Štíhlotma znamená, že člověk není schopen přesně vnímat změny ve své vlastní tělesné hmotnosti. Důvodů, proč se to děje, je mnoho. Jedním může být neznalost nebo ignorování zásad zdravého stravování včetně závislosti na ultrazpracovaných potravinách a sladkých nápojích, dalším ovšem také třeba vliv body positivity hnutí, které tvrdí, že vaše váha je v pořádku, i když vypadáte jako Helena Růžičková.
Nyreh Goodsová na svém TikToku varuje: „Byla jsem se sebou spokojená, i když jsem vážila 93 kilo. Být fakt tlustý a nevědět o tom? Fakt to existuje a myslím, že to tak má spousta lidí.“ Zkreslené vnímání se podle Nyreh přenáší i do hubnutí: „Paradoxně teď, když jsem poměrně dost shodila, se cítím větší,“ vysvětluje.
A stejnou zkušenost přiznávají i mnozí další uživatelé virtuálního prostoru. Upozorňují na to, jak sami sebe přesvědčovali, že jsou mnohem hubenější, než ve skutečnosti byli, a pokud už se jim přihodil nějaký okamžik prozření, často nechápali, kde k takové váze mohli přijít. Protože přece „sotva něco jedli“. To „sotva něco“ ovšem při bližším zkoumání představovalo 3 000 kalorií denně nebo i víc, bez fyzické aktivity náročnější než cesta do ledničky.
Zakulatila se těla i myšlení
Whitney Holcombeová,autorka knihy „1 rok, 100 liber: Moje cesta k lepšímu a šťastnějšímu životu“, je přesvědčená, že rostoucí necitlivost vůči nadváze je částečně výsledkem nedostatku tlaku na štíhlost a zkresleného vnímání toho, co je „normální“. Zejména v Americe jsou například obrovské porce typické, takže lidé si neuvědomují, že jedí hodně. Mnoho obyvatel západních zemí je navíc obézních, takže lidé to začínají považovat za normu. Když k tomu přidáte přirozenou snahu ega chránit vás před nepříjemnými pocity, vzniká obranný mechanismus, který vám lže tak, abyste se nemuseli skutečně měnit.
Takový běžný burger sendvič z newyorského bistra... (foto: Shutterstock)
Štíhlotma vs. tělesná dysmorfie
Studie z roku 2010 uvádí, že 25 % žen s nadváhou a obezitou, které se souvisejícího výzkumu zúčastnily, mělo pocit, že mají normální hmotnost, nebo dokonce podváhu. Jiná studie, mapující stejný fenomén mezi teenagery z celkem 40 zemí, uvádí, že i oni svou hmotnost stále více podceňují, přičemž jejich počet během zkoumaného období 15 let vzrostl o 33 %.
Někteří aktivisté zastávající trend body positivity zároveň tvrdí, že štíhlotma je totéž jako tělesná dysmorfie, tedy psychická porucha ve vnímání vlastního těla. To ale neplatí. Dysmorfie je nutkavá posedlost vzhledem, která způsobuje člověku velké utrpení. Takový jedinec si často stoupá na váhu a kriticky se hodnotí v zrcadle. Zatímco dysmorfie je tedy úzkostná posedlost, která narušuje váš život, štíhlotma se projevuje spíše apatií. Nejsou to tedy synonyma, právě naopak.
V pasti vlastní iluze
Američanka Taylor, která sebe samu popisuje jako „asi trochu moc upřímnou“, oslovila svými příspěvky na TikToku už téměř 50 000 uživatelů. Věnuje se (podle svých vlastních slov) tématům fitness, jídlo a udržitelné hubnutí a v mnoha příspěvcích také názorně demonstruje, jak vypadal její jídelníček v dobách, kdy věřila, že má zázračný metabolismus.
Jak obranný mechanismus sabotuje racionální myšlení:
Podezření číslo 1: Váha ukazuje víc, nezačínám přibírat? Racionalizace: Váha je rozbitá, nebo jen zadržuji vodu. Nebo mám víc svalů, ty váží víc než tuk.
Podezření číslo 2: BMI říká, že mám nadváhu? Racionalizace: Vždyť je to zastaralá pseudověda.
Podezření číslo 3: Nelichotivé fotky? Racionalizace: Jen špatný úhel.
Podezření číslo 4: Potřebuji větší velikost oblečení. Přibral(a) jsem? Racionalizace: Na velikosti se nedá spolehnout, každý výrobce je používá jinak. A když už musím zvolit větší velikost, tak protože chci. Zkrátka se mi líbí volný střih (i když na mně volně nevypadá).
Myslela si prý tehdy, že může jíst cokoliv, aniž by přibrala. Jedním dechem ale dodává: „Rozhodla jsem se ignorovat váhu. A protože jsem se nevážila, mohla jsem se přesvědčit, že pořád platí to číslo, které jsem na váze viděla kdysi. To byla moje toxická vlastnost,“ vzpomíná se smíchem. „Pokud jde o oblečení, vždycky jsem ´záměrně´ kupovala oversize look, i když na mně to pak vypadalo úplně jinak. Říkala jsem si, že ty velikosti jsou nějak malé. Vždycky jsem to svedla na něco jiného.“
Proč jsem tak tlustá?
Další Američanka Alona posunula populární koncept tiktokových příspěvků „Co jsem jedla, když jsem byla tlustá“ oproti Taylor ještě o kus dál – své příspěvky, popisující její kdysi běžný jídelníček, doplňuje fotografiemi jídel (a jejich porcí) a neváhá přidávat brutálně sebekritické komentáře. Tam by se leckterý štíhloslepec mohl specificky inspirovat.
Následující video uvádí prohlášením: „Tohle všechno jsem spořádala, když jsem kynula jak těsto a zaboha nemohla přijít na to proč. Byla jsem tak zmatená! Říkala jsem si: jím zdravě, tak proč nehubnu? No protože jsem se ládovala jak zasr...ý linebacker, proto!“ (pozn. red.: linebacker je označení pro obránce v americkém fotbalu, který obvykle patří k nejrobustnějším na hřišti)
@shampagneshawty What I ate in a day when I was THICCCC #fyp #wieiad ♬ original sound - ALONA🍒
A pak už představuje svůj typický, opravdu úctyhodný jídelníček. K snídani si dávala kousek kváskového chleba s tlustou vrstvou másla (což sarkasticky komentuje: „bylo organic, takže zdravý, a to nemůže škodit“), veganskou masovou placku, jedno nebo dvě vejce a jako přílohu špenát a rajčata. Někdy, když neměla dost, se ještě po cestě na přednášku zastavila ve Starbucks pro velké smetanové cold brew se slaným karamelem (to bylo její oblíbené, říká) a snídaňový sendvič Impossible.
Ve škole si obvykle dopřála proteinovou tyčinku, ochucený proteinový shake a „nějaké pečivo“ – její oblíbené druhy byly špenátové a jahodové... křupavé máslové dobroty, které se doslova rozplývají na jazyku. Aby ne, másla je v nich víc než na namazaném rohlíku. Po přednáškách si často zašla ještě do sushi restaurace v areálu školy, kde si objednala „nějaké sushi a sladkou odměnu“ – třeba smažený banán se zmrzlinou.
K večeři si dávala buddha bowl s quinoou, avokádem, fazolemi a zeleninou. Její mistička hojnosti ovšem obsahovala CELÉ avokádo, asi půl šálku hummusu, pesto, sýr, cizrnu a další ingredience. Díky tomu to „s večeří dotáhla někam kolem 1000 kalorií, beze srandy“. A to byla ta „opravdická“ večeře. V restauraci, kde po večerech pracovala jako servírka, ještě uzobávala sýrové hranolky, odhadem tak stovku během každé směny. A protože se držela hesla „po práci legraci“, před odchodem domů si dopřála ještě oblíbený dezert, po směně ještě z práce objednala obří dezert – maxi sušenku z pánve.
Reklama
Jak píše Forbes, je „křupavá po okrajích, vláčná uvnitř a ideální na sdílení… nebo taky ne“. Alona se prý „občas podělila s kolegy“, jindy ovšem celou snědla sama. Doma se pak ještě dorazila zmrzlinou a před spaním vypila „pravděpodobně celou láhev vína“. To vše podle ChatGPT představuje neuvěřitelných 5 až 7 tisíc kalorií. Pro kontext: kulturista Michal Križo konzumoval během přípravy na kvalifikaci na Mr. Olympia 2024 celkem 4 500 kalorií denně.
Pohodlná víra vítězí nad realitou talíře
Alonina zkušenost není ojedinělá. Stačí si rychle projít související hashtagy a máte před sebou spoustu podobných příběhů, jako je ten její, žen, které měly nadváhu a nechápaly proč. Žen, které měly pocit, že „nic moc nejedí“, ve skutečnosti ale přijímaly tisíce kalorií navíc nad svou potřebu. To se stává zejména tehdy, pokud pravidelně konzumujete jídla z fastfoodů nebo balené ultrazpracované potraviny.
A právě tady nastává problém s body positivity. Když aktivisté za práva tlustých lidí neustále mluví o svobodě ve stravování a povýšeně lžou o tom, že jakékoli jídlo může být zdravé, lidé buď považují tloušťku za normu, nebo nevědí, jak to udělat, aby zhubli. Taková situace pro ně pak může být natolik bolestivá, že se prostě rozhodnou vidět jen to, co vidět chtějí, a věřit tomu, co je pohodlné. Je to naučená bezmocnost, ale také obranný mechanismus.
