Monika si každé ráno prohlíží své kotníky s mírným podezřením. Je jí pětatřicet, pracuje v kanceláři a většinu dne prosedí u počítače nebo na poradách. Večer, když si sundává ponožky, rýhy v kůži zůstávají viditelné ještě hodinu. „Dneska jsem zase nějaká nateklá,“ povzdechne si a svaluje to na včerejší skleničku vína nebo blížící se menstruaci.
Její manžel Mirek, pětačtyřicetiletý ajťák, bojuje s podobným problémem, i když ho nazývá jinak. Cítí se „těžký“. I když se snaží jíst zdravě a chodí do fitka, váha se nehýbe a obličej v zrcadle mu ráno připadá nezdravě opuchlý.
Jejich příběhy nejsou ojedinělé. To, co oba zažívají, se odborně nazývá edém neboli zadržování vody. Není to nemoc v pravém slova smyslu, ale spíše signál, kterým nám tělo říká, že jeho vnitřní chemická laboratoř je v nerovnováze. Zatímco medicína zná vážné stavy spojené s ledvinami nebo srdcem, většina z nás bojuje s „obyčejným“ otékáním, které má na svědomí životní styl. Dobrá zpráva je, že se s tím dá pracovat, aniž byste museli hned polykat silná diuretika.
Past v bílém krystalu
Sůl je v naší kultuře symbolem hodnoty, ale v moderním jídelníčku se stala vlastně nepřítelem, na kterého ukazují prstem studie i lékaři. Sodík, který tvoří polovinu kuchyňské soli, má v těle zásadní úkol: vázat na sebe vodu a udržovat rovnováhu tekutin uvnitř i vně buněk. Problém nastává, když ho tělu dodáváme víc, než dokáže zpracovat. A někdy o tom vůbec nevíme.
Třeba Monika si k večeři ráda dává sushi se sójovou omáčkou nebo si k televizi otevře balíček „zdravých“ kukuřičných lupínků. Protože o těch si většina z nás myslí, že jsou zdravé, že? Jenže ať už máte jakkoli dobrou vůli, i kukuřičné lupínky jsou průmyslově zpracované potraviny, které jsou největším zdrojem sodíku v naší domněle zdravé stravě.
Každé tělo reaguje jinak, ale obecný princip zůstává stejný. Čím více sodíku v krevním řečišti, tím více vody musí tělo držet, aby udrželo jeho správnou koncentraci.
Odborné články potvrzují přímou souvislost mezi vysokým příjmem soli a zvýšeným zadržováním tekutin. Faktem je, že každé tělo reaguje jinak, ale obecný princip zůstává stejný. Čím více sodíku v krevním řečišti, tím více vody musí tělo držet, aby udrželo jeho správnou koncentraci.
Mirek se diví, proč má po „fitness“ proteinové tyčince ráno o kilo víc. Odpověď je přitom velmi jednoduchá. Proteinová tyčinka může obsahovat překvapivě hodně sodíku, takže tělo krátkodobě zadrží víc vody.
Dvojka, která dává buňkám řád
Když se Monika zejména před menstruací cítí jako nafouknutý balon, což zná většina žen, není to jen subjektivní pocit. Hormonální změny mají velký vliv na to, jak naše tělo s vodou hospodaří. Na vině je hořčík, minerál, který se podílí na více než 300 enzymatických reakcích v těle. Jeho nedostatek je jedním z hlavních důvodů, proč se nám voda hromadí v tkáních. Přitom dle studií pouhých 250 mg hořčíku denně dokáže významně zmírnit otoky spojené s premenstruačním syndromem.
Mirek by měl u vitamínu B6 zpozornět také. Hraje totiž klíčovou roli při tvorbě červených krvinek a metabolismu bílkovin. Hořčík i vitamin B6 se podílejí na regulaci tekutin v těle a některým lidem mohou při otocích ulevit. Najdeme je v banánech, ořeších nebo listové zelenině. Jenže ruku na srdce – kolik špenátu Mirek za poslední týden snědl? Pravděpodobně žádný. Tělo pak nemá nástroje, jak přebytečnou vodu z mezibuněčných prostor vypumpovat zpět do oběhu.
