Nám, kteří jsme zůstali ve městě, však tento způsob léta, kdy se počasí rozbilo, nevadí. Není nám líto, že se nemusíme ploužit rozpálenými ulicemi a na zahrádkách hledat těch pár stolků, které jsou ve stínu, a tudíž obsazené, takže nám nezbyde nic jiného než jít dovnitř, což můžeme ale po většinu roku. Můžeme sedět na té zahrádce, když už musíme být v Praze, a řešit call s klientem, který byl na dovolené někdy v červnu a je plný energie a nápadů. Pro mě osobně jsou letošní letní teploty tak akorát ideální pro život ve městě a mohly by takové zůstat celý rok. Ale v tom je právě ten problém, protože naše vnitřní hodiny již cítí, že jdeme do druhé půlky roku – za pár dní moje teta prohlásí, že letos to léto ani pořádné nebylo, a už tu máme podzim a za chvíli Vánoce.
Mám rád přelom července a srpna, kdy se Praha nejvíce vylidní a jakoby si vydechne, zpomalí a umožní nám více vnímat její ulice a chodníky jako místo k životu a ne jen k přesunu z místa na místo. Pro mě je to více tahle část roku a ne jeho díky rozličným setkáním a návštěvám hektický konec, kdy mi v hlavě jedou myšlenky, co se povedlo a co bych měl dělat jinak a případně jak.
Často slyším, že nám, obyvatelům České republiky, chybí vize. I měl jsem pocit, že tehdy před nějakými sto lety Čapek tu vizi našel.
Spíše v tomto městském letním čase se potkávám s lidmi, na které jsem si po půlroce konečně našel čas jen tak poklábosit, aniž od sebe něco potřebujeme či očekáváme. Kolem Vánoc a Silvestra ta setkávání mají takový podivně povinný ráz. Samozřejmě tradice je prima a důležitá, dává životu řád, je-li dodržována s hlubším smyslem než jen pouhým datem v kalendáři, ale rozvláčná letní piva u Vltavy bez nutnosti mít na sobě vrstvy oblečení jsou jedním z nejpříjemnějších potvrzení příjemnosti městského života.
V tento čas také znovuobjevuji knížky, kterými jsem již dlouho nelistoval. Patřím k lidem, kteří přestože si do sluchátek s oblibou pouštějí jejich audio verze, ještě stále rádi čtou jejich papírové originály. A tak jsem letos narazil na Čapkovy postřehy z cest. Zaujalo mě jeho pár vět o Holandsku – často totiž slyším, že nám, obyvatelům České republiky, chybí vize. I měl jsem pocit, že tehdy před nějakými sto lety Čapek tu vizi našel: „Holandsko je země malého formátu, ale vysoké nebo alespoň dobré úrovně. [...] Jeho síla je v kvalitě. Jeho národní ideál netíhne k velikostem, nýbrž k jakostem.“ A kousek dál: „Nemusí toho být mnoho, co mají na skladě; ale co tam je, je samé dobré a bezvadné dílo. Je-li náš krámek malý, pak v něm není místa pro šmízo, šmejd, polotovar a humbuk; špatné věci zabírají tolik místa jako dobré, a my toho místa na slunci nemáme nazbyt. Nemluvím o produktech, nýbrž o něčem důležitějším, totiž o ideálech.“ Vida, člověče, přemýšlel stejně jako my dnes. Jen těch šmejdů a humbuku je kolem nás stále dost a zabírají místo lepším. Což se týká především našich ideálů.
Sklapl jsem knížku, obloha zhasla a potemněla a já na text už neviděl, protože jsem na svém kavárenském stolku odmítl svíčku. Chtěl jsem jen tak lelkovat, a nakonec se mi v hlavě stejně točí myšlenky vážnější. Asi nejsem sám, v tomto trochu ne moc horkém létě.
Reklama
