Ještě před pár lety (a vlastně to není tak dávno) vypadaly autobusové zastávky dosti jinak než dnes. Děti se tam poflakovaly kolem laviček, lezly po zábradlí, kopaly do dlažebních kostek, honily se mezi cedulí jízdního řádu a odpadkovým košem. Jeden přeskakoval kaluž, druhý balancoval na obrubníku. Bylo to hlučné a pro dospělé občas otravné. Ale bylo to živé.
Výskok, dřep, otočka, sednout a zase vstát. Tělo bylo neustále v pohybu. Čekání nebylo statické.
Dnes stačí projít kolem stejné zastávky a obraz je jiný. Děti sedí vedle sebe na lavičce. Hlavy skloněné. Ramena lehce vpřed. Palce se pohybují rychle, zbytek těla téměř ne. Ticho přerušuje jen zvuk projíždějících aut. Každé je jinde, ale všechny ve stejné poloze. Tělo, které dříve vyplňovalo čekání pohybem, se postupně učí vyplňovat ho nehybností.
„Vidím velmi výrazný posun od aktivního těla k tělu, které je většinu dne nastavené do režimu předklonu a uzavření,“ říká Flowee sportovní fyzioterapeut a kondiční trenér Michal Novotný. Podle něj nejde o jeden špatný pohyb ani o samotný mobil. „Tělo se adaptuje na to, co děláme nejčastěji, ne na to, co děláme občas správně. Pokud je nejčastějším podnětem sed a předklon, tělo si ho nastaví jako standard,“ vysvětluje.
Tělo si vždy zvykne. Otázkou je jen to, na co ho naučíme.
Problém podle Novotného obvykle nevzniká z jednoho špatného úhlu krku. Do hry vstupuje spánek, míra pohybu, stres, únava i schopnost regenerace. Největší potíž bývá kombinace dlouhého sezení, nízké variability poloh a nízké kapacity svalů trupu a šíje.
Dětské tělo se teprve staví
Dlouhé sezení a nehybnost dětí je problém, ale proč vlastně? U dospělých už bývá pohybový „software“ z velké části hotový, ale u dětí se vše teprve formuje. „Dětské tělo je pružnější, ale zároveň citlivější na dlouhodobé stereotypy, protože se teprve staví jeho „konstrukce“ – svalová koordinace, stabilita i tvar páteře,“ vysvětluje Novotný.
Zranitelnost se podle něj nejvíc ukazuje v období růstu. V pubertě kost roste rychleji než svaly a šlachy. Koordinace se zhorší a svaly mohou být napjatější. Pokud se k tomu přidají hodiny předklonu, vzniká ideální kombinace pro přetížení krční, hrudní i bederní oblasti. Důležitá je také stabilizační automatika. „Když se dítě naučí sedět do hrbu, bude stejný vzorec používat i při sportu, běhu nebo posilování.“ Nejde tedy jen o držení těla v lavici, ale o řízení pohybu jako takového.
A pak je tu dech. Uzavřený hrudník omezuje práci bránice, a bránice není jenom pouhý sval na nádech. Je součástí stabilizačního systému. Pokud se její funkce zhorší, klesá i stabilita trupu. Tělo si pak pomáhá jinak – přetížením zad, krku nebo kyčlí, vysvětluje Novotný.
Důležitá je také doba, po kterou jsou děti stresu (byť malému) vystavovány. Nejde o jednu špatnou hodinu, ale o tisíce hodin ročně. Malý stres (předklon, statika, minimum rotace a extenze) se postupně akumuluje. Výsledkem může být bolest, únava, omezená hybnost, někdy i diagnózy typické pro růstový věk (např. přetížení plotének, fasetových kloubů, Scheuermannovy změny, přetížení pars interarticularis u sportujících dětí).
Uzavřený hrudník, mělčí dech, víc napětí
Držení těla má i psychologický rozměr. „Neříkám, že držení těla je jediná příčina stavu psychiky, ale je to jeden z velmi silných ovlivnitelných faktorů,“ popisuje Novotný.
Mechanismus je překvapivě jednoduchý. Uzavřený hrudník znamená horší dechovou mechaniku. Dítě častěji přepne do povrchního dýchání „nahoru“, což zvyšuje napětí v oblasti trapézů a krční páteře. Současně to může zvyšovat i vnitřní pocit neklidu.
Poloha těla navíc ovlivňuje autonomní nervový systém. Dlouhodobý předklon je pro tělo signál ochrany. A v ochranném režimu bývá vyšší svalové napětí, horší dech i menší pohybová variabilita. „Variabilita je základ odolnosti – fyzické i psychické. Čím víc má člověk možnost volby v pohybu, dechu a rytmu, tím víc má kapacitu zvládat stres,“ vysvětluje.
Reklama
Tělo také formuje náš sebeobraz nebo sebevědomí. Děti jsou citlivé na to, jak působí na okolí. Když mají neustále ramena dopředu, hlavu dolů a třeba i slabší oční kontakt, nepůsobí na okolí úplně nejlépe. „Když dítě otevřeme – hrudník, dech, páteř – často se změní i výraz, hlas a jistota. Není to magie. Je to změna vstupů pro mozek,“ dodává.
Neokřikovat, nabídnout něco jiného
Z toho všeho by se mohlo zdát, že musíme dětem sebrat mobily, nutit je se hýbat a neustále je peskovat. Tohle ale Novotný úplně nedoporučuje. „Nejde o to dítě pořád opravovat. To většinou nefunguje.“ Svým tématům se Novotný věnuje také v knize Za hranice odolnosti a na vzdělávacích seminářích.
Funguje něco jiného: krátké, jednoduché rutiny, které tělu vrátí variabilitu. Třicet až šedesát sekund otevření hrudníku. Tři až pět klidných nádechů do břicha a žeber. Krátká aktivace mezilopatkových svalů a hýždí. Pár kroků, dřepů nebo „protažení do výšky“.
Vypadá to jako drobnosti, ale jejich pravidelnost může udělat divy. Tělo si totiž vždy zvykne. Otázkou je jen to, na co ho naučíme.
