Bylo jí sedmnáct, když jí kamarádka pozvala do restaurace. Objednaly si dvojku vína. „Na ten okamžik, kdy jsem se poprvé napila, nikdy nezapomenu. Najednou jsem se cítila uvolněně, svobodně. Jako by se svět na chvíli rozjasnil,“ vzpomíná. „Víno mi poprvé dalo pocit, že je život fajn“. Dnes říká, že její drogou nebyl jen alkohol. „Byla jsem závislá na mamince, pak na manželovi,“ popisuje. Alkohol jen zaplnil prázdné místo – únik z každodenní reality, z práce, mateřství, úzkostí. Pomáhal přežít. A pomalu začal řídit i to, co zůstalo z jejího vlastního života.
Mluví se o traumatu jako o spoušti závislosti – ale trauma může mít mnoho podob. Jak to vaše vypadalo, a kdy jste si uvědomila, že ho vlastně nesete?
Vyrůstala jsem v prostředí, kde se všechno točilo kolem mě – jsem jedináček, vytoužené dítě. Maminka mě měla ve třiceti, hodně pozdě na tehdejší dobu. Zvenku to vypadalo idylicky. Jenže závislosti nemusí předcházet viditelné trauma. Nemusí jít o dramatickou událost. Moje závislost měla jemnější začátek – byla jsem velmi připoutaná k mamince. Plnila jsem, co řekla, a dělala všechno, jak se má.
Maminka se pro mě stala svatou a já vlastně žila její život. Nebyla jsem připravená být samostatná. Když se objevily problémy, neřešila jsem je, to udělala moje máma. Rodiče spolu neměli dobrý vztah a v mých patnácti se rozvedli. Jednou jsem našla jejich rozvodové papíry a přečetla si, že manželství udržovali jen kvůli mně. Byla to rána. Přepadl mě silný pocit viny. Všechno tohle mělo jeden výsledek – nízké sebevědomí a hluboký pocit méněcennosti. Věřila jsem, že se žádnému klukovi nemůžu líbit.
Alkohol mi dodával pocit, že jsem v pohodě.
A tak přišly psychické problémy…
Ano, začala jsem trpět úzkostmi. Spouštěčem byly moje komplexy a nedostatek sebedůvěry. Asi v devatenácti jsem si občas dala víno – doma, pro klid a na „odvahu“. Alkohol mi dodával pocit, že jsem v pohodě. Když jsem se seznámila s budoucím manželem, cítila jsem úlevu. Byla jsem zamilovaná, narodily se děti, pila jsem jen společensky. Úzkosti trochu ustoupily.
Monika Plocová. (foto: se svolením)
Jenže brzy jsem pochopila, že jsem si vzala dominantního muže. Rozhodoval o mém životě – stejně jako dřív maminka. Úzkosti se vrátily, sebevědomí dál klesalo a já znovu sahala po alkoholu. Tentokrát sama. Závislost se rozjela naplno.
Vyrůstala jste v době, kdy se o duševním zdraví moc nemluvilo. Myslíte, že by se vaše cesta vyvíjela jinak, kdybyste vyrůstala dnes?
Nemyslím si. I když je dnes osvěta obrovská, lidé dál pijí. Ve chvíli, kdy vám alkohol chutná nebo funguje jako ventil, člověk i přes všechna varování riziko nevidí. Nepřipouští si ho. Nechce, nevěří. Vznik závislosti navíc souvisí s dalšími faktory – dědičností, psychickým nastavením, výchovou. To všechno jsou předpoklady, které mohou osvětu úplně přebít.
Jak vypadaly ty nejtěžší dny, když byly děti malé a vy jste byla v tom sevření?
Nejhorší bylo, že jsem pila potají. Věděla jsem, že je to špatně, ale nedokázala jsem přestat. Mnohokrát jsem si říkala, že kvůli nim přestanu, ale nešlo to. Bylo to silnější než já.
Tušila jsem, že o mém pití vědí, a přesto mě to nezastavilo. Manžel si ničeho nevšiml. Mezi námi nebyla komunikace. Měla jsem pocit, že ho nezajímám. Strašně mě to trápilo. Necítila jsem jeho lásku.
Zvenku možná vypadalo, že fungujete – uvnitř ale běžel jiný film. Jak se žije v téhle dvojí realitě?
Ráno stojíte před zrcadlem, je vám zle, máte oteklý obličej, pachuť v ústech. Ale nic z toho se nevyrovná výčitkám svědomí. Říkáte si, že včera to bylo naposled. A přitom tušíte, že zítra budete stát před tím stejným zrcadlem znovu.
Upadla jsem na zahradě, odřela si koleno i loket. Manžel se smál, že jsem nešikovná. Jen já věděla, že sotva stojím. Přišla jsem domů s modrým okem a tvrdila, že jsem se bouchla o dveře. Pravda byla, že mě trefil špunt od šampaňského, které jsem potají otvírala.
Vnitřně lžete sobě, protože doufáte, že zítra už budete mít sílu přestat. Lžete druhým, protože se stydíte. Je to paradox – rodiče mě vychovali k velké zodpovědnosti, a právě proto bylo těžké přijmout, že se to děje mně. Pocit selhání je devastující. A tak pijete dál, abyste ho necítila.
Přestala jsem být závislá na mínění okolí – a začala jsem být závislá na svobodě.
„Stačí přestat pít,“ říká ten, kdo nikdy nepoznal, jak hluboko člověk může padnout do sebe. Uzdravit se znamená nejen přestat pít, ale projít minulostí, zpracovat bolest, naučit se, co jsme se v dětství nenaučili – stát pevně sami za sebou.
Vzpomínáte si na moment, kdy jste si řekla: „Takhle už ne“ – a kdy to nebylo jen plané odhodlání?
Ten okamžik přišel až v léčebně. První týdny jsem jen brečela. Jednoho rána, v tom pláči, jsem se podívala z okna – vycházelo slunce. A najednou to přišlo: „Dost, Moni. Už si nenecháš ubližovat. A nebudeš ubližovat ani sama sobě.“ To byl zlom. Od té doby uplynulo 25 let. Jsem střízlivá, žiju svůj život, ne podle představ druhých.
Nestačí „prostě přestat pít“?
Říkám: „Nikdy neříkej nikdy.“ Mnoho lidí si myslí, že se jich závislost netýká. Jenže závislost se nerodí přes noc – rozvíjí se dávno předtím, než si to člověk uvědomí.
U mě to začalo závislostí na vztazích – na mamince, později na manželovi. Alkohol na to jen nasedl. Závislost není slabost, ale důsledek vnitřní bolesti a nevyřešených věcí.
„Stačí přestat pít,“ říká ten, kdo nikdy nepoznal, jak hluboko člověk může padnout do sebe. Uzdravit se znamená nejen přestat pít, ale projít minulostí, zpracovat bolest, naučit se, co jsme se v dětství nenaučili – stát pevně sami za sebou.
Setkala jste se někdy s přímým odsudkem – třeba od lidí, od kterých byste to nečekala?
Ano, od tehdejšího manžela. Děti to časem pochopily – viděly, že abstinuju, že na sobě pracuju. Manžel nechtěl, nerozuměl tomu. Mohli jsme to zvládnout, kdyby chtěl jít tou cestou se mnou. Nešel.
Ostatní lidé naopak reagovali většinou s respektem. Když jsem o své zkušenosti začala mluvit veřejně, cítila jsem podporu a pochopení.
Jak podle vás vzniká ten přetrvávající obraz závislého jako slabého člověka?
Z minulosti. Ze starého přístupu, kdy se závislí trestali a převychovávali. „Dobří holubi se vracejí“ – znáte to. Jenže léčba není trest. Není to dřina a pokání. Je to návrat k sobě, k tomu, kým člověk je.
Nestačí naučit se říct „ne, děkuju, já nepiju“. To je jen povrch. Uzdravení znamená: „Nechci už utíkat, chci se postavit tomu, co mě bolí.“ Terapie a abstinence nejsou konec, ale začátek – cesta ke spokojenosti, kdy člověk zase cítí smysl a radost ze života.
Kdy se ve vás probudila ta síla pomáhat ostatním?
Už v léčebně. Tam jsem si řekla, že jestli to zvládnu, jednou pomůžu ostatním najít cestu ven. Po léčbě jsem napsala knihu, vystudovala psychoterapii a začala pracovat v ženské léčebně. Byla to tvrdá, ale silná zkušenost – vidět, jak se lidé pomalu vracejí k životu.
Reklama
Po letech jsem chtěla dělat věci po svém, s větším respektem a porozuměním, a tak vzniklo Branické sanatorium. Místo, kde se s lidmi mluví narovinu, bez odsuzování. Dnes tam pracuju s týmem, který má stejnou zkušenost i srdce na pravém místě. Vím, jaké to je být na obou stranách. Proto naši klienti cítí, že jim rozumím.
V čem je rozdíl mezi abstinencí a uzdravením?
Abstinence je začátek. Uzdravení znamená, že člověk zpracoval příčiny své bolesti, žije přirozeně, má se rád a nepotřebuje už žádnou náhražku.
Co vás dnes drží nad vodou, když přijde těžký den?
Naděje a láska. Věřím, že nic není náhoda, že všechno má svůj smysl a že dobrý úmysl je vždy podpořený okolnostmi.
Vaše první opravdové vítězství po letech závislosti?
Když jsem začala volně dýchat. Obnovila vztahy s dcerami, narodily se vnučky a moje práce se proměnila v životní poslání. Žiju v malém domku na horách, kde je klid a ticho. A já se každé ráno budím s vděčností.
A co byste vzkázala těm, kdo jsou právě teď tam, kde jste kdysi byla vy?
Že to má smysl. Dostat se ze závislosti je cesta ke svobodě a k sobě samému. Smích uzdraveného člověka, jiskry v očích dětí a vnoučat – to jsou ty největší zázraky. Z bolesti může vyrůst krása. Já jsem toho důkazem.