Protihráč, který čistí hřiště
Pokud je sodík tím, kdo vodu v těle drží, draslík je jeho přirozeným protivníkem, který ji pomáhá vylučovat. Draslík zvyšuje produkci moči a zároveň snižuje účinky sodíku. V našem těle probíhá neustálá interakce těchto dvou prvků. Pokud jí Mirek hodně polotovarů, zejména těch bohatých na sodík, a málo ovoce a zeleniny, jež jsou zase bohaté na draslík, jeho tělo prostě nemůže vyhrát.
Káva působí močopudně, ale zároveň tělo stresuje a může vést k následné dehydrataci, na kterou tělo paradoxně reaguje dalším zadržováním vody.
Potraviny jako avokádo, rajčata nebo batáty by měly být základem jídelníčku každého, kdo trpí na těžké a oteklé nohy. Nedostatek draslíku totiž nevede jen k otokům, ale může zvyšovat krevní tlak a riziko ledvinových kamenů. Pro lidi jako Mirek, kteří tráví hodiny vsedě a jejich lymfatický systém je líný, je dostatečný příjem draslíku doslova záchranným lanem.
Diuretika z louky
Když se řekne pampeliška, většinou si vybavíte jen jarní věnečky anebo alergii. V lidovém léčitelství se ale pampelišce odnepaměti říká „piss-a-bed“, tedy v překladu něco jako počůrej si postel. Samozřejmě nikdo po vás nechce znečistit si místo pro spánek, ale tento lidový název opravdu není náhodný. Extrakt z listů pampelišky lékařské je jedním z nejsilnějších přírodních diuretik. Lidé, kteří pili pravidelně extrakt z pampelišky, již během 24 hodin zaznamenali výrazný nárůst frekvence močení.
Na rozdíl od syntetických léků na odvodnění, které mohou tělo připravit o cenné minerály, pampeliška působí jemněji a navíc tělu dodává antioxidanty. Monika začala pít pampeliškový čaj místo odpolední kávy. Káva sice také působí močopudně, ale zároveň tělo stresuje a může vést k následné dehydrataci, na kterou tělo paradoxně reaguje dalším zadržováním vody. Pampeliška může být jemnější alternativou k dalším šálkům.
Rafinované cukry a inzulinová past
Tohle je bod, kde Mirek dělá největší chybu. Miluje bílé pečivo, těstoviny a občas si neodpustí slazený nápoj. Jenže právě takové sacharidy pak způsobují rychlý nárůst hladiny krevního cukru a následně inzulinu. A když tělo zaznamená vysokou hladinu inzulinu, dává ledvinám jasný signál, aby zadržely více sodíku. Protože kde je sodík, tam je voda.
Navíc si tělo ukládá sacharidy ve formě glykogenu v játrech a svalech. Každý gram glykogenu je v těle vázán na zhruba 3 gramy vody. Když Mirek projde víkendem plným pizzy a piva, jeho pondělní „nadváha“ nejsou tři kila tuku, ale čistá voda navázaná na doplněné zásoby cukru. Přechod na celozrnné varianty, které jsou bohaté na vlákninu, mu pomůže stabilizovat inzulin a dovolí ledvinám pracovat tak, jak mají.
Reklama
Monika i Mirek postupně začali dělat malé změny. Monika si do práce nosí láhev s vodou a pampeliškovým extraktem a k večeři už si nedává slané pochutiny. Mirek omezil bílou mouku a přidal k snídani banán s ořechy. Výsledek se u obou dostavil překvapivě rychle. Už po týdnu Monika zjistila, že jí prsteny jdou z prstů lehce i večer, a Mirek se ráno cítí o poznání lehčí, jako by z něj někdo vypustil přebytečný tlak.
Zadržování vody není jen estetický problém nebo číslo na váze. Často je to jen důsledek toho, jak dnes jíme, sedíme a fungujeme. Někdy stačí jen ubrat na soli, přidat trochu pohybu, aby se rozproudila lymfa, a vsadit na bylinky, které znaly už naše babičky. Pokud ale otoky neustupují ani po úpravě stravy, nebo jsou doprovázeny dušností, je vždy na místě návštěva lékaře. Většinou je ale řešení mnohem blíž, než si myslíme – přímo na talíři.
