Práce, péče o dceru i domácnost. Běžný život, jaký žije spousta z nás. Šestačtyřicetiletá Jana, která pracuje jako manažerka, však měla ještě jeden každodenní rituál – alkohol. Jak sama říká, tento „zvyk“ jí vydržel přes 30 let. „Už na maturitu jsem se učila s vinným střikem v ruce,“ vzpomíná.
Sama si dlouho neuvědomovala, že má problém. Zvenčí působila jako úspěšná žena, ale uvnitř sváděla tichý boj se závislostí, která se pomalu, nenápadně a jistě stala její každodenní jistotou. „Bez pití bych den prostě nezvládla,“ říká dnes otevřeně – poté, co se rozhodla pro léčbu a zvládla ji. Její příběh je o propadu na dno i o naději, že z něj lze znovu vstát.
Jaké to bylo, když jste si poprvé přiznala, že vaše pití začíná být problém? Co vás k tomu vedlo?
Upřímně si ani nepamatuji, kdy přesně jsem si to poprvé uvědomila. Že piju hodně, jsem vnímala už před 15 lety. Ale tehdy jsem všechno zvládala, špatně mi bývalo jen výjimečně – prostě jsem potřebovala denně pít. Klidná jsem byla jen s dostatečnou zásobou alkoholu alespoň na ten den. Věděla jsem, že bez pití to nedám. Jenže každou obavu jsem zapila a „vyřešila“ alkoholem.
Problém to začal být, když jsem pila i přes den a manžel si toho všiml. Zlom přišel, když jsem pití začala schovávat. Místo abych řešila závislost, trápilo mě, že si lidé mého pití všímají. Nechtěla jsem přestat. Chtěla jsem jen pít bez problémů doma.
Nakonec už to dál nešlo. Bylo mi špatně skoro pořád. Ráno zvracení, třes, nutnost „záchranné“ dávky. Pak jsem na chvíli fungovala, zvládla práci, dceru, domácnost – ale večer jsem už jen padla do postele a usnula. Tam už se nedalo nic popírat. Byla jsem na hraně a musela se rozhodnout: teď, nebo nikdy.
Jak dlouho jste pila, jednalo se o víno, nebo třeba i tvrdý alkohol? Můžete popsat tu cestu od jedné, dvou skleniček denně až po celou láhev?
Pila jsem vlastně celý život, od 15 do 45 let, tedy 30 let. Už na maturitu jsem se učila s vinným střikem v ruce.
Dlouho jsem pila jen víno. Chutnalo mi, ráda jsem vybírala kvalitní, večer jsem ho pila jako odměnu za den. Ale množství se postupně zvyšovalo. Polovina lahve mi nestačila snad nikdy. Časem jsem zvládla celou, pak lahev a půl, nakonec litr. Víno jsem si dávala i k obědu, „protože se to hodí“. O víkendech jsem pila celý den. Těšila jsem se, jak budu pít od pátku do neděle skoro bez přestávky. Milovala jsem to opojení, pocit lehkosti. Měla jsem dojem, že díky alkoholu všechno zvládám a ulevím si od stresu.
Manžel si všiml, že piju hodně, ale dlouho to neřešil. Tvrdila jsem mu, že má zkreslený pohled, protože nepije vůbec. Návštěvám jsem dolévala víno, abych dokázala, že pije každý.
Zlom přišel s covidem. Alkoholismus tím nezačal, ale covid byl výrazný bod zlomu. Doma jsme všichni pracovali, já mohla pít i během dne. Do obchodu mohl jen jeden člen rodiny, což jsem byla já, takže jsem si mohla nepozorovaně nakupovat alkohol.
Tehdy už bylo vína tolik, že jsem začala pomalu přecházet na tvrdý alkohol. Pila jsem bílý rum. Jednak mi chutnal, a hlavně jsem si namlouvala, že není tolik cítit. Dopoledne jsem pila víno, odpoledne a večer rum.
Nakonec jsem na rum přešla úplně. Organismus už byl překyselený a víno se špatně schovávalo. Rum „víc dával“ a nebylo ho potřeba tolik.
Jak to vnímalo vaše okolí?
