„Ahoj, bludičko…“
Byl nádherný říjnový den. Město soupeřilo v okázalosti s předvádějícím se podzimem a bylo těžko říci, kdo vyhrával. Jezabela pro dnešek zvolila lesklé černé kalhoty, kožené kozačky a měkounký šedý svetr s hrubým vzorem. Užívala si nálady budov a chodníků a nic na světě ji netrápilo. Smála se na míjející lidi a křenila se sama na sebe v odrazu skel.
Lehkým krokem tančila nad prasklinami v asfaltu a nic jí nemohlo zkazit krásný pocit z toho, že je naživu. Do očí jí udeřil odlesk čehosi blyštivého. Zastavila se a přistoupila k výloze s křišťálovými lustry. Líbilo se jí, jak si barevná světýlka na leštěných ploškách hrála na honěnou.
Její svět byl teplý, prosluněný a bezpečný. Přesně takový, jaký by ho chtěl každý.
Náhle jí tělem jako nůž projela hrůza. Stejný strach jako tehdy. Stáhl se jí krk, jako by ho znovu sevřel v prstech, a dech se jí zarazil na půli cesty. Ze žaludku jí stoupala panika a ona si sotva stihla uvědomit, že klesá k zemi, protože se pod ní podlamují vlastní nohy.
Na kůži jí vyrazil ledový pot, ulice zešedly a světlo nepříjemně zchladlo. Opřela se dlaněmi o studenou výlohu a doufala, že jí prudká změna teploty pomůže uchopit nadvládu.
Zamrkala a donutila se znovu podívat na místo za svým ramenem, kde předtím zahlédla černou siluetu. Nebyl tam. S obavami zkontrolovala zbytek odrazu. Nikde nebyl. Muselo se jí to zdát, muselo se jí to zdát, opakovala si, ale žaludek se pořád bouřil, kolena se jí třásla, vlastní srdce jí rvalo ušní bubínky a o lebku se jí donekonečna otloukala nenáviděná slova.
Ne ne ne ne ne. Tohle nedopustí. Tolik se snažila. Tolik nocí bojovala, trvalo tak dlouho, než se začala cítit normálně. Bušila čelem o sklo a snažila se hrůzu ze sebe vyhnat. Daniel. Otevřela oči a zírala na miniaturní prasklinku ve starém silikonu, který držel skleněnou tabuli v rámu. Poslepu zajela rukou do kabely a přitom hypnotizovala droboučkou nedokonalost.
Konečně nahmátla pravidelnou placku a vytáhla ji na světlo světa. Její spása.
Vytočila číslo a zatímco pokorně čekala, až uslyší známý, uklidňující hlas, počítala nádechy a výdechy, aby se čas zdál být pod její kontrolou, a ne opačně.
„Ahoj, jezinko,“ pozdravil ji zvesela.
„Dane…“ už jen to, že v tom nebyla sama, jí dodalo obrovskou sílu. Najednou jí to připadalo hloupé. Vždyť se nic nestalo. Má jen ataku. Jako jich měla už tolik předtím.
***
Bylo toho tolik, co nezapadalo. Tolik možností, jak střípky poskládat do mozaiky, která dává smysl. Mnohem víc jich však chybělo.
Daniel svoji práci miloval. Když ho konečně povýšili na detektiva, jeho svět do sebe zacvakl jako visací zámek. Mít pozitivní vliv na životy lidí, kteří byli tváří v tvář zločinu bezmocní. Vyvažovat zlo dobrem. Nasazovat páky, ke kterým běžný občan neměl přístup, a zvrátit tak špatné v lepší.
Věděl, že nikdy nemůže ztrátu vynahradit, ale může alespoň přinést smíření. Poskytnout pro něj prostor. Protože když se vám ztratí někdo blízký a vy nevíte, jestli se ještě někdy vrátí, nedá vám to spát. Nemůžete ho úplně pohřbít, protože co když se jednou zjeví ve dveřích s fantastickou historkou o diamantovém dole někde v Polynésii? Nemůžete ale také utrácet svoje dny čekáním, jestli se on a jeho fantastická historka objeví. Potřebujete žít, potřebujete to uzavřít. Důkazy o tom, že váš blízký je pravdivě a nezvratitelně po smrti, vám nedá radost nebo štěstí, ale dá vám prostor pro konec. A pak pro smíření a mír.
Proto měl svoji práci rád. Protože mohl ze zlého udělat o něco lepší.
A o to samé se snažil s případem únosu z předloňského roku. Žena, 27 let, svobodná, bezdětná. Rodiče i bratr Robert stále naživu, pracující, bez horších hříchů než občasných pokut za špatné parkování. Před dvaceti pěti měsíci beze stopy zmizela a stejně bez varování se vynořila o třináct měsíců později uprostřed lesa. Kolega David to komentoval, To je jasnej případ únosu emzákama. Skoro to tak vypadalo, ale Dan se tím nehodlal nechat rozptýlit. Byl odhodlaný přijít celé věci na kloub. Jestli se skutečně jednalo o únos, pachatel je stále na svobodě a může svůj čin kdykoli zopakovat. Pokud již nedrží další oběť nebo oběti ve svých ďábelských spárech.
