mi volá kamarád, který zápas neviděl, a já se mu snažím popsat, co se na hřišti dělo, leč spíš zůstávám u emocí a rozladění ze hry a vystoupení trenéra českého týmu po jejím skončení.
Emoční kocovina postmoderního single chlápka
Tudíž vlastně zažívám běžný způsob večera, kdy jsem doma a sleduji nějakou událost. Těkám po možnostech, nemám jedno místo, jednu osobu, jejíž slovo by pro mé pochopení výsledku bylo rozhodující. Skládám si obraz z mnoho různých informačních zdrojů či jen emočních výlevů jiných sledujících. Když mi dílky zpráv nezapadnou do atmosféry chvíle či představy, kterou si tvořím v hlavě, prostě je smetu z pozornosti jako drobky z neuklizeného kavárenského stolku. Za chvíli se cítím emočně uspokojen, důraznější kritiku a rozhořčení nad výkonem reprezentace již nepotřebuji, vztek nad způsobem hry zatlačil smutek nad výsledkem do pozadí a v mozku nastala jakás takás rovnováha. Něco, jako když v kocovině si už můžete dát polívku, ale hlavní chod byste rozhodně ještě nezvládli. Můžete fungovat, ale ne se pouštět do nějakých velkých pohybů těla i mysli.
Když už se nakonec dostaneme k racionálnímu jádru pudla, jsme již natolik přednastaveni, že kruh se nám zdá opravdu jako čtverec nebo alespoň nějak podivně hranatý.
Ale s tím fotbalem to není tak jednoduché jako s ránem po večírku. To prostě pomalu přejde v odpoledne a večer a bude líp. Tady se mi pocit marnosti do myšlenek vrací jako vosy k otevřené sklenici marmelády na letním stole. Nemáte možnost, jak byste jejich přítomnost ukončili, a pouhým mávnutím rukou získáte jen pár klidných okamžiků.
Ale tady nejde o klid při lenivé snídani na hypotetické terase, a vlastně ani o ten fotbal. Jde o způsob, jakým přijímáme informace. Zvykáme si na nesourodý, ale trvalý příval novinek, které se k naší pozornosti dostanou, jen pokud jsou posypané dostatečným množstvím emocí, což je teprve pro nás dostatečným signálem, že se jimi máme zabývat. Pak častěji než ke zdroji jdeme „na sítě“, kde sledujeme, co k tomu říkají jiní. A tak když už se nakonec dostaneme k racionálnímu jádru pudla, jsme již natolik přednastaveni, že kruh se nám zdá opravdu jako čtverec nebo alespoň nějak podivně hranatý.
Hodně impulsů a málo faktů, takový je náš dnešní způsob pozorování světa kolem. Výsledkem je, že se nesoustředíme na to podstatné, protože slábne naše schopnost rozlišovat a řadit zprávy podle důležitosti, což dřív za nás dělali novináři nebo televizní zprávaři. Dnes jsme všichni autoři zpráv i jejich čtenáři. Což vede k onomu zmatku jako v kocovině. A daleko větším problémům než byl český fotbalový výkon.