Manžel je abstinent, takže si všiml, že piju hodně, ale dlouho to neřešil. Tvrdila jsem mu, že má zkreslený pohled, protože nepije vůbec. Návštěvám jsem dolévala víno, abych dokázala, že pije každý.
Postupně mu začalo docházet, jak velký problém to je. Hádky, domlouvání ani prosby nepomáhaly. Po narození dcery si i ona začala všímat, že s maminkou není něco v pořádku. Byla jsem unavená, křičela, spala přes den, zavírala se do šatny. Myslela jsem si, že to zvládám, ale opak byl pravdou. Po vystřízlivění mi jednou řekla: „Maminko, promiň, ale když jsi pila, já jsem s tebou nebyla ráda.“
Jak byste popsala svou cestu k uzdravení a co pro vás bylo největší výzvou během léčby?
Musela jsem padnout hodně hluboko, abych si přiznala, že jsem úplně v koncích. Nepřišla jsem zatím o rodinu, práci ani zdraví, ale kdybych nepřestala, o všechno bych přišla.
Zkusila jsem online setkání Anonymních alkoholiků, ale nestačilo to. Nejtěžší moment přišel den před konzultací v adiktologické ambulanci organizace Magdaléna o.p.s. . Chtěla jsem se „naposledy“ napít. Manžel mi chtěl lahev vzít, poprali jsme se o ni před dcerou. Zavřela jsem se v šatně a vypila ji. Dcera pak přišla s pláčem, že tatínek říkal, že si bude muset vybrat, s kým bude žít.
Terapeutka mi tehdy řekla, že dcera nemusí vidět matku alkoholičku, ale mámu, která ví, že má problém, a řeší ho.
Druhý den jsem šla na konzultaci. Bylo mi hrozně, třásla jsem se, nebyla jsem schopná se podepsat. Terapeutka klidně řekla: „To zvládnem.“ A mě to zasáhlo. Od té doby se držím.
Začala jsem chodit i na živá setkání Anonymních alkoholiků. Terapeutka mě k tomu doslova dotlačila, žádné výmluvy nebrala. Od té chvíle jsem se nenapila. Pomohla mi kombinace terapie a podpory komunity. V terapii rozebíráme hlubší témata, včetně traumat. Áčka mi dávají přijetí, bezpečí a lidi, kteří mi rozumí. Obojí dohromady mi zachránilo život.
Bylo těžké přiznat si, že potřebujete pomoc, a jak reagovali lidé ve vašem okolí, zejména rodina a přátelé?
V mém případě už to asi ani těžké nebylo. Věděla jsem to a věděli to všichni. Šlo jen o to udělat ten první krok.
Nechtěla jsem do léčebny. Neuměla jsem si představit tři až čtyři měsíce bez dcery a manžela, nechtěla jsem přijít o práci, protože jsem živitelkou rodiny. Potřebovala jsem sebrat odvahu a vyhledat odbornou pomoc. V kombinaci s úžasnou silou svépomocné skupiny alkoholiků to začalo fungovat.
Rodina mé rozhodnutí samozřejmě přivítala, ale byly znát obavy, jestli to tentokrát zvládnu. Předchozích neúspěšných osamělých pokusů bylo nepočítaně. Jakmile jsem vydržela pár dní, přicházela naděje nejen ke mně, ale i k nim. Jsou mi po celou dobu obrovskou oporou, za kterou jsem vděčná.
Jaký vliv mělo vaše pití na vaši dceru, když byla malá? Jak se změnilo vaše chování jako matky po rozhodnutí přestat pít?
Moje pití ji určitě ovlivnilo. I když byla poměrně malá, velmi dobře vnímala mé změny nálad, chování a častou únavu. Několikrát se o mě bála, když jsem byla opilá, nebylo mi dobře a ona to viděla. Když jsem přestala pít, hrozně mi fandila a dodávala mi sílu. Vzpomínám si, jakou obrovskou radost měla, když jsem jí řekla, že už je to rok, co nepiju.
Moje chování se určitě úplně změnilo. Mimo jiné už jen tím, že všechno dělám vědomě a pamatuji si to. To je samozřejmě trochu zlehčení, ale je pravda, že už jen to, že jsem neustále „s ní“ přítomná nejen fyzicky, ale i duševně, je výrazná změna. Když jsem s ní, vnímám ji, myslím na to, co mi říká, nemyslím jen na to, kdy a jak se budu moct napít. Vnímám její emoce a zároveň vyzařuji klid a lásku, ne rum a kocovinu.