Bezděčně si povzdechl a po tisící pročítal složku, kterou znal i pozpátku. Vše v normě, zmizení, znovuobjevení, částečná amnézie. Oběť si pamatuje pouze útržky, v čase se neorientuje. Psychiatrické vyšetření neukázalo nic abnormálního, pouze dezorientovanost. Lékařka konstatovala všeobecně dobrý stav s mírnou dehydratací a podvýživou.
Z pitvání písmenek na ohmataných lejstrech ho vytrhlo zazvonění mobilu. Aaa, o kom se mluvívá…
„Ahoj, jezinko,“ začal zvesela. Věděl, že přátelit se s kýmkoliv z případu, je špatně. Ale tady si nemohl pomoct. Jezabela, nebo jezinka, jak jí z legrace říkal, mu přilnula k srdci stejně přirozeně, jako se obaluje deka kolem ramen.
„Dane…“ hlas se ztratil, jako když slábne světlo.
„Jezo?!“ vyskočil ze židle, polekaný jejím tónem, „co se stalo? Kde jsi? Jsi v pořádku-“
„Já…“ další odmlka, „asi nic. Promiň.”
Zavěsila.
Okamžitě ji vytočil zpět, ale telefon pouze dutě tútal. Zahodil složky, které svíral v ruce, a vystřelil z kanceláře. Kolegové se nijak nevzrušovali. Každý byl zabraný do svého a krizovky byly na denním pořádku. Tady mohlo kohokoliv překvapit máloco a přepadnout kdeco.
Daniel dojel až k jejímu bytu na Vinohradech bez incidentu, což bylo skoro s podivem, neboť mu srdce bušilo o závod a vidění se zúžilo na jeden pruh asfaltu. Tmavomodrou, obyčejnou oktávku nechal nakřivo na chodníku a schody bral po třech. Do třetího patra vyběhl rychleji, než bys řekl švec, a zabušil pěstí na dveře.
„Jezo? Jezabelo, otevři,“ vůbec ho nenapadlo, že by nebyla doma. Vždycky volala, až když byla doma. Jenže co když se jí něco stalo venku? Co když se vrátil? Nebo se znovu ztratila, protože se jí něco vybavilo a ona se dezorientovala? Stávalo se to…
Nikdo neodpovídal. Asi po pěti minutách vykoukla ze sousedních dveří postarší dáma s koupací čepicí na čerstvě natočených vlasech. Na květované noční košili by se dalo psát, jak byla naškrobená a tuhá.
„Je doma, slyšela jsem jí přicházet.“
„Děkuji,“ odpověděl s naučenou profesionalitou v hlase, „všimla jste si ještě něčeho? Něco mimo běžnou normu?“
Zavrtěla hlavou.
„Znělo to normálně. Možná trochu spěchala, ale-“
V tu chvíli se dveře pomaličku a na kousíček otevřely. Jezabela přiložila do škvíry mezi křídlem a futry jedno oko. Vypadala strhaně a v bytě byla skoro naprostá tma.
„Dane?“
„Jezo, pustíš mě dovnitř? Jsi v pořádku?“ obrovsky se mu ulevilo, ale zůstával ve střehu.
„Nic mi není,“ špitla.
To ho naštvalo a bouchl do dveří, až se rozlétly. Jezabela trochu vypískla a uskočila pozadu do chodby.
„Určitě jsi v pořádku, ale voláš mi jako vyděšený zajíc a honíš mě přes půl Prahy. Tak to zrovna,“ otočil se, poděkoval zvědavé sousedce a dveře těžce zabouchl.
***
„Je zpátky, Dane,“ Jeza se klepala v přítmí chodby jako vyděšený králíček v obrovském svetru. Sahal jí skoro po kolena, úplně se v něm ztrácela. Ale to byl možná účel, napadlo ho.
Zhluboka se nadechl a nepouštěl se profesionality.
„Kontaktoval tě?“
Přikývla a vypadala, že brzy omdlí. Vzal ji proto za loket a nasměroval do obýváku. Celý byt byl zabedněný a dovnitř pronikalo sotva pár slaboučkých paprsků slunce. Nerozsvítila si ani lampičku. Typická snaha se schovat do jeskyně, musela být opravdu vyděšená. Poslední měsíce se opět otevřela světu, nosila světlé oblečení, dbala o svůj zevnějšek, chodila cvičit a běhat jako dřív, otevírala vysoká stará okna dokořán tak často, jak to jen šlo. Říkala, že slunce musí dovnitř, aby vytlačilo tmu. Teď to tu zase připomínalo kredenc zevnitř.
Zamáčkla se do rohu gauče a přitáhla si kolena k bradě jako hradbu. Nechal jí prostor a posadil se pomalu na co nejvzdálenější konec.
„Co se stalo?“
„Šla jsem normálně po ulici. Bylo krásně a já jsem se kochala. A najednou byl za mnou.“
Danielovi se naježily chloupky na zátylku.
„Kde to bylo, kolik bylo hodin? Viděl ho někdo další?“
„Dnes dopoledne,“ vrtěla hlavou a začala mechanicky vyjmenovávat, „na Pankráci, myslím, že ne. Byl to jen mžik. Nevím, jak to udělal, bylo to hrozně rychlý…“
Hlas se jí lehce zlomil a ona zmlkla. Víc z ní asi nedostane.
„Pověz mi všechno, vždyť už to znáš,“ tahle jemná připomínka ji měla pomoct uzemnit se, uvědomit si, že vyprávět o traumatu už umí a je v tom dobrá. Nacházet detaily a spojovat k sobě další dílky jí šlo, jakmile získala kontrolu a nadhled. Za jiných okolností by byla skvělou detektivkou.
Pokusila se, ale šok byl moc čerstvý. Uložil ji se skelným pohledem do postele, přetáhl jí peřinu až po culík a pootevřel okno, aby měla čerstvý vzduch, až usne, a vyklidil pole. Je čas pustit se do pořádné práce.
***
Odraz v zrcadle nad umyvadlem na ni zíral stejně vzpurně jako tehdy ona na svoji babičku, když ji kárala za snězené čokoládové preclíčky. Jíst se to má, když je na to chuť, říkal přece děda. Ale ne všechno a ne před Štědrým dnem! volala babi a spráskla ruce nad tím nemehlem. Jeza neměla protiargument, a tak tam jen stála se zaťatými pěstičkami a vzdorovitě vysunutou bradičkou.
Měla pocit, nebo možná obavu, že to, co vidí v zrcadle, se jí vůbec nepodobá. Že odraz neodráží obraz. Jde to vůbec? Zatímco ho zkoumala, zkoumal její obraz ji se stejně zamyšleným výrazem.
Vzdychla si. Tohle nevyhraje. Vzala do ruky ručník na utření zrcadla a ignorovala mrazení v zádech. Uklidněná tou malou činností, zvedla oči zpět ke svému odrazu. Dech se jí zasekl v hrdle a hlava se jí zatočila úlekem.
Stál přímo za ní!
Nemohla si pomoct a zírala přímo do černoty, kde měly být jeho oči. Stíny ho však kryly příliš dobře. Mohla by si ho splést s přízrakem, ale ne. Byl skutečný.
Všechno se vrátilo. Strach. Chlad. Černočerná tma lepkavější než její vlastní pot bublající na kůži. Cítila, jak svými prsty obemyká její hrdlo. Pomalu, až něžně. Jako milenec. Vždy zezadu, tak aby na něj neviděla. Nikdy ho neviděla. Ne přímo. Stál vždy tam v koutku zorného pole, kdy si nejsme jisti, jestli ho opravdu vidíme, nebo si ho domýšlíme. Přicházel a odcházel dle vlastního uvážení. Obojí bez upozornění. Jako teď. Vtrhl zpět do jejího života. Nečekám, nezván. Chaloupku otočil a mě tím probudil, proběhlo její myslí jako zlomyslný úšklebek vyděšeného, strachy umírajícího podvědomí.
„To je legrační,“ zašeptal.
Vyděsila se k smrti. Vždyť si to jen pomyslela, neřekla to nahlas.
„Co chceš? Co ode mě pořád chceš? Proč mě nenecháš být? Co jsem ti udělala?" poslední slova už byla přes její zoufalé vzlyky sotva slyšet. Odevzdaně plakala a hlas se ji lámal, „proč. Proč já?"
Labužnicky přičichl k jejím mokrým vlasům a zavrněl jako kočka.
„Opustila jsi mě, bludičko."
„Ne," naskočila jí husí kůže, a zaprosila, „neříkej mi tak. Prosím."
„Ale ty jsi moje bludička. Byla jsi beze mě ztracená," temný stín se opět naklonil k jejímu rameni a čichl si k ozvěnám levandulového šamponu.
„Ne, prosím," na víc se nezmohla. Rok a půl terapie. Prášky, noční můry, přeludy. Než se jí podařilo se opravdu osvobodit. Ale vlastně i to byl jen přelud. Svoboda byla jen snem a ona sama sebe násilím přesvědčila, že jich dosáhla. Je po všem. Tentokrát už ji opravdu zabije.
***
Po třech nocích teroru jí to konečně došlo. Nebyl skutečný. Tedy aspoň ne tenhle. Byl to přelud, výron její fantazie a bůh ví čeho ještě. Z nějakého důvodu ho vyvolala ze svého podvědomí a on se zhmotnil. Asi byla někde hluboko v sobě přesvědčená, že si nezaslouží být svobodná. Možná zůstala svojí duší v té černé díře, ve které ji přes rok věznil. Možná jí takhle její duše volá a ona nebude mít klid, dokud ji nenajde a nebude zase celá. Vždycky měla pocit, že už není stejná, že jí kus chybí. Myslela si, že je to jen scházející část paměti. Ale ne, byl to kus jí. Kus jejího Já.
Seděla na posteli, opřená o čelo a sledovala, jak se uzounký paprsek vycházejícího slunce plíží temným pokojem. Věděla naprosto přesně, kolik nádechů mu trvá, než se rozzáří další řada vláken na koberci.
Začala mu říkat Stavros. Nebyl nadšený. Ale jí to k němu sedělo. Koneckonců, byl to její přízrak a ona si ho mohla pojmenovat, jak se jí zachce. Aspoň tohle. Do koupelny od toho večera před třemi dny nevstoupila. Zkusila to se zhasnutým světlem, ale to bylo ještě horší. V tu chvíli jako by se malá místnůstka úderem blesku zvětšila na velikost středního skladiště, její kůže zvlhla ledovým potem a její dech se odrážel sám o sebe s vlastní ozvěnou od dalekých zdí.
V nejtmavším koutě ložnice se zastříbřil malý odlesk a zašustila měkká látka. Tep jí vyskočil, ale ona už to nevnímala. Apaticky otočila pohled tím směrem.
„Můžeš vylézt, stejně tě vidím.“
„Hmmm,“ protáhl. Nemohla určit, jestli otráveně nebo potěšeně, ale bylo jí to šumák.
„Hej, Stavrosi,“ nadhodila, a on nevrle zabručel zpět.
“Chi chi,“ uchichtla se jako hloupé děcko, „víš, že seš pěknej filuta?“
Po čele jí stékaly potůčky potu, ale ona to neregistrovala. Její pohled byl už pološílený a prázdný. Byla sama přízrakem, jak by jí napovědělo zrcadlo nad toaletkou, kdyby ho nekryl velký černý šátek.
„Můžu tě zabít? Dáš mi pak pokoj?”
Teď se uchichtl on.
„Nebo,“ pokračovala a nevšímala si jeho reakce, „to uděláme jinak. Už jsem přišla na to, že seš divnej. Nejseš skutečnej. Ale on byl. Ty seš jeho odraz ve mně. Takže když ho najdu dřív, než najde on mě, budu mít konečně klid. Až uvidim, jak vypadá, nebude mě moct strašit to, že to nevím. Že může vypadat jakkoli. Že to může být,“ hlas se zadrhl a zaskřípal, než znovu sípavě naskočil, „kdokoli.“
„Věděla jsi, že většina obětí únosu svého únosce zná?“ Zavrněl jako kočka a jemně se zasmál.
„Kdokoliv. Může to být kdokoliv,“ na těle jí vyskočila husí kůže vysoká na půl centimetru.
Podívala se jeho směrem. Najednou jí jeho silueta připadala známá. Byl vyšší, než si původně myslela. A ramenatější. Jako Marek, její bývalý. Ale ten měl trochu bříško. Stavros, nebo On, ho nemá. Vypadá spíš jako… jako… jako Bob.
Opět se jemně zasmál. Bavilo ho ji trápit.
***
„Víš ty co?“ viděla se poprvé po asi týdnu. Nebo tak nějak. Čas se teď choval divně, „až bude za mřížemi, budu mít pokoj. A možná se za něj i přimluvím, aby mu celu hezky zútulnili. Přeci jen, bude tam fakt dlouho.“
Zabručel smíchy, otočil se a zmizel ve stínu.
„Jasně,“ brblala Jeza a dál škubala hřebenem v mokrých vlasech, „zrovna když je to důležitý, tak si jdeš zmizet. Typický.“
***
Hned ráno se vypravila na stanici za Danielem. Nechtěla, aby si myslel, že má zase mánii, protože tentokrát to je úplně jiné. Má naprosto jasno. A aby ukázala, že je jí dobře a je opět v normálním provozu a myslí i na něj, vzala z pekařství krabici plnou croissantů s jahodovou náplní, pár mini koblih a dvě velká kafe s mlékem.
Daniel energicky kráčel ke svému stolu, u kterého k jeho překvapení seděla Jezabela a zubila se na něj už ode dveří. Vůně čerstvého pečiva a cukru v kávě ho málem vystřelila z ponožek. Nejvíc ho ale vyděsily její oči. Byly obrovské, lesklé a orámované temnými kruhy.
„Ahoj, Dane,“ pozdravila příliš vesele, „jak to šlape? Něco pro tebe mám ke svému případu.“
Pokračovala, aniž by počkala na odpověď. Rozložila před něj tlustou složku a začala na přeskáčku vyprávět svoji teorii o tom, odkud pochází únoscův prsten, legendu o nějakém svatém z Rhodosu, vraždy ve Florencii z dob da Vinciho a podobně.
Byla maniakální.
Srdce mu smutně pokleslo, a i když se snažil ji poslouchat, hlavou mu jezdila jediná myšlenka – je na tom opět zle.
„… a tady mi to už bylo naprosto jasné. Ale ty mě vůbec neposloucháš!“
„Jistěže tě poslouchám, Jezinko," pomalu odsunul složku s úctyhodným množstvím papírů, fotografií a výstřižků na vzdálenou stranu stolu, „jak je ti?"
Vzdychla nad ním jak nad děckem.
„Nevidíš? Je mi fajn. Šok už odezněl," sáhla po složce, ale on na ni položil dlaň.
„To ti nežeru. Jak je ti doopravdy? Říkala si, že se vrátil. A týden na to mi tu hraješ, že je všechno růžový," chtěl jí vzít za ruku, ale vztekle se mu vytrhla.
„Nesahej na mě! Poznám, když mě nebereš vážně!" začala balit svůj výzkum z jeho stolu, „najdu ho sama, stejně-"
„Jezo!" vyděsil se, „neblázni! Nemůžeš sama hledat pachatele."
„Jasně, že můžu," odsekla a jala se důstojně odkráčet.
„Ale pak mi nevolej, že seš v průšvihu!" Tentokrát se naštval Daniel.
„Neboj, nebudu," zasyčela ode dveří a byla pryč.
Stál uprostřed velké kanceláře jako tvrdé Y a snažil se rozčileně nesupět.
„Tos posral," zafuněl za ním kolega Michal. Zavrčení se zdálo jako jediná relevantní odpověď.
* * *
„To šlo skvěle," bručela si Jezabela pod nos, když razantně klapala podpatky po chodníku. Stavros sice nebyl nikde vidět, ale cítila, že poslouchá.
* * *
„Tomu říkám vzít svůj osud do vlastních rukou," protáhl Stavros posměšně.
„Hmm," zabučela v odpověď. Měla teď jiné starosti. Ten kámen, na kterém ležela, jí příšerně tlačil do břicha. Zavrtěla se, ale vůbec si tím nepomohla, „nemělo by tady být teplo, ksakru?"
„I Itálie má nárok na chladný podzim."
„Jo, evidentně..." zabrblala, znovu se zavrtěla na tom prokletém šutru a zadívala se dalekohledem na svůj cíl.
Měla všechno přesně naplánované. Od chvíle, kdy objevila ten článek v časopise o starožitnostech, začaly dílky skládačky zapadat. Ten masivní prsten ze zčernalého stříbra bylo to jediné, co z něj kdy zahlédla. Nosil ho na pravém malíčku. Dan ji nechtěl poslouchat, tak se pustila do akce sama. Kdyby nebyla k smrti vyděšená, byla by na sebe i pyšná.
Prsten měl dlouhou historii, v níž nescházely zrady, násilí a potoky krve. A i přesto, že se mělo v odborných kruzích za to, že se ztratil, ona ho ještě za pomocí fotografií z novin a Instagramu vystopovala.
Suše polkla. Tohle je on. Vmáčkla bulvy očí ještě silněji do sklíček dalekohledu. Muž, který jí zničil život. Vytrhl ji z jejího domova a bezpečí a místo nich nainstaloval hrůzu. Dnes to skončí, konečně dosáhne touženého klidu. Všechno bude jako dřív. Tolik se těšila, tolik doufala a věřila. Tolik se snažila a mučila samu sebe za to, že není schopná dojít míru. Ale nebyla to její vina, mohl za to on.
Znovu zkontrolovala, že pod karoserií není vidět nic podezřelého. Na místní poměry vysoký muž beze stopy podezření kráčel ke svému luxusnímu autu, nasedl, nastartoval a odjel. Pokud si to spočítala podle návodu na internetu správně (člověk tam vážně najde všechno), měla by mu brzdná kapalina dojít někdy za kilometr a půl. Přesně tam, kde to chtěla. Nad útesy…
* * *
Brzdy přestaly reagovat v té nejprudší tornante. Auto se zřítilo i s řidičem ze srázu jako dětská hračka a dopadlo o třicet metrů níž na kousek rovinatého, kamením pokrytého terénu. Vlny brzy přinesou příliv a dílo dovedou k dokonalosti.
Jeza se Stavrosem dojeli co nejblíž. Chvíli uvažovala, zda nezavolat policii a sanitku, aby měla alibi, kdyby ji tu někdo zahlédl. Nakonec se rozhodla, že je přeci jen noc a nikde není živáčka, tudíž zmizí jako pára nad hrncem a „nikdy tu nebyla“.
Spěšně došla k vraku, aby zkontrolovala, že je mrtev. Ještě úplně nebyl, ale zůstal zaklíněný pod zohýbanou palubovkou, ven rozhodně nemohl a voda už olizovala přední kola.
Hleděl na ni s otázkou v očích a z úst mu bublala krev. Nevypadal, že ví, na koho se dívá. Ale to jen předstíral. Zahlédla svůj odraz v prasklém bočním zrcátku. Oči jí hořely nenávistí, z pohublých tváří vystupovaly ostře lícní kosti. A za ní stál černý stín, který ji poslední dobou neopouštěl a poskytoval jí jedinou jistotu na celém širém světě.
„Měla jsem připravenou celou řeč,“ promluvila na svého únosce, „ale nakonec ti řeknu jediné. Zhebni.“
Otočila se na podpatku a místo opustila.
* * *
Cestou v letadle cítila obrovskou úlevu. Odlet jí také hrál do karet, během dvaceti čtyř hodin se zvládla dopravit do Itálie, najít správnou adresu, přeříznout a okousat hadičku stříbrného Ferrari, rozloučit se se svým terorem a dostat se zpět na pražské letiště. Osud jí podporoval. I podle její všetečné sousedky ani neopustila byt. Měkké kožené tenisky s vysokou podrážkou nedělaly žádný hluk a Jezabela předchozího dne namazala potichu zámky na dveřích, takže taktéž nevydaly ani skřípnutíčko. Vlastně všechno šlapalo jako namazaný stroj.
* * *
Daniel se opět vrtal v Jezabeliných složkách a měl špatné svědomí. Neměl se na ni předevčírem tak utrhnout. Nedivil se, že mu teď nebrala telefon. Když zavolal její sousedce, dáma mu potvrdila, že je Jeza doma a neopustila byt. To ho uklidnilo. Nejspíš je zavřená, obsesuje nad tím prstenem a trucuje. Bezděky se poškrábal na hrudní kosti, kde ho cosi lechtalo.
V tu chvíli zazvonil telefon. Displej poslušně hlásil Robert Slánský.
„Ahoj, Bobe, co se děje?“ i Jezina bratra si poslední dobou pustil blíž k tělu, než by měl.
„Ahoj, Dane. Musím s tebou mluvit, máš chvíli?“
„Kde jsi? Přijedu hned,“ neváhal ani vteřinu.
Bob mu nadiktoval adresu kavárny a Daniel vyrazil. Našel ho u kulatého stolečku až vzadu. Vypadal ustaraně. Pozdravili se a Bob začal vyprávět.
„Víš, jak si psychiatr v Bohnicích nevěděl rady s tou Jezinou amnézií? Proč trvá tak dlouho a nic se nemění a tak?“
Daniel přikývl.
„No, tak si k tomu přizval specialistu z Vídně. Je to mlaďoch, ale už teď má jméno,“ smutně pohlédl na svůj hrnek a palcem objížděl jeho obvod, „prý s námi musí mluvit a nebude se nám líbit, co k tomu zjistil.“
Daniel chápal. Zprávy často nepotěší.
„Pojedu tam s tebou. Stejně tuším, že chtějí detaily nejdřív sdělit policii.“
Robert přikývl a zvedl se ze židle.
* * *
Psychiatrická léčebna v Bohnicích už dávno nevypadala jako z hororu. Tak či tak ji ale Dan neměl rád, protože všudypřítomná deprese ho vždycky připravila o chuť do života minimálně na zbytek dne. Kancelář primáře našli snadno a teď čekali, až je přijme.
Do čekárny vstoupil onen mladý specialista, který na ně oba udělal okamžitě velmi solidní dojem. Primář otevřel dveře a vyzval je, aby vstoupili. Nepáral se se zdvořilostmi a rovnou přešel k věci.
„Přizval jsem zde kolegu Schuppenera, abych s ním zkonzultoval případ Vaší sestry,“ kývl na Roberta, „potvrdil mi některé mé obavy, a to, že se jedná o psychosomatický typ, více než fyziologický. To tedy znamená, že pacientka si jednoduše řečeno nechce vzpomenout. Tělo jí v tom nijak nebrání, brání si sama.“
Odmlčel se a vyčkal na reakci. Když žádná nepřicházela, pokračoval.
„Doporučuji hospitalizaci a nasazení standardní léčby a terapie.“
* * *
Společně opustili kancelář a budovu a zastavili se u auta, kterým přijeli. Bob si zkroušeně odfoukl a se zastrčenýma rukama v předních kapsách zíral na vzrostlý dub u štěrkové cesty.
„Mám teď jednu stopu, na kterou jsem narazil docela náhodně. Jezabela zmizela v noci ze třetího na čtvrtého září a naposled ji viděli pohybovat se kolem zámeckého parku Ještýřov.“
„To víme,“ přikývl Bob.
„Ale co jsme už nevěděli, že tam pár měsíců předtím uzavřeli smlouvu o nákupu bezpečnostních kamer. Někdo jim totiž v přilehlých lesích začal zakládat černé skládky, tak se rozhodli monitorovat všechny cesty a kritická místa.“
Bob se na něj upřeně zadíval.
„Takže je tu možnost, že jí unesl někde v tomhle lese a bude to na kamerách?“ v jeho hlase zněla naděje.
„Minulý týden mi schválili žádost o poskytnutí záznamu. Projíždím od té doby to, co mi průběžně jejich bezpečnostní agentura posílá,“ přikývl Daniel.
Nechtěl vzbuzovat naděje, věděl, že je to špatně. Ale bolelo ho u srdce, když viděl beznaděj. Oba věděli, že to může být další slepá ulička. Ale také to mohla být ulička, která vedla ke konci případu.
„Chceš si se mnou udělat nocovku a čučet na profi videa veverek a kanců?“
Robert souhlasil. Oba s o něco veselejší myslí nasedli do auta a vrátili se zpět do ruchu hlavního města.
* * *
Jeza spala jako dřevo. Obdobně dobře se nevyspala tak dlouho, že si ani nedokázala vzpomenout, kdy to bylo naposledy. Žádná noční můra, žádné pocení, žádné úleky nad zvuky ze stupaček z koupelny. Spala a spala a spala. Dospávala poslední dva roky, které byly spíš jako dva životy.
Když vstala, roztáhla všechny závěsy v celém bytě, otevřela všechna okna a přestože dovnitř táhl nepříjemně chladný vzduch, ona tančila štěstím v průvanu, až jí pyžamo vlálo.
Strhla šátky a přehozy, které kryly cokoliv, co připomínalo zrcadlo. S každým dalším se cítila vítězoslavněji, protože stín se nikde neobjevil. Byl pryč, věděla to. Zabila svého démona a strach s ním.
Samou radostí hopsala po bytě jako rozverné dítě, zpívala si s kuchyňským rádiem a hrála si, že kartáč na vlasy je mikrofon a koště elektrická kytara.
Je zpátky, její život je zpátky! Měla pocit, že asi vybouchne a promění se na konfety. V tom zazvonil zvonek. No co, nejspíš pošťačka. Třeba zlepší den i jí.
Rozrazila dveře a ztuhla.
* * *
Muži si uvařili monstrózní konvici kávy tak silné, že skoro netekla, a uvelebili se u stolu tak nejpohodlněji, jak to jen u policejního stolu šlo. Na velkém monitoru běželo několik zrychlených záznamů současně, aby šetřili čas a pozornost. Každou hodinu si udělali pauzu a šli se protáhnout nebo si zapálit ven. Daniel měl pravdu, ve videích se proháněli převážně zavalití kňouři či přes čočku lezli zvědavé veverky a velcí pavouci. Robert pomalu ztrácel naději.
Dokončili další sektor lesa a Daniel spustil soubor z následujícího. Přetočil na třetí září deset večer a opřel se opět do židle. Za pár minut oběma přimrzl hrnek k ústům. Na záznamu se objevila Jezabela v nepoškozených šatech a s nepřítomným výrazem mířila hlouběji do lesa. Nikdo další se ani během třiceti minut neobjevil, nikdo ji nesledoval.
Přeskočili na další kameru a viděli totéž. A další a další. Postupně se zatajeným dechem zkontrolovali všechny záznamy. Nebylo pochyb. Jezabelu nikdo neunesl. Přišla do lesa z vlastní vůle a z vlastní vůle v něm i zůstala. Toulala se hvozdy, spala v jeskyni pod vývratem starého smrku, hopsala bezstarostně mezi stromy nebo klidně seděla a pozorovala zvěř. Žádné známky zranění, či násilí. Pouze ten nepřítomný, šílený výraz.
Oba se na sebe s hrůzou podívali. Jeza si právě omotávala kus látky, který utrhla z trička, kolem zápěstí a škubala jím jako umanutá.
I kdyby se mohli nějak bránit, pravda se ukázala v celé své pravosti. Jezabela nebyla obětí únosu. Zešílela.
* * *
Paní Pavousová byla vždycky trochu zvědavá a většinou měla to štěstí, že jí život nadělil zajímavé sousedy. Jako žena v domácnosti se nikdy nemusela obávat, co s ní bude. Její nebožtík se uměl postarat a zajistit rodinu, a tak žila svým bytem a domovními dramaty. Holčina od vedle vypadala v určitou dobu poměrně slibně, ale z neurotického materiálu se nakonec vyklubala docela nuda. Byla věčně zalezlá a ani z toho sympatického, fešného mladého detektiva toho moc nevymáčkla. Taková škoda, mohlo být vzrůšo. Popravdě ji to drobet žralo. A tak skoro radostí vypískla, když najednou z chodby uslyšela pronikavý ženský jek.
Vyskočila ze svého oblíbeného ušáku u televize a rozběhla se chodbou jako za mlada. Nezdržovala se kukátkem, příležitost se musí chytit za pačesy, než uteče. S širokým úsměvem otevřela dveře a nakoukla kolem zárubně.
Dveře vedlejšího bytu byly otevřené dokořán, ale nikdo v nich nebyl. Jekot vycházel z hloubi bytu. Pokud někdo další ze sousedů doma byl, neodvážili se vystrčit ani nos. Zbabělci, pomyslela si paní Pavousová.
Opatrně se šourala chodbou a otřásla se zimou. To děvče nemá rozum, takhle všude větrat, ještě se nastydne. Z ložnice se ozval další kvílivý zvuk. Paní Pavousová přidala do šouru a našla Jezabelu, jak klečí u postele, pláče a tluče zaťatými pěstmi do povlečení.
„Děvenko, co se děje?“
Jezabela se k ní otočila a paní Pavousové srdce vynechalo úder. Jezina tvář byla poškrábaná, zkřivená bolestí, oči plné slz a čirého šílenství. Vyrážela ze sebe nelidské skřeky. V ruce držela zlomenou tužku a všude kolem se válely zmuchlané, vytrhané kusy deníku, který ležel na druhé půlce postele. I na svůj věk měla paní Pavousová oči jako rys.
Nechápala, co to znamená, tak honem jeden papír ukořistila pro sebe. Nebo možná pro policii, kdyby se ptali. Stálo na něm jediné slovo. BLUDIČKA.
„Byl – tu!“ zaskřípala Jezabela, „nezabila jsem ho. Přišel si pro mě.“
V tu chvíli se zakousla do matrace zuby a začala kvílet znovu.
Paní Pavousová zaváhala, tohle bylo i na ní moc, a vycouvala opatrně z bytu. Šla konečně zavolat policii.
* * *
„Ach, Jezo…“ Danielovi jí bylo líto.
Širokým oknem dovnitř svítilo slunce, které ale přes mříže vytvářelo pravý opak konejšivé atmosféry. Namísto naděje připomínala spíš žalář a beznaděj. Pacienti v šedých overalech se popelili kolem jako ztracená kuřátka. Někteří už se ani nepopelili, jen seděli u mříží a prázdným pohledem zírali na vnější svět, jako by už nebylo naděje. Jako by už nebylo úniku. Zanech naděje, kdo vstupuješ. Někteří, stejně jako Jezabela, seděli dál od okna a těžko říci, jestli viděli okno nebo to, co bylo za ním.
Jindy husté a bujné vlny někdo uhladil do chrounů bez života a svázal do volného culíku. Že by nějaký pokus o to, aby nevypadala tak… Jak vlastně vypadala? Ztraceně? Bezútěšně? Neutěšeně?
Overal měkce kopíroval a tlumil křivky jejího těla a říkal Tady není nic k vidění, člověče.
Daniel ji bezradně pohladil po zkrocených kadeřích a vzdychl si.
„Zažila jsi moc. Viděla jsi moc. Chápu to. Ale nemusela si skončit takhle, Jezo.“
Žádná odpověď, žádná reakce. Bylo mu to vážně líto. Mohl udělat víc. Bylo mu smutno a nanic. Slunce zesílilo svůj svit a rozehrálo se zrnky prachu vzdušný tanec. Obrovská místnost plná zbloudilých kuřátek v šedých overalech a s prázdnýma očima se proměnila v podivnou grotesku, v níž nejživěji působil právě ten roztančený zlatý prach.
Udělalo se mu horko, až to nevydržel a rozepnul si horní knoflík košile. Špatně se mu dýchalo. Celé je to k ničemu, zavrtěl poraženecky hlavou.
„Mohl jsem udělat víc,“ stiskl jí malátnou ruku, kterou někdo položil do klína, „takhle už to asi zůstane, viď?“ Povzdechl si. Ano, takhle už to zůstane.
Vstal, aby ji políbil na čelo. Po očku se rozhlédl, jestli se nikdo nedívá. Pak jí zašeptal do ucha tak tiše, aby ho nikdo nemohl slyšet.
„Sbohem, bludičko.“
Jezabele maličko cukl koutek levého oka. Kdyby mohla, stočila by oči k masivnímu stříbrnému prstenu na řetízku, jenž se vysvobodil ze své skrýše pod košilí. Kdyby mohla, křičela by hrůzou tak, že by jí přiběhla na pomoc každá živá duše tady. Ale ona nemohla křičet. Přestože uvnitř vřeštěla hrůzou, ven neunikla ani hláska.
Narovnal se a naposledy ji pohladil po tváři, jak to měl ve zvyku, když ještě byli spolu sami tam, kde je nikdo nemohl vidět a rušit. Na chvíli dovolil šílenému lesku potáhnout jeho oči. Ale jen na okamžik. Když do místnosti přikodrcal zřízenec s vozíkem s léky rozdělenými pro každého do malého kelímku, vypadaly už jeho oči stejně, jak je tomu pro vnější svět naučil.
Klidně, trochu zamyšleně a především – důvěryhodně. Obrátil se k odchodu a se soukromým úšklebkem ignoroval záškuby, které začaly zmítat Jezabeliným tělem a které přiměly všechen personál seběhnout se k ní a píchnout jí injekci, jež ji z bolestivých křečí vysvobodí. To už ho ale nezajímalo. On má teď jiný úkol. Musí najít novou bludičku.
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek
