8. dubna
Stávám se Smrtí, ničitelem světů viselo v zářivých neonech nad vchodem klubu Lucifer. Obří písmena osvětlovala velkou část ulice, většina lidí pod nimi jen tak prošla. Echo ale vždycky fascinovala. A i když zrovna nezářila téměř oslepujícím světlem, něco ji nutilo se nad nimi pozastavovat. Stávám se Smrtí. Tak nějak se teď cítila.
S Nickem se usadili hned v prvním patře, které jako včelí úl hučelo souvislým hovorem desítek lidí. Myslela na člověka, kterého před pár hodinami odpráskla do hlubin metaverza. Eternalchampion77 měl tu smůlu, že Nickův stream okomentoval zrovna tou jednou větou, která byla na žebříčku zakázaných vět fakt vysoko a platila na ni nulová tolerance. Echo ho sice v pár vteřinách vyhodila ze streamu, ale ještě teď se jí třásly ruce a nohy. Nikdo nic neviděl, řekla si v duchu. A nikdo nic neví. Přesto byla nervózní, jako by se komentář měl každou chvíli zhmotnit a začít Nickovi lítat nad hlavou. Podívej, já jsem Nick a provedl jsem tohle, není to super?
„Na co furt zíráš?“ zeptal se jí po chvíli.
„Zíráš,“ řekla mu omluvně a utřela si zpocené dlaně do rozklepaných nohou. Pak mu upravila jeden neposedný pramen vlasů.
„Hm. Dík,“ zamumlal a mávnul na procházejícího barmana. Za chvíli u nich přistály dvě tequily v malých panácích. Panáky vypadaly jako lebky. Echo už chtěla po své alkoholické lebce sáhnout, ale Nick vzal do každé ruky jednu a kopnul je do sebe. Jen tak, bez soli, bez ničeho. Echo si alespoň vzala plátek citrónu a začala ho přežvykovat. Pár minut seděli mlčky, Nick přikovaný k telefonu a ona ke zbytku ovoce. Lucifer se plnil pomalu. Byl uzavřený kvůli soukromé akci s influencery, tedy influakci, jak tomu Nick rád říkal. Jí to až moc připomínalo inflaci. Ani o jednom nevěděla, co to přesně je a ani jedno se jí moc nezamlouvalo.
Zbytek Nickovy party se přišoural těsně před začátkem akce. Byli tam oba Vojtěchové, Johhny i Héra. Echo nikoho z nich neměla zvlášť v lásce, a tak se snažila vpít do sedačky a být neviditelná. A možná dělat svoji práci asistentky všeho druhu a postovat fotky na Nickova storýčka nebo rozdávat vizitky novinářům a potenciálním sponzorům. Pak si uvědomila, že Nick žádné vizitky nemá, a tak se víc soustředila na tu neviditelnost. Vojtěch číslo jedna ale vždycky věděl, do koho se opřít a koho otravovat. Měl na to totiž radar.
„Do háje, Echo! Jsem nevěděl, že tě Nick potáhne i sem, mega rád tě vidim,“ řekl. Neznělo to ani trochu upřímně.
Asi jediný důvod, proč Echo Vojtěchy vždycky přežila, byla ta jejich klaunovitost. Nebyla si jistá, jestli to slovo vůbec existuje, ale docela dobře je popisovalo. Vojtěchové totiž vypadali jako klasické dvojice z animáků, jako Pat a Mat nebo Tom a Jerry. Nemohli být odlišnější – jeden měl sotva metr šedesát, druhý skoro dva, první černovlasý a druhý s vlasy jako slámou namočenou do octa a vysušenou v jednom z těch podivných sušičů na ruce, co bývají na veřejných záchodcích. Přesto si ale byli nějakým zvláštním způsobem souzeni. Vojtěch číslo jedna se živil hraním Minecraftu a Vojtěch číslo dva přeprodejem tenisek, což bylo samo o sobě fajn, ale když to provozovali oni, tak se na to nedalo koukat. Alespoň Echo se na to nemohla koukat, připadali jí hloupí a moc strojení, jako počítačově ovládané postavičky ve hrách. Nebylo na nich nic přirozeného. Ale to nebylo snad na nikom v celém Luciferu.
