Strom kešu, tedy ledvinovník západní (Anacardium occidentale). V éře rostlinných alternativ mlék a sýrů se stal kešu základním stavebním kamenem veganského jídelníčku. Jenže za jeho globálním úspěchem se skrývá toxické tajemství, ukryté v jeho skořápce.
Kyselina v rukavičkách, které nikdo nenosí
Na rozdíl od vlašských ořechů nebo mandlí, kešu neroste jen tak v „krabičce“, rozumějte ve skořápce. Visí na spodní části bizarního, zdužnatělého plodu, zvaného kešu jablko. Samotný ořech je uzavřen v tvrdé, dvojité skořápce. A právě tady začíná problém. Mezi těmito vrstvami se nachází viskózní kapalina, známá jako CNSL (Cashew Nut Shell Liquid).
Tato tekutina obsahuje kyselinu anardovou a kardol – látky chemicky blízké urushiolu, což je stejný toxin, který najdete v jedovatém břečťanu. Kontakt s touto látkou způsobuje těžké dermatitidy, bolestivé puchýře a v některých případech i trvalé poškození tkáně.
Když skořápka praskne, vystříkne olej. Pokud nemáte rukavice, pálí to jako kyselina.
„Když skořápka praskne, vystříkne olej. Pokud nemáte rukavice, pálí to jako kyselina,“ popisuje Anita skrze překladatele pro lidskoprávní organizace. Problém je, že rukavice zpomalují práci. A v továrnách v Indii nebo Vietnamu, kde se většina světové produkce stále zpracovává ručně, je rychlost jedinou cestou, jak si vydělat na jídlo.
Od veganského sýra po brzdové destičky
Investigativní pohled na dodavatelský řetězec odhaluje fascinující paradox. Ten samý olej, který ničí ruce dělníků, je totiž neuvěřitelně cennou průmyslovou surovinou. Průmysl se naučil CNSL využívat pro výrobu:
- Brzdových destiček a spojek (díky vysoké tepelné odolnosti).
- Lepidlových pryskyřic a laků.
- Nanotechnologií a biopaliv.
Zatímco my v Evropě řešíme, zda je kešu mléko v latte dostatečně napěněné, globální trh s CNSL roste tempem 7 % ročně. Je to dokonalá ukázka cirkulární ekonomiky, která má ovšem velmi krvavé okraje.
Marek N. a jeho „etický“ startup
Na druhé straně řetězce stojí Marek, který si říká Mark, nákupčí pro prémiový evropský řetězec se zdravou výživou. „Zákazník chce slyšet příběh o fair trade, ale realita kešu je neprůhledná,“ přiznává v anonymním rozhovoru. Většina kešu ořechů pochází z Afriky, konkrétně z Pobřeží slonoviny, ale odtud putují tisíce kilometrů lodí do Vietnamu k levnému zpracování, aby se pak vracely do Evropy.
Při této cestě se identita „etického ořechu“ často ztrácí. Studie Sustainable Nut Initiative potvrzují, že trasování kešu zpět ke konkrétnímu stroji nebo farmě je v současném systému téměř nemožné. Mechanizace, která by Anitu a tisíce dalších zbavila nutnosti sahat na toxické skořápky, postupuje pomalu. Stroje jsou drahé a lidská práce v rozvojovém světě stále bolestivě levná.
Oblíbený oříšek s hořkou pachutí
Kešu je tedy všestranný a má perfektní nutriční profil, obsahuje hořčík, draslík i zdravé tuky. Je to superpotravina, o tom žádná. Ale jako u každého masového trendu, i tady jsme narazili na hranici udržitelnosti.
Reklama
Až příště otevřete balíček těchto ořechů, vzpomeňte si na Anitu. Ty dokonale bílé, ledvinovité plody musely projít tepelným procesem, aby se toxicita neutralizovala. To, co jíte, je bezpečné. To, co zůstalo na rukou lidí na začátku řetězce, už méně.
Co s tím jako spotřebitel můžete dělat?
- Hledejte certifikaci Fairtrade, která garantuje lepší ochranné pomůcky pro pracovníky.
- Zajímejte se o značky, které využívají mechanické loupání (často značeno jako „mechanically processed“).
- Nepodléhejte tlaku na nejnižší cenu, protože u kešu platí víc než kde jinde, že levný ořech platí někdo svou kůží.
Kešu je zázrak přírody, ale jeho skořápka nám připomíná, že příroda se umí bránit. A my bychom měli zajistit, aby za naši touhu po zdravém mlsání neplatili ti nejzranitelnější svou integritou.