Měla jste obavy, jak vaší závislostí ovlivníte vztahy s vašimi dětmi, nebo jste se v té době soustředila na něco jiného?
Ano, nejvíc mě trápilo, jak moje pití ovlivňuje právě dceru. Byla to jedna z prvních věcí, které jsme na terapii řešily. Terapeutka mi tehdy řekla, že dcera nemusí vidět matku alkoholičku, ale mámu, která ví, že má problém, a řeší ho. Tu větu nezapomenu, dodala mi sílu.
Když přestanete pít, vidíte, jak rozbitá a bez sebevědomí vlastně jste. Sebeúcta pak trpí ještě víc kvůli výčitkám a chybám, které si nesete.
Po vystřízlivění jsem s dcerou začala o tom mluvit a nechala to na ní. Vysvětlila jsem jí situaci a řekla, že může kdykoli přijít s otázkami. Někdy to bylo těžké, když mě přímo konfrontovala se vzpomínkami, ale to je podle mě důležité. Mluvili jsme o všem otevřeně, omluvila jsem se, máme mezi sebou čistý stůl. Myslím, že máme krásný vztah.
Pokud máte děti, zmíníte, zda jste pila i v těhotenství?
Nepila jsem vůbec, ani v těhotenství, ani při kojení. Bylo to jediné střízlivé období mezi 15. a 45. rokem mého života. Na alkohol jsem neměla chuť a šlo to skoro samo.
Jaký byl nejvíce emocionálně náročný moment ve vaší léčbě? Co vám pomohlo překonat ten okamžik?
Emocionálně klíčové byly tři momenty. Prvním byla první návštěva u terapeutky, kdy jsem byla úplně rozbitá a vzdávala svůj boj. Její klid a podpora byly zlomové. Druhým bylo první živé setkání Anonymních alkoholiků, kde mě přivítala otevřená a chápavá atmosféra.
Třetím bylo láskyplné objetí od áčkařů, ta náruč, která říká „všechno bude v pořádku, tady jsi v bezpečí“. To mi celý život chybělo, nemohla jsem to dostat od matky, partner to nenahradí. Je to ten pocit bezpodmínečného přijetí a ochrany, který je k nezaplacení.
Jak změnila vaše zkušenost s alkoholem vaše pohledy na život a na vlastní sebeúctu?
Zásadně. Začala jsem se věnovat sama sobě, což je klíčové pro střízlivost. S terapeutkou hledáme a léčíme traumata, měníme škodlivé stereotypy a snažíme se pochopit rodinná zkreslení hodnot, která se předávají z generace na generaci. Často jsou destruktivní a poškozují nejen nás, ale i okolí. Chci tyto vzorce změnit a nepřenášet je dál na dceru.
Alkohol je velmi zrádný, na začátku zdánlivě zvyšuje sebevědomí, ale postupně vás doslova sráží na dno. Když přestanete pít, vidíte, jak rozbitá a bez sebevědomí vlastně jste. Sebeúcta pak trpí ještě víc kvůli výčitkám a chybám, které si nesete. V ten moment je jedno, co jste kdy dokázali, beznaděj je ohromná.
Pak přijde střízlivost a pomalu začnete vidět světlo na konci tunelu. Třes rukou ustoupí, žaludek se uklidní, obličej získá zpět barvu. Když na sobě budete pracovat, hodně se dá napravit nebo zmírnit následky. Je to ale těžké a stojí to hodně sil. Nic v životě se vám ale nevrátí víc než tohle úsilí.
Jako manažerka se zřejmě potýkáte s velkým tlakem. Jak jste zvládala pracovní stres a nároky bez alkoholu? Bylo to těžké rozhodnutí?
Určitě teď zvládám práci mnohem lépe. Když jsem pila, velká část mé hlavy byla zabraná tím, aby nebylo poznat, že jsem opilá. Na jednáních jsem se bála, že se mi budou klepat ruce, třeba si dát na obědě polévku bylo nepředstavitelné.
Alkoholismus je nevyléčitelná nemoc, proto nemohu nikdy říct, že se alkoholu nedotknu. Ale udělám všechno, aby se tak nestalo.
Neustále jsem přemýšlela, kdy a jak se napiju, jak dostanu alkohol domů, aniž by si toho manžel všiml. Teď se mohu plně soustředit na práci, moje hlava funguje a výkon se výrazně zlepšil. Stres z práce řeším jako normální věc, což je oproti stresu z alkoholu obrovský rozdíl.
Jakou roli hraje dnes ve vašem životě podpora rodiny a přátel, když se díváte zpět na dobu, kdy jste byla závislá? Jak byste hodnotila tuhle sílu v procesu uzdravení?
Obrovskou. Rodina mě nepřestala podporovat ani v nejhorších chvílích, za to jsem jim nesmírně vděčná. Stejně tak AA, kde jsem našla spoustu blízkých přátel, druhou rodinu. Bez nich bych to nezvládla. A samozřejmě moje terapeutka, bez její pomoci by to nešlo.
Jaký vnitřní proces nebo objev vám pomohl přijmout, že pití není cestou k vyrovnání se s těžkostmi, ale spíše k jejich zhoršení?
Věděla jsem to dávno, ale nezastavilo mě to. Pomohlo mi až skutečné přijetí, že buď já, živá a střízlivá, nebo alkohol a úplné dno. Vzdala jsem boj, ustoupila alkoholu a spoléhala na pomoc odborníků a podporu ostatních alkoholiků.
Co si myslíte, že vám léčba dala nejvíce? Co je na vašem uzdravení to, co byste chtěla předat dalším ženám v podobné situaci?
Léčba mi dala nový život. Piju celý dospělý život, a teď zažívám spoustu věcí poprvé, nově a krásně. Naučila mě myslet na sebe, mít se ráda a přijímat se. Každé ženě, která se v tom poznává, vzkazuji: vždy je cesta, nikdy není pozdě. Kdekoli teď je, pokud dá alkoholu šanci, on ji využije. Nebuďte na to samy. Cesta ke střízlivosti je náročná, ale krásná a stojí za to!
Věříte, že už se alkoholu nikdy nedotknete? Snažíte se na sobě neustále dál pracovat?
Vím, že alkoholismus je nevyléčitelná nemoc, proto nemohu nikdy říct, že se alkoholu nedotknu. Ale udělám všechno, aby se tak nestalo. Základem mého doléčování je chození na setkání AA, bez toho bych střízlivost neudržela. Naučila jsem se také věnovat čas sobě, relaxovat a dělat věci, které mi dělají dobře. To je základ mé střízlivosti. Když nebudu v pořádku já, nebude v pořádku ani mé okolí.
Alkohol jako berlička. Ženy čelí jiným démonům než muži
Mgr. Anna Podzimková, vystudovala jsem adiktologii na 1. lékařské fakultě UK Bc i Mgr stupně. Nyní jsem v předatestační přípravě na klinického adiktologa pod Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ). Jsem frekventantkou psychoterapeutického výcviku pod Českou společností pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP). Momentálně pracuji v adiktologické ambulanci, která je i dětskou a dorostovou ambulancí pod organizací Magdaléna, o.p.s., a v Centru Alkos v denním stacionáři a centru krátkodobé a střednědobé stabilizace. Mimo adiktologii se věnuji první terapeutické pomoci pro ženy po prenatální a postnatální ztrátě dítěte.
Anna Podzimková. (foto: se svolením)
K tématu závislosti žen na alkoholu se vyjádřila terapeutka Anna Podzimková. „U žen hraje v rozvoji závislosti velkou roli vnitřní emoční napětí spojené s úzkostí, depresí či pocity osamělosti,“ vysvětluje Podzimková. U žen ve středním věku se navíc často přidávají problémy s hledáním vlastní identity, bilancování života nebo partnerské krize. Alkohol pak slouží jako tichý únik, způsob, jak na chvíli „vypnout“ od tlaku okolního světa i vlastních očekávání. Tento druh závislosti zůstává často dlouho neviditelný, a přesto ničí životy mnoha žen.
Jaké jsou nejčastější psychologické faktory, které vedou ženy k rozvoji závislosti na alkoholu, a jak se tyto faktory mohou lišit u žen ve středním věku?
U žen hraje v rozvoji závislosti na alkoholu velkou roli vnitřní emoční napětí, často spojené s úzkostí, depresí, pocity nedostatečnosti nebo osamělosti. Často se také setkáváme s obtížemi zvládat roli manželky, matky či hospodyňky spolu s pracovní rolí. U žen ve středním věku se navíc přidávají témata spojená s identitou – například pocit nenaplnění v osobním životě, syndrom prázdného hnízda, partnerské krize nebo bilancování dosavadního života. U mnohých žen se alkohol stává způsobem, jak „vypnout“ a na chvíli se osvobodit od tlaku okolí i vlastních nároků. Často jde o tiché a skryté pití, které může dlouho zůstat bez povšimnutí okolí.
Jaké jsou nejčastější psychologické faktory, které vedou ženy k rozvoji závislosti na alkoholu, a jak se tyto faktory mohou lišit u žen ve středním věku?
U žen hraje v rozvoji závislosti na alkoholu velkou roli vnitřní emoční napětí, často spojené s úzkostí, depresí, pocity nedostatečnosti nebo osamělosti. Často se také setkáváme s obtížemi zvládat roli manželky, matky či hospodyňky společně s pracovní rolí. U žen ve středním věku se navíc přidávají témata spojená s identitou – například pocit nenaplnění v osobním životě, syndrom prázdného hnízda, partnerské krize nebo bilancování dosavadního života. U mnohých žen se alkohol stává způsobem, jak „vypnout“ a na chvíli se osvobodit od tlaku okolí i vlastních nároků. Často jde o tiché a skryté pití, které může dlouho zůstat bez povšimnutí okolí.
Jak mohou terapeuti podpořit matky v zotavení z alkoholismu, zejména pokud mají děti, a jak se dá vyrovnat s pocity viny nebo selhání, které mohou přicházet z minulosti?
Podpora matek v procesu zotavení je velmi citlivé téma. Terapeut by měl vytvářet bezpečné a nehodnotící prostředí, kde může žena otevřeně mluvit i o těžkých a bolestivých záležitostech. Pocity viny a selhání jsou běžné a je třeba s nimi pracovat soucitně, nikoliv je potlačovat. Terapie by měla pomoci ženě pochopit, že uzdravení je cesta, která minulost nezmění, ale může z ní vyrůst. Uvědomit si, že jsem jako matka selhala, že jsem sice své dítě nakrmila, oblékla a vypravila do školy, ale emočně ho nesytila, je jedno z nejtěžších. Paradoxně může téma mateřství být i silnou motivací. Ženy často říkají, že chtějí být zase dobrou mámou a změnit rodinné vzorce pro své děti.
Jaké techniky nebo přístupy doporučujete ženám v procesu zotavení, které mohou pomoci zvládnout stres a emoce, aniž by se uchýlily k alkoholu?
Důležitá je práce s emocemi a tělem, například pomocí mindfulness, dechových cvičení, jógy nebo relaxačních technik. Dále pomáhá rozvíjet emoční gramotnost, tedy učit se emoce pojmenovávat, přijímat a zdravě ventilovat. Velkou roli hraje i struktura dne, pravidelnost a smysluplné rituály. Ženy často profitují z podpůrných skupin, kde sdílejí své příběhy a zjišťují, že nejsou samy. Někdy je potřeba i praktická pomoc, například se zajištěním péče o děti, zaměstnáním nebo sociálním zázemím. Zotavení není jen o nepití, ale o celkovém přerámování života.
Je podle vás rozdíl závislosti u žen a u mužů? Je pravda, že ženy mají větší sklony k závislosti? A pokud ano, proč?
Ano, existují určité rozdíly, i když se nedají plně zobecnit. U žen bývá častější takzvaná samoléčba emocí – alkohol používají k regulaci stresu, úzkosti nebo smutku. Muži častěji pijí ve společnosti, jako součást „normálního“ chování. Ženy jsou také biologicky zranitelnější – mají menší tělesnou hmotnost a jiné zpracování alkoholu. Často navíc vyhledávají pomoc později kvůli studu, obavám z odsouzení nebo strachu ze ztráty dětí. To ale neznamená, že mají větší sklony k závislosti. Spíše čelí jiným rizikům a bariérám v přístupu k pomoci. Důležité je, aby systém léčby tyto odlišnosti zohledňoval.