Povzdechla si nahlas, jako by tím mohla něco změnit. Nick nad Vojtovou poznámkou jenom mávnul rukou, zatímco se prohlížel v jednom z velkých zrcadel, která lemovala místnost. Héra po Echo pokukovala a občas se na ni pitomě usmála.
Pak tam byl ještě Johnny. Nechával si říkat Johnny, aby náhodou nikdo nepoznal, že je obyčejný český Honza a zněl, jako když necháte Halinu Pawlowskou předčítat vogonskou poezii. Echo věděla, že jakmile se otočí nebo zmizí z místnosti, bude prvním cílem jeho poznámek a podle toho, co si za ty měsíce strávené s Nickem vyslechla, věděla, že nebudou ani upřímné ani příjemné a už vůbec nebudou brát konce. Echo se ale naučila tyhle věci brát s rezervou. Protože každý člověk, který teď okolo ní seděl, něco skrýval a každý to dělal jiným způsobem. Johnny mluvil o ostatních, aby náhodou někdo neměl prostor mluvit o něm.
Zapsala si jméno Johnny na duševní seznam zakázaných vět a slovních spojení jako by ho tím mohla na chvíli vymazat z existence a raději se odebrala do devátého patra, kde hned zamířila k baru.
Devítka byla známá jako nejdivočejší patro. Bylo nejhlouběji pod zemí, takže se tu mohlo vyhrávat kde co, pít kde co a šňupat a kouřit kde co. Echo vždycky přišlo zvláštní, že to tu ještě nikdo nezavřel, vzhledem k tomu, že už se kouřit nikde nesmělo. Ale cigarety byly asi ta nejmíň nelegální věc, která se tu provozovala.
Někteří lidé svoje místa snad nikdy neopouštěli. Ráda si představovala, že k vypolstrovaným gaučíkům přirostli nebo si tu odpykávají nějaký hrozný trest. Třeba v podobě jasně oranžových deček na stolech nebo drinků, které občas chutnaly, jako by někdo vytřel celého Lucifera odshora dolů a pak servíroval vodu z kýble. Objednala si gintonic a usadila se na volnou pohovku. Odhadovala, že má teď tak dvě hodiny čas, než se párty začne pomal sunout do spodních pater. Protože každá správná pařba v Luciferu vždycky skončila v devítce.
A Echo mezitím dělala to jediné, co mohla – vytáhla telefon a kontrolovala Nickovy sociální sítě. S téměř milionem sledujících na Instagramu mu každou minutu přibylo hned několik komentářů a Nick zásadně na nic neodpovídal. Což nebylo pro vztah s jeho fanoušky nejlepší. A tak zatímco on se v horních patrech bavil, Echo vymýšlela, jak nejlépe odpovědět na průpovídky typu: „Na tohle individuum maji koukat mali deti?“ nebo, „omg tvoje vlasy vypadaji jak cukrova vata mega bych je chtel snist.“
Pravda byla taková, že Nickovy vlasy opravdu vypadaly jako cukrová vata, i když o jejich poživatelnosti by se dalo celkem pochybovat. Nebyla to ale jediná věc, kterou chtěli fanoušci na Nickovi ochutnat. Byla to skoro přirozená reakce a snad jediná možná. Nick měl prostě něco v sobě. Něco, co lidi přitahovalo. Kamkoliv přišel, tam byl středem pozornosti, jako oheň v tmavém lese nebo jediný zapnutý reflektor na temném jevišti. Uměl svoje okolí rozsvítit, jako by v sobě nosil malé osobní slunce. Takže nebylo žádným překvapením, že když začala apokalypsa, byl Nick v jejím středu.
Čas ubíhal, a z reproduktorů akorát vyřvávali Soundgarden. Někdo od baru zrovna doplňoval písničku Black Hole Sun příšerně falešným ječákem, když se do devítky jako povodeň vlilo těleso lidí a strhávalo s sebou všechno, co stálo v cestě. Jeden z barmanů měl tu smůlu, že akorát pospíchal přes plac a řeka ho chňapla, vtáhla do sebe a nejspíš ho pak vyplivla v jiném patře bez drinků a s chybějícím kusem oblečení, a nebo bez toho super barmanského tácku.
„Echo?“ uslyšela odněkud z davu, „Echo!“
„Kde je ten hajzl?“ ozvalo se záhy. Ten hlas znala. Klučičí vysoko položená tónina; za každou cenu musel být všude slyšet. V hlavě se jí spojil s ještě nesnesitelnějším obličejem. Přírodní blond vlasy, světlé oči, permanentně křivý úsměv. To mohl být jedině Daniel. Echo se prodrala doprostřed davu.
Když přišlo na katastrofy, Dan byl katastrofální hodně. Lidi ho měli z nějakého důvodu rádi, ale Echo na něj už od první chvíle zanevřela kvůli tomu, jak se choval k Nickovi. Potkávali se často na podobných akcích, ale většinou se navzájem jeden druhému snažili co nejvíc vyhýbat a zároveň zabrat co nejvíc místa pro sebe. Jako dvě kočky, které si značí území. A občas se do sebe, jako ty kočky, pustili. Echo toho o jejich vztahu moc nevěděla, ale z toho, jak se chovali nebylo těžké poznat, že se spolu kdysi vyhřívali na stejné střeše a žrali z jedné misky. A teď si div nevyrvali všechny chlupy.
Dan svíral Nicka za límec bundy a divoce jím cloumal.
„Mám poblitý celý boty,“ řval na něj, „to jsou Birkenstocky, ty idiote!“
Echo se zadívala dolů. Ty boty mohly být klidně diamantový a ji by to nemohlo zajímat míň. Nick vypadal, že se každou chvílí sesype, jeho obličej měnil barvu z divně zelené na bílou a oči se mu obracely v sloup. Věděla, že to občas přežene s pitím, ale nechala ho o samotě jak dlouho? Hodinu? Vešla do kruhu, který se okolo nich vytvořil, a lhostejně odstrčila Dana pryč. Popadla Nicka a začala se cpát davem pryč.
„No to asi jako ne!“ ječel za ní Dan, „ať tě ani nenapadne odejít, ty mrdko. Tohle ještě není konec!“
Echo si ho nevšímala. Nick byl mimo a párty měla být plná sponzorů a firem a ti nemuseli vidět víc, než nedej bože mohli vidět doteď. Dan se někde za nimi divoce rozčiloval a když se Echo ohlídla, viděla, jak ho konejší Héra a Johnny. Než s Nickem vyšplhala všech devět pater, byla úplně vyřízená. U východu prošli kolem velkého zrcadla, za které někdo zastrčil papírek. Byl na něm kostlivec, který jednou rukou ukazoval prostředníček a druhou půlku srdíčka. To perfektně vystihovalo, jak se Echo v tu chvíli cítila.
Nebyla ani půlnoc, ale na pátek večer byly ulice Prahy prázdné. Neony z Lucifera líně pomrkávaly na kočičí hlavy před klubem, z dálky se občas ozvaly sirény a vzduch byl ještě pořád cítit zimou.
„Čekal jsem, že bude trochu teplejš,“ řekl Nick a svezl se na chodník.
„Teplejš,“ odpověděla Echo a znělo to naštvaněji, než čekala. Nick se obrátil a obdařil chodník zbytkem obsahu svého žaludku. Alespoň věděla, že Danovi ty blbý Birkenstocky vážně pozvracel on, což ale situaci rozhodně nezlepšovalo.
„Asi se dneska vyspím tady,“ zamumlal a uvelebil se přímo do zvratků. Naštěstí měl telefon v kapse té čisté strany. Echo ho odemkla jeho prstem a objednala Bolta. Ještě si ho pro jistotu vyfotila, aby jí zítra nemohl říct, že nic takového rozhodně neprováděl. Pak se usadila vedle něj a pozorovala, jak se z oblohy pomalu snáší poslední sníh.
9. dubna
Echo měla ve svém životě pár pravidel. Za prvé, nikdy nemluvila o své rodině. Vlastně většinu času předstírala, že ani žádnou nemá a výhodou bylo, že se lidi moc nevyptávali. Za druhé, každá figurka, kterou kdy vytáhla z Kinder vajíčka měla svoje místečko na speciální poličce, kde každý den utírala prach. A za třetí, prvních pár hodin dne nesahala na telefon. Měla pocit, že tím trochu prodlužuje čas, jako když člověk natahuje žvýkačku, protože jakmile zapnula data, vysypalo se na ni milion upozornění. Jakmile se do nich ponořila, hodiny utíkaly až moc rychle.
Takže každé ráno vstala v šest, udělala si kafe, četla knížku a pak se šla na chvíli projít, zatímco se město probouzelo a sluníčko šplhalo po obloze. Pak šla do školy a po cestě se nořila záplavy povinností.
Dneska ale byla sobota. Nick doma ležel s obří kocovinou, a tak si dovolila nicnedělat celé dopoledne. Ať už všechny tyhle influakce nesnášela, jak chtěla, musela uznat, že k tomuhle byly dobré. Alespoň se mohla další den jen tak poflakovat.
Teda většinou.
Echo měla kromě pravidel taky pár oblíbených aktivit. Jedna z nich bylo sbírání všeho možného – od zvláštních lahví od pití, přes náhodné kameny, staré pohledy, hračky z dětských čokolád až po desky a cédéčka. Většina z těch věcí nikdy nenašla praktické využití, jen tak ležela v domě a vypadala hezky, pokud na ní zrovna neležela vrstva prachu. Pouštění desek byla její druhá oblíbená aktivita. A pouštění desek, když byla sama doma a mohla jen tak nerušeně brouzdat po domě a zkoumat máminy portréty a babiččiny fotky byla její třetí a nejvíc oblíbená aktivita. Dalo by se říct, že tahle sobota byla k brouzdání po domě perfektní.
Echo všechny ty fotky a obrazy viděla už milionkrát. Už když byla malá jich bylo všude plno, protože každá žena z její rodiny jich za svůj život vytvořila několik. Vlastně se tam už ani všechny nevešly. Její máma byla ale zdaleka nejvíc produktivní a její malby se povalovaly všude.
Echo taky měla pár oblíbených kousků, ale nejradši měla portrét tmavovlasého čtyřicátníka stojícího před hotelem U Zlaté husy. Plátno začínalo žloutnout, ale pořád se daly rozpoznat čtyřicátníkovy rysy. Ten ale nemalovala máma. Na obraze mohl být nejspíš její prapraděda, kdyby krátce po dokončení portrétu neodešel. Ostatně to bylo pojítko mezi všemi lidmi na zdech. Nikdo z nich v rodině nezůstal, ale poznamenal ji na staletí dopředu. Ten dům byl jako muzeum a zároveň jako připomínka. Každá žena v rodině někoho potkala a každá se pak musela vyrovnat s následky. Echo už dávno věděla, že do toho kruhu patří taky.
Nicméně její jediný příspěvek byla malá olejomalba oceánu hned vedle vstupních dveří. Viděla tolik vody pohromadě jenom jednou, ale i to stačilo, aby jí ta představa zůstala v hlavě navždycky. Zastavila se před obrazem. Hladinu klidné vody občas rozbila malá vlnka a tam, kde se nebe vlévalo do oceánu se pomalu rozpíjel východ slunce. Nebyla to úplně přesná představa, protože ten den pršelo a moře bylo rozbouřené, ale byla to hezká představa, a Echo to tak měla ráda.
Z přemýšlení jí vytrhlo zběsilé zvonění a bušení na dveře. Otevřela. Bylo osm ráno, což bylo brzo pro některé lidi, ale rozhodně to bylo brzo na Nicka. Osm ráno v Nickově čase byla půlnoc v normálním čase.
„Je to v hajzlu,“ byla první věc, kterou pronesl, když vešel dovnitř. Nepozdravil. Převlékl se. Nejspíš šel pěšky, protože venku pršelo a z vlasů mu odkapávala voda. Kruhy pod očima mu nezmizely a barva v obličeji se od včerejška taky moc nespravila. Jeho tváře hrály bílo-zelenou jako hrachová kaše ze školní jídelny. Echo ale i tak poskočilo srdce. Nick byl u ní doma. Procházel se v její chodbě, ani se nevyzul a voda z jeho vlasů pomalu odkapávala na dřevěnou podlahu – počkat. Nick byl u ní doma?
„V hajzlu?“
„Jo. Mega v hajzlu. Je to v hajzlu s velkym H, z prdele přímo. Udělej mi kafe nebo se zbláznim.“
Provedla ho chodbou do kuchyně.
„Kafe.“
„Jo, bez mlíka,“ řekl a usadil se na židli, „a dej tam cukr. Hodně cukru. A když už budeš u toho, udělej něco s tímhle.“
Poslal svůj telefon po stole. Echo zapnula kávovar a vzala telefon do ruky. Na videu byli Nick a Dan. Nejdřív se objímali a pak se Nick zastavil, předklonil se a navždycky poznamenal Danielovy boty, na kterých si ten kluk očividně postavil celou osobnost. Kávovar mezitím zapípal, protože v něm došla voda. Video viselo na twitterovém účtu a za těch pár hodin si získalo docela dost pozornosti. Echo před očima skákaly liky a retweety a musela se podívat dvakrát, aby se ujistila, že opravdu přesahují desítku tisíc. Nebylo to tak hrozný, řekla si, no tak se poblil no. To se občas stává.
A bezpochyby si Daník mohl dovolit dvacet nových Birkenstocků. Možná i diamantových. Ale podle toho, jak se Nick rozvalil po stole a odmítal se na ni podívat, věděla, že to nebude jen tak.
„No moc nekoukej,“ řekl, „tohle není to nejhorší. Někdo začal mluvit o… no ty víš o čem.“
Ty víš o čem. Echo se vybavil včerejší stream. Těch několik slov, kterých se tak rychle zbavila. Znovu se podívala na telefon. Ten účet se jmenoval eternalchapion77. Podlaha se jí trochu zhoupla pod nohama. Kávovar ze sebe vyrazil posledních pár hlasitých pípnutí, skoro jako by říkal Ha! Všechno se hroutí a ani kafe si teď neuděláš!
„A volali mi z Adiosu,“ dodal Nick dutým hlasem a poprvé se na Echo podíval, „pouští mě k vodě. Ale ty to spravíš. Teda já to spravím. My to spravíme, to je jedno, prostě s tím něco uděláš.“
Echo slyšela šum, jako by se dům zalil mořem. Vlastně by to možná bylo fajn. Kdyby se všechno ostatní potopilo a zůstala by jenom vila, poslední ostrov na zemi, kam žádný věčný bojovník nemůže a kde budou Echo s Nickem sama.
Ten měl ale jiné plány. Vyrazil od stolu a pak odněkud z haly vykřikl: „Na co čekáš? Jedeme někoho pořádně seřvat.“
Echo měla několik pravidel, ale žádné z nich se očividně nevztahovalo na Nicka. Jedním z nich bylo, že by rozhodně nikdy nešla do sídla jedné z největších společností na světě a místo pozdravu je všechny poslala do hajzlu. Nick ale žádná pravidla neměl, a navíc mu posílání lidí do háje šlo docela dobře. Dělal to totiž pořád.
×××
Vzal si do parády hned prvního člověka, kterého uviděl – hlavní recepční.
„Jak si to jako představujete? Že mě jen tak odříznete a nebudete ani zvedat telefon? A kde je ta čúza, co dělá influencery? Měli jsme dohodu, nechápu, že to můžete ukončit jen tak přes blbej email! Kdo teď vůbec používá zkurvenej email?“
Recepční byla už starší paní. Seděla v rozlehlé vstupní hale docela sama a vůči Nickovi vypadala maličká. Obličej ale měla pevný jako socha, a dokonce si držela mírný úsměv, jak to recepční dělávají. Echo se z nějakého důvodu vybavil David a Goliáš.
Za stolem viselo obří zrcadlo ve zlaceném rámu. Nick stál k Echo zády, ale ona viděla jeho odraz. A bylo to poprvé, co jí nepřipadal hezký. Na čele mu vyskočila žilka a vypadal vztekle, skoro jako pes, kterému někdo sáhl na misku. Tehdy si dala další pravidlo. A muselo to být to nejdůležitější pravidlo ze všech pravidel, které si kdy dala – už nadosmrti bude mít homeoffice.
„Bohužel,“ řekla recepční, „naše manažerka tady dneska není, ale už jsem dostala zprávu, že mám smazat vaše údaje z našeho systému, takže si nemyslím, že by měla změnit názor. Je to definitivní rozhodnutí-„
„Jak jako smazat moje údaje? Nemůžete mě smazat z Adiosu, to prostě nejde!“
Echo chytila Nicka za paži.
„Prostě nejde,“ řekla mu. Ukázala paní svůj telefon. Ta rychle přečetla zprávu.
„To je od vás hezké, slečno, že to chcete řešit v klidu, ale naše zkušenost s ním nebyla dobrá už od začátku a teď jeho chování potenciálně ohrožuje naši brand image, a to nemůžeme dopustit,“ pak si urovnala sako a zvedla se ze židle, „navíc, já jsem toho viděla až dost. A teď na vás můžu buď zavolat security, nebo půjdete pryč dobrovolně.“
10. dubna
Situace byla trošku horší, než Echo čekala. Tak zaprvé, twitterový účet pod jménem eternalchampion77 nabíral každou minutou víc a víc sledujících a s tím i víc a víc důvěryhodnosti. A bylo jasné, za jakým účelem byl vytvořený – zničit Nicka. Protože existoval teprve tři dny a prozatím bylo na feedu jen jedno video a tři tweety.
Nick je lhář. Nick je podvodník. Nick je manipulátor. Echo zatím neměla odvahu přečíst vlákna pod nimi. Ne nadarmo se říkalo, že většina internetových válek se odehrává na Twitteru. Tahle tam minimálně začala.
Další věc, co situaci trochu stěžovala, bylo, že se Nick rozhodl přespat u ní doma. V jiném pokoji, samozřejmě, ale i tak nemohla spát. Myslela na něj ve své ložnici na konci chodby, jestli třeba taky nemůže usnout, a co by se asi stalo, kdyby se za ním rozhodla přijít. Nejspíš by ji vyhodil. Z vlastního pokoje v jejím vlastním domě.
Ale to se dalo zjistit jenom jediným způsobem.
×××
Dřevěná podlaha na chodbě byla stará a skřípala pod každým krokem. Echo se ale naučila stoupat na ta stabilnější místa, kde prkna ještě držela pohromadě, jak měla, a tak se k pokoji přiblížila skoro neslyšně. Zaklepala, ale nic se neozvalo. Na chvíli ji napadlo, že třeba odešel domů. Ulevilo by se jí, protože by to mohlo znamenat, že ji k ničemu nepotřebuje a ona se nebude muset touhle situací zabývat. Znamenalo by to ale taky, že ztratila tu jedinou chvíli, kdy si byli takhle blízko. Vešla dovnitř.
Nick spal. Pod oknem byla v zásuvce zapnutá bludička, která pokoj osvětlovala tlumeným modrým světlem. Dívala se na něj a věděla, že ať už říká Věčný bojovník cokoliv, nejspíš to bude pravda. Jenže i přesto měla Nicka ráda. Měla na něm ráda všechno a zároveň to nemohla pojmenovat. Když ho viděla, bylo najednou tepleji, jako když se člověk ponoří do horké vany. V těle se jí rozlil svíravý pocit, jako by někdo utnul něco hrozně důležitého. Pak to povolilo a srdce se rozjelo na plný pohon. Asi to nebylo úplně zdravé, protože každé setkání bylo jako malá srdeční příhoda, ale tím spíš to za něco stálo. Bylo to jako prokletí.
Usadila se před postel. Modré světlo se Nickovi odráželo na kůži a ve vlasech. A chvíli byla ve světě, kde Nick byl prostě obyčejný Nick, bez všeho pozlátka a lží. Jenže pak otevřel oči.
„Vypadni, chci se vyspat,“ řekl. Pak se otočil, přetáhl si peřinu přes hlavu a zase usnul.
Echo se přesunula na balkón ve svém pokoji. Zabalila se do peřin a pozorovala oblohu. Byla si skoro jistá, že mrzlo, protože vzduch podivně pálil v nose a obloha byla průzračně jasná, skoro jako hladina nerušeného oceánu, ve kterém se líně vznášely fosforeskující rybky. Některé občas mrkly a pak zmizely, když se Echo zaměřila přímo na ně. Asi nechtěly, aby se na ně někdo díval. Město si mezitím žilo svým typickým nočním šumem, občas k obloze stoupal obláček páry a v dálce houkala sanitka. Echo myslela na Věčného bojovníka, jak nejspíš v jednom z těch domů sladce spí a je mu úplně jedno, co za chaos způsobuje.
Byla tam znovu. Twitterový účet. Modré světlo. Pod každým tweetem se rozvíjelo vlákno dalších. Eternalchampion77 přidával důkazy, fotky, screenshoty konverzací, kusy Nickových videí. Byli to fanoušci, kterým slíbil dárky ze soutěže, které nikdy neposlal. Byli to menší influenceři, ze kterých si udělal odrazové můstky na tom pomyslném sociálním žebříčku. Byli to lidi, se kterými se kdysi kamarádil.
Některé věci byly tak staré, že o nich Echo ani nevěděla. Že byl jeho výlet do New Yorku jenom obří jízdou photoshopem netušila. Věděla ale, že ty soutěže jsou jenom past na čísla. Věděla, že všechny vztahy, které si kdy udržoval, byly prostředky k tomu se dostat výš. Jako palivo, které pohánělo jeho oheň. A když dohořelo, byl čas na další, větší, jasnější. Echo věděla, že každá věc, kterou kdy udělal, byla jenom o něm. Ani jednou pro druhé, vždycky jen pro sebe.
Nick byl lhář. Nick byl sobec. Nick byl podvodník. Nick byl všechno možné, jen ne dobrý člověk. Nick byl jako supernova na pokraji kolapsu, která si člověka přitáhla a pak totálně zničila.
Úplně na konci všech příběhů ležel ten nejdůležitější. Nick je vrah. Echo věděla, co to znamená, i když to nebyla úplně pravda. Minulá zima, to nejdůležitější tajemství ze všech. Stávám se Smrtí, problesklo jí hlavou. A noc se pak ponořila do růžové.
(konec první části)
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek
